Článek
Od zvláštní zpravodajky z Chorvatska.
„Ty jo, ty baráky. Koukám na ty baráky, ty jo. Jsou super baráky, ne? Ty jo… Co je to za město, ty jo? To je Dubrovník?“ Hlášku z filmu Samotáři zná snad každý, samotný Dubrovník však možná tolik ne.
Do chorvatského přístavního města ležícího v jižní Dalmácii vede poměrně úmorná a daleká cesta. Pro ty, kteří v okolí tráví dovolenou, město nelze vynechat aspoň v rámci jednodenního výletu. Vzhledem k tomu, že je do Dubrovníku třeba jet kousek přes Bosnu a Hercegovinu, počítejte s tím, že v jednom či druhém směru můžete narazit na kolony.
My měli štěstí - cesta tam byla v pátek večer průjezdná, dlouhé kolony se tvořily ve druhém směru. Při sobotním odpoledni byla zase prázdná cesta z Dubrovníku na Bosnu, na druhé straně se však fronta aut táhla několik kilometrů a slibovala x hodin čekání v parnu mezi skalami.
Dva kilometry dubrovnických hradeb, 15 věží a několik pevností patří mezi nejcennější památkové komplexy v jihovýchodní Evropě a od roku 1979 je součástí světového kulturního dědictví UNESCO. Zdi Svatého Vavřince jsou na mořské straně až 23 metrů silné - staré město tak bylo skutečně nedobytnou pevností. Válkám, řáděním politických režimů a zemětřesením se však celé ubránit nezvládlo - některé části města původní nejsou a stále prochází rekonstrukcí. Ještě větší slávu městu přinesl seriál Hra o trůny, který se značnou část děje odehrával právě v historickém starém městě.
„Fanoušci Her o trůny tady prožívají naprostou extázi,“ říká s mírným nepochopením v hlase česká průvodkyně Petra, která v Chorvatsku žije od 70. let a provedla branami města stovky turistů. „Na Hře o trůny se tady postavil obrovský byznys, přitom filmaři využili několik uliček a scény ještě sestříhali tak, že o Dubrovníku jako celku nemáte představu,“ dodává.
Částečně jí musíme dát za pravdu - po vstupu do starého města se obchody se suvenýry hemží nijak levnými zmenšeninami Železného trůnu, magnetky a hrníčky s hlavními hrdiny.
Pamětnice Petra vzpomíná, že nejvíce turistů provázela v dobách socialismu. „Kdybych měla tolik českých turistů jako tehdy, můžu strávit celou zimu v Hiltonu. Dneska tady Češi jezdí hlavně se zahraničními cestovkami, přes které to mají levnější,“ odpovídá průvodkyně na dotaz, jestli před pandemií měla více práce.
Stejně jako na Hru o trůny má svůj názor i na české turisty. Český turista je dle ní primárně dobrodruh, a to i v případě návštěvy Dubrovniku. „Čechům Chorvaté jednou postaví nějaký pomník. Nezapomeňte v článku zmínit, že když zase někdo z nich skočí do moře nebo se nechá unášet na lehátku proudem, má to rovně do italského Bari blíž než podél pobřeží do Splitu,“ říká a na nevěřícné pohledy dodává, že „skutečně, jakmile se někdo ztratí na lehátku, víme, že je to Čech“.
Česká stopa je však ve městě silná i díky pravidelným hrám Jiřího Menzela, jehož Hamlet s „topless“ Ofélií býval beznadějně vyprodán. Dubrovník je také partnerské město Českého Krumlova. „Hned po první světové válce tady začaly jezdit děti československých železničářů na ozdravné pobyty,“ vykládá Petra o dávné české stopě na samém jihu Chorvatska.
Chorvaté na sever od Dubrovniku nás varovali, abychom se starému městu vyhnuli v sobotu, kdy by stejný plán mohly pojmout stovky dalších lidí. Přesto jsme se v nejexponovanější den i čas rozhodli projít přes padací most a nedá se říct, že by šlo o chybu. K našemu překvapení jsme narazili pouze na několik skupinek cizinců a jakýsi školní výlet.
„Pandemie cestovní ruch Dubrovníku úplně utlumila. A ani si nemyslím, že se letos zmátoří. To, že sem začalo jezdit pár Američanů, to tu opravdu nevytrhne,“ říká Petra, která sama přímo ve starém městě bydlí. „Od covidu ale výborně spím. Předtím tady ve čtyři ráno pravidelně rachotili Korejci s kufry, těch tady jezdívalo skutečně spoustu. V normálním případě by tady byla natažená lana dělící ulice, aby se nějak zajistil plynulý provoz. Ale jak vidíte, tohle je opravdu nic.“
I přes jistý skepticismus průvodkyně se nám však pod hradbami jakožto cílové skupině této „turistické pasti“ rozplesá srdce. Staré město má magickou atmosféru; k srovnávání se seriálovými scénami přímo vybízí. Přes všechny obavy z přelidnění přesně těchto ikonických ulic je ale i stezka Walk of Shame (cesta pokání), po které zahanbeně kráčela nejen Cersei Lannisterová, prázdná.
Vzhledem k časové tísni (prohlídka centra nám zabrala dvě hodiny) jsme se vydali na ostrov Lokrum, kam loď odplouvá každou půlhodinu. Malý mystický ostrůvek podle legendy zachránil i anglického krále Richarda Lví srdce. I sem zavítali filmaři.
Zahrady ostrova v seriálu patřily „těm čisté krve“ z Qarthu, návštěvník se tak může projít po stezkách, kterými kráčela Khaleesi a její hostitel Xaro Xhoan Daxos. Ani ty však pro letošní rok příliš netáhnou - turistů bylo na maličkém ostrově poskrovnu. Mírné zklamání představovala plastová replika Železného trůnu.
Lokrum však nabízí i malou pláž ke koupání a krásné provoněné zahrady, kterým vládnou pávi. Pyšné ptactvo však návštěvníci ostrova mnohdy trápí. Během naší návštěvy nebohé křičící zvíře proháněla uličkami zahrad náramně pobavená skupina teenagerů.
Nepříjemnější stránkou dubrovnického centra jsou ceny ubytování a stravování. Bydlet v pěší vzdálenosti od starého města se dá od tisícikoruny za noc po částky mnohem vyšší. Za pivo Ožujsko jsme v den fotbalového utkání na náměstí zaplatili přes 60 kun, za nachos 80 kun. Pokud nemá člověk příliš vysoká očekávání, v bočních uličkách se dá hlavní jídlo sehnat do 100 kun.
Hromadná doprava, která se hodí obzvláště, pokud si potřebujete v parném dni zkrátit cestu do kopců, stojí 15 kun na osobu (doporučení: dávejte řidiči autobusu dostatečně včas najevo, že se chystáte vystoupit, další zastávka by nemusela následovat poměrně dlouho). Ve městě jezdí také taxíky, Uber a Bolt. A ještě jedna informace pro řidiče: mýtné z Dubrovníku až po sjezd na Novigrad (i v opačném směru) stojí 207 kun.
