Lidé se proti opatřením mohou začít bránit, říká soudce Josef Baxa

„Vláda v tom dnešním stavu může dělat leccos, ale lidé si to nemusí nechat líbit. Ta nejistota a neuměřenost těch opatření může některé lidi vést k tomu, že se začnou bránit. Že povedou spory o tom, jestli tedy plošný, masový zásah do jejich práv jim způsobil škody,“ říká bývalý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa a vysvětluje: „Spory budou o to, jestli příčinou škod je epidemie, nebo kroky veřejné moci.“

S jakými pocity sledujete způsob vyhlašování nových a nových vládních opatření, která zasahují do práv lidí?

Situace, kterou zažíváme už řadu měsíců a nejenom v České republice, se opravdu vymyká běžným parametrům. Jsme v něčem, co jsme v novodobé historii nezažili, ale také už se v tom pohybujeme nějaký čas. Co mně, a asi nejen mně, vadí, je to, že jakkoliv jsme mohli mít pochopení pro to jarní zaskočení vlády a nás všech, co dělat, jak přísně regulovat a omezovat, tak teď jsme v období jiném. Myslím si, že už jsme se mohli a měli dostatečně připravit.

To, co postrádáme, je právě ta předvídatelnost postupů, které veřejná moc zvolí v závislosti na vývoji epidemické situace. Aby bylo jasné, že když ta „voda“ stoupne sem, musí se tohle zavřít, když ta „voda“ opadne, musí se otevřít a tak dále. Pořád tu vidím mix politických, populistických prohlášení všech, kteří mají pusu a dostanou se před kameru. Ale chybí mi to střízlivé, věcné, s plnou vážností dělané posuzování všech parametrů a nutnosti regulace ve všech oblastech veřejného i soukromého života.

Co se změnilo od jara?

Myslím, že to vidíme úplně jasně: loajalita lidí vůči státu a jeho opatřením vzala zasvé. Právě kvůli tomu postupu od pangejtu k pangejtu. Napřed jsme se chvástali, jak jsme nejlepší a jak všichni ostatní kolem nás selhávají a měli by se učit. Pak bylo období úplné bezstarostnosti, kdy jsme to asi ne jako občané, ale prostě ti, co měli dohnat to původní zaskočení, tak trošku prospali a někde proplavali v moři. A teď se zase všichni tváříme dramaticky, že musíme táhnout za jeden provaz.

No to jistě ano. Musíme být každý jednotlivec ukázněný, ale musíme také mít určitou jistotu, co se bude dít. A musíme být o tom přesvědčeni a zkrátka musíme věřit těm představitelům. Ale to si ti představitelé nevynutí. Ani pokutami, ani ničím jiným.

Podle vás tedy nezafungovalo páteční dramatické prohlášení premiéra Babiše: Když vy nebudete dodržovat opatření, tak my je budeme zpřísňovat?

Myslím, že to poslední, co by teď v téhle dramatické situaci fungovalo, je nějaké vyhrožování. Ti lidé se nakonec budou chovat přirozeně podle svého. Na jaře si začali sami šít roušky, protože viděli, že stát selhává. Teď se budou chovat možná nějak jinak, ale to nezbavuje stát povinnosti, aby zajistil to, co k tomuto stavu patří – dostatečnou kapacitu zdravotnických zařízení. To je samotná kapitola. Moje žena je lékařka, takže v přímém přenosu každodenně sleduji, jak se situace vyvíjí. Ale marná sláva, ta důvěryhodnost veřejných prohlášení tady opravdu velmi vyčpěla.

Proč to tak je?

I proto, že ti někteří, kteří pronášeli ty nejrůznější veřejné výroky ve vztahu k občanům, se sami chovali jinak. A to je dost podstatné. Když jsem veřejným představitelem, je na mě vidět – a mnoho lidí své chování formuje podle toho, jak se chovám já. V dobrém i ve zlém. A tady myslím, že představitelé státu to prostě hodně podcenili a teď se to pokoušejí nějak dohánět, ale obávám se, že reflexe z jejich strany musí začít tím, že přinejmenším přiznají vlastní chyby.

Nemít v hlavě, že dělají zrovna něco, za co jim voliči nebudou tleskat, protože se blíží nějaké volby a podobně. To je ta státnická odpovědnost. Musí udělat to, co je potřeba bez ohledu na nějaké nálady a osobní popularitu. To jsem tady postrádal a nejsem sám.

Kam tahle situace může dojít?

Vláda v tom dnešním stavu může dělat leccos, ale lidé si to třeba nemusí nechat líbit. Nejistota a neuměřenost těch opatření zase může některé lidi vést k tomu, že se začnou bránit. Že povedou spory o to, jestli tedy plošný, masový zásah do jejich práv způsobil škody. Škody, které nastaly v ekonomice, a to nejen v celku, ale i v běžných situacích živnostníků, firem a těch, kteří poskytují různé služby a tak dále. Spory o to, jestli příčinou těch škod je epidemie, nebo kroky veřejné moci.

Vy byste na to uměl odpovědět, co je příčinou? Epidemie, nebo chaos ze strany těch, kteří mají nést odpovědnost?

Ne, já určitě nejsem žádný všeználek. To bude předmětem řady sporů, které by ale v situaci, kdy lidé svému státu věří, možná ani nenastaly. Lidé by si řekli: Prostě stát dělá, co uměl, chápeme to a nebudeme se s ním teď zbytečně tahat o to, že nám ubyli hosté, zákazníci nebo odběratelé našich výrobků, prostě to poneseme. Ale v situaci, kdy ti lidé vidí, jak se některá opatření dělají směrem do určité oblasti, zatímco jinde je obrovská tolerance, tak oni nejsou hloupí. Sledují to a myslím, že tady nebude ochota podrobit se tomu všemu a mávnout nad tím rukou a říct: No jasně, nemohlo to být jinak…

Já skutečně nevolám po nějakých sporech, ale v právu obecně platí, že když jste prostě přesvědčen o rozumnosti a nezbytnosti pravidel a o jejich aplikaci, tak i když vám to v konkrétním případě třeba úplně komfortně nevyhovuje, tak nejdete do nějakého konfliktu. A naopak. Když slyšíte o neschopných podnikatelích, blbečcích na internetu a v médiích, kteří jen kritizují, a potřebě, aby umělci vyhládli a mohli pak lépe tvořit, loajalitu vůči státu a jeho opatřením budete hledat jen s velkým sebezapřením.

Pokud stát omezuje práva lidí ve stavu nouze, který platí právě teď, nesnímá to z něj přece jen odpovědnost za případné škody?

Tuhle otázku ponechám s dovolením bez odpovědi, protože může být předmětem běžících i budoucích soudních sporů a nemohu si to dovolit hodnotit. Ani v tom nemám jasno. Nicméně přece obě strany vědí, že toto problém je, a zase záleží na chování státu, jestli řekne: „Dobře, zavřeli jsme ti tohle a tady máš nějakou kompenzaci, abys prostě přežil do dalšího období, protože jsi pro nás důležitý, protože vytváříš hodnoty, my jako stát hodnoty nevytváříme, takže je důležité, abys fungoval dál, abys zaměstnával lidi, vyráběl něco, obchodoval jsi s něčím, poskytoval nějaké služby. A proto tě prostě udržíme nad vodou.“

Nebo ne. To nemusí dojít do sporu. Může přijít nějaká – a říkám to nejobecněji – kompenzace, úleva v nějakých platbách, povinnostech. Říkejme tomu kompenzace, nemusíme tomu říkat náhrada škody, ale ti lidé tomu porozumí. Vezmou to, to od státu očekávají. To přece není prázdná floskule, že stát chrání své lidi, protože jsou pro něj podstatní.

Tady ale lidé slyšeli od hlavy státu, že kdo zkrachuje, je neschopný amatér nebo blbeček. Viz rozhovor Miloše Zemana v MF Dnes.

To je strašné. Stát a jeho představitelé si musí vážit těch lidí, zejména v situaci, kdy třeba ani sami nevědí, jaké to je pracovat na vlastní účet, nést nějaké riziko, třeba i zkrachovat. Ne kvůli tomu, že jsem neschopný nebo nedbalý, ale prostě z jiných objektivnějších důvodů. To je přece otázka úcty představitelů státu vůči jednotlivcům. A znovu říkám: Jednotlivci tu nejsou kvůli státu a jeho aparátu a jeho činitelům. Je to úplně obráceně. Primát člověka, občana nad státem je tady zřetelný.

A rolí státu je prostě poskytnout v tomto směru bezpečí lidem, ať už proto, že je ochráním před zdravotními riziky, jindy před povodněmi, jindy před kriminalitou, jindy před něčím dalším. To není nějaký komunismus, prostě to je normální role státu ve vyspělém světě.

Citoval jsem vám slova Miloše Zemana. Co o nich soudíte?

Myslím si, že prezident republiky by měl častěji využívat svého práva a mlčet. Protože ta jeho prohlášení určitě nepřispívají ke zklidnění společenské situace, k tomu, aby lidé znovu získali, řekněme, loajalitu vůči státu a jeho opatřením v této neklidné době. Sleduji pravidelně projevy zahraničních státníků pronášené vůči obyvatelstvu, které je postiženo stejně jako my. Ujišťuji vás, že projevy například slovenské prezidentky, rakouského prezidenta, německé kancléřky nebo anglické královny mají opakovaně úplně jiný obsah.

Mluvili jsme o vyvození odpovědnosti představitelů státu za nedostatečnou přípravu na druhou vlnu koronaviru. Premiér Babiš sice na jaře řekl, že přebírá veškerou odpovědnost, v poslední době, když se ukázalo, co všechno nefunguje, řekl, že odpovědnost se bude řešit až napřesrok ve volbách. Je to pro vás ono vyvozování odpovědnosti, o kterém jste mluvil?

Nebudu se vyjadřovat ke konkrétnímu politikovi, byť je to předseda vlády, ale obecně platí, že to je vlastně každodenní hodnocení. Ty účty se skládají v podstatě z jejich běžného chování při řízení u řady institucí. Prostě to, co stát zabezpečuje, kde se lidé mají podrobovat povinnostem a kde ty povinnosti jim jsou nějak stanoveny, kontrolovány, vynucovány, něco přikazováno, zakazováno, z těchto drobností, z těch kamínků se skládá vlastně vztah jednotlivce ke státu.

Ti volení představitelé by si toho měli být velmi vědomi a nekoncentrovat své úsilí jenom do nějakých předvolebních kampaní, nějakých slibů a podobně, ale prostě na to mají myslet každodenně. Jak se sami chovají, jak ovlivňují chování institucí a jaký obsah dávají pravidlům, která formulují. Jaký obsah dávají těm vrchnostenským aktům, různým správním rozhodnutím. Jak zabezpečují chod těchto institucí. A jistě mohou říkat: „Ale lidé si toho nevšímají, lidé to nepoznají, stačí, když jim potom jednou za čtyři roky něco naslibujeme.“ Není to tak.

Lidé nejsou hloupí, lidé jsou stále vzdělanější, citlivější na dodržování pravidel, lidé se stále více zajímají o veřejné věci a tyhle otázky si kladou a měli by na ně získávat prostě uspokojivé odpovědi. Nejen jednou za několik let, když se blíží nějaké volby.

Může politická odpovědnost, respektive nevyvozování politické odpovědnosti někdy přerůst v trestní odpovědnost?

To není otázka pro mě. Řeknu jen obecně: s výjimkou prezidenta republiky, vůči němuž není ze známých důvodů odpovědnost vyvozována, tak nikdo není nad zákonem. Každý z nás se nachází ve stejném právním prostředí, zákony platí pro všechny stejně. V praxi to je ústavní princip rovnosti před zákonem. A politická odpovědnost určitě není ochranným štítem nebo generálním pardonem pro právní odpovědnost kohokoliv.