Panika je nebezpečnější než koronavirus

Už se i vaši pacienti obávají koronaviru?

Už i moji někteří pacienti se obávají koronaviru. Buď se obávají oni, nebo to řeší se svými rodiči. Protože já mám většinou mladší klientelu, tak tam bych řekl, že ten strach je možná menší než v generacích středního věku a seniorů.

Čeho se přesně bojí?

Bojí se, že se nakazí. A umřou.

Skutečně až takové katastrofické obavy z toho, že přijde nějaká epidemie, která tady vyhubí půl Česka?

No, ano. Já bych řekl, že starší generace, tedy podle mých zkušeností, se opravdu té nemoci bojí, protože se občas zmiňuje, že senioři jsou přece jenom citlivější nebo více ohrožení. A to, i když se bavíme o běžných epidemiích například chřipky. A ti mladší, když vyjadřují obavy, tak se bojí třeba ekonomické krize, kterou by to mohlo spustit nebo prohloubit. S čím se také setkávám a co mě zaujalo a ani mě to nepřekvapuje, je, že někteří takoví uvědomělí klienti, pacienti se obávají, že té davové psychózy nebo paniky někdo zneužije. A tím se myslí někdo, kdo se pohybuje v politice. Bojí se toho, že to bude dobrá živná půda pro lidi, kteří začnou tvrdit, že je nejlepší se izolovat, separovat…

Uzavřít hranice.

Uzavřít hranice, uzavřít všechno, přestat dovážet potraviny. To, že bude voda na mlýn. Fakt, že bude možné získat na strachu obyvatel nějaké „body“, toho se někteří lidé, kteří ke mně chodí, bojí. A já tedy také.

Někteří lidé se bojí i toho, že nebude co jíst. Když se podíváme do regálů některých obchodů, tak trvanlivé potraviny jsou vykoupené. Roušky a respirátory v Česku neseženeme už několik týdnů. Nazval byste to panikou?

Nazval bych to v tuhle chvíli panikou. Protože teď není reálné nebezpečí, že bychom museli zůstat zavření doma a nemohli chodit ven atd. V takové situaci prostě nejsme, neprochází morová rána středověkou Evropou. Já si to samozřejmě nedovolím hodnotit z medicínského hlediska, jaký je dopad koronaviru tohohle typu. Ale stačí sledovat střízlivé odhady, střízlivé zprávy a vidíme, že teď aktuálně rozhodně není důvod se zamknout doma a jíst syrové špagety.

Ona to média dokola opakují, úřady a politici nás ubezpečují, že zatím není se čeho bát, přestože se koronavirus patrně do Česka dostane. Zatím tady není, nemáme žádný potvrzený případ v této chvíli. Jaká je tedy geneze té paniky. Znamená to, že lidé fakta ignorují a převládají emoce?

To je ale vždycky. Když je něco, čím se cítíme ohrožení, tak přepneme na takový ten zvířecí útok nebo únik.

Vypínáme mozek…

Vypínáme zjednodušeně řečeno ten myslící mozek a přejdeme do instinktivního mozku, který se potřebuje rozhodovat rychle a řeší to hodně emotivně. A samozřejmě tam potom nějaké racionální úvahy výrazně oslabují. Ale já myslím, že média mají informovat, ne strašit. Tady bych docela pochválil ta média, která běžně sleduji, včetně Seznam Zpráv, že nevnímám, že by strašila. Myslím si, že snaha informovat tu je, ale pak tady máme obrovskou moc sociálních sítí. A já si myslím, že sociální sítě v tuhle chvíli jsou jedny z těch zdrojů šíření právě všech možných poplašných zpráv, konspiračních teorií, ale i obav. A že by se to dělo vždycky, když se stane nějaká velká kauza, tak jsou toho plné sociální sítě. A myslím, že mají větší a větší vliv.

Takže byste poradil vypnout Facebook, Twitter a soustředit se na pár seriózních médií?

Kdyby to bylo tak jednoduché, tak bych tohle měl chuť poradit. Nejen soustředit se na pár seriozních médií, ale co ještě možná chybí, je nějaká systematická kampaň, která by nejenom informovala o počtech nakažených a o tom, kde a jak se to děje, ale také nabízela občas nějaký rozhovor s odborníkem, který většinou říká: „Nebojte se, není to takové drama, jak to vypadá na první pohled.“ Kampaň, která by opakovaně vysvětlovala, co to vlastně koronavirus je, jak to působí, jak to funguje ve srovnání s nějakými chřipkami.

Teď myslíte ze strany politické reprezentace, nebo odborníků?

Politická reprezentace to může zadat, média se tím mohou také zabývat a ty si přizvou odborníky, kteří tomu dají nějakou garanci.

Já se ptám proto, že Praha dle serveru Aktuálně.cz zvažuje omezení prodeje potravin na osobu, pokud by byla zavedená nějaká mimořádná opatření. Chce tak předejít panice. Nefunguje právě tohle přesně naopak?

Já nevím, jestli si tohle můžu troufnout odhadnout. Omezení prodeje potravin je něco, na co nejsme zvyklí. A je to jasný signál, že se děje něco hodně dramatického. Nejsem si jistý, jestli tohle je něco, co předejde panice.

Dokázal byste říct, kdy přijde moment, kdy bude na místě se začít bát?

Myslím, že určitě nikdo nechce tu situaci podceňovat. Ale na druhou stranu, já bych se víc opravdu bál paniky teď v tuhle chvíli než reálných dopadů nákazy. Bojím se i toho zamlčování informací. Samozřejmě tu paniku také trochu způsobuje třeba to, že ztrácíme důvěru v nějaký zdroj informací. Objevily se informace o tom, jak Čína nějakým způsobem zachází s tím zveřejňováním čísel, dokonce se objevilo i srovnání, jak zacházel třeba Sovětský svaz se zveřejňováním čísel, když byla katastrofa v Černobylu. A starším generacím naskočí takové to trauma z 80. let tohoto typu, že možná je to horší, než to vypadá.

Takže podle vás je vždycky lepší vědět všechno, i když je to negativní.

Myslím si, že je lepší vědět všechno, ale je důležité zvažovat, jakým způsobem to podat. Myslím, že my se bojíme ve chvíli, kdy se cítíme být ohroženi, kdy se cítíme ve velké nejistotě. A pocit manipulování s daty určitě snižuje důvěru a zvyšuje nejistotu.

To se bojíme, to je tedy strach. Jak se ten obyčejný strach liší od paniky?

Panika je vyhrocený strach. Je to tak, když už na to máme tělesnou reakci, kdy je to akutní hrůza, ta panika. Strach není „buď anebo“. Buď je, nebo není. Můžeme se bát trošku, můžeme cítit nějakou úzkost nebo máme strach a víme, že se něčeho bojíme, ale dokážeme třeba odvést pozornost a věnovat se něčemu jinému. Když nastoupí panika, tak je to něco, od čeho pozornost úplně neodvedeme. Je to prostě taková hrůza, vyhrocený strach s nějakým často fyzickým doprovodem.

Dá se nějak zabránit tomu, aby nás panika nezachvátila?

Ano, určitě.

Co pro to můžeme dělat?

Musíme se o to snažit. Myslím, že je důležité trochu rozumět tomu, čeho se bojíme. To znamená nějak odlišit to, jestli v nás vyvolává strach opravdu to, že se dostáváme do nějakých nejistot, když je tady něco, na co nejsme zvyklí. V tom případě proti tomu můžeme bojovat nějakým přiměřeným informováním, do určité míry cíleným odpojením se od nějakých zdrojů. Tady možná to, co jste řekla, jestli by nebylo fajn trochu omezit sledování právě těch sociálních sítí.

Takže člověk se nebude dívat na Facebook, omezí sledování televize a tak dál, ale pak vidí, že sousedka jde, veze si ze supermarketu vozík mouky, špaget. A takhle vzniká ta davová psychóza? Že vidíte, že ostatní lidé se připravují, bojí se. A je to taková řetězová reakce.

Je to trochu řetězová reakce. A jedna věc je pracovat s davem a jak pracovat s jednotlivcem. Když mluvím s jednotlivcem, tak se ho zeptám prostě, čeho se bojí, co může udělat pro to, aby se bál méně. Někomu pomůže si koupit prostě kilo mouky a karton vod, když to hodně zjednoduším. Má pocit, že je nějak zajištěný, a pak může normálně žít. Vlastně i to pro někoho může být nějaký pocit, že si tím udělá zálohu. Ale většinou se lidé bojí, protože se o tom dozvěděli, že někdo z jejich blízkých dělá podobné kroky.

Roman Prymula z Ministerstva zdravotnictví u nás před časem mluvil o tom, že už se na ministerstvo obrací lidé, kteří se bojí například lidí asijské národnosti v obchodech. Jak často se stává, že se tahle obava, strach z nemoci, pudově obrátí proti jedné národnosti nebo proti každému, kdo jen trochu kašle?

No, já jsem čekal, kdy se tohle stane. Vůbec mě to nepřekvapuje. Je to, když se dostaneme do stadia, kdy ten strach přejde přes takové jako nepříjemné obavy až po strach, kdy potom hledáme zdroje toho nebezpečí. Ale samozřejmě, pokud je koronavirus hlavně spojovaný s lokalitou Asie, tak má určitou logiku, že část lidí se na tohle chytne. Je to prostě taková hysterie. Samozřejmě, že je to nesmysl, že to neznamená, že když uvidím člověka asijské národnosti, tak jsem ohrožený, ale ten instinkt nějakým způsobem bohužel jde proti zdravému rozumu. Měli bychom si co nejvíc udržet zdravý rozum.