Článek
Původně koníček mu oficiálně přerostl v živnost v roce 1990. Jak řekl ČTK, od té doby mu prošlo rukama několik tisíc hodin. Zájemců je pořád hodně.
„Řeknu, ozvěte se za rok. A když se ten člověk opravdu ozve, tak už ho tedy neodmítnu,“ řekl Kopecký. Od začátku 90. let si zapsal okolo 1800 adres zákazníků, málokdy prý donesou jen jedny hodiny, v průměru spíš dvoje troje. Do dílny dostává hodiny vyrobené od druhé poloviny 19. století, převažují nástěnné.
„Můj zákazník je člověk, který řekne: Já mám hodiny po dědečkovi a byl bych rád, kdyby šly. Je to pro něj srdeční záležitost,“ uvedl. Kopecký si pro hodiny jezdí a opravené je zákazníkům zase přiveze a na místě vyzkouší. Ze zkušenosti ví, že někdy může mít na chod hodin dopad třeba i to, jak jsou zavěšené.
Hodiny začaly Kopeckého zajímat už v mládí. Na půdě u tety našel selské hodiny a začal se v nich vrtat. „Zalíbilo se mi to. Tak jsem si říkal: Všichni něco sbírají, tak já budu sbírat hodiny,“ zavzpomínal. Tehdy bydlel v Jihlavě v činžáku. Podotkl, že kdyby vyrůstal na vesnici a měl víc prostoru, možná by dneska opravoval veterány. Hodinářem se přesto nestal, protože mu táta řekl, že by byl zavřený v krámku a měl malý plat, léta pak pracoval ve strojírenství.
Až po sametové revoluci si dal Kopecký do místních novin inzerát, že opraví starožitné hodiny. „A mně se na ten první inzerát přihlásilo asi 40 lidí, což mě dost překvapilo,“ řekl. Když se brzo nato musel rozhodnout, jestli zůstane ve žďárské továrně Žďas, nebo se naplno dá na opravy hodin, řekl si, že by si vyčítal, že to ani nezkusil. Neopravoval pak jen pendlovky a jiné hodiny z domácností, dostal se i k výjimečným zakázkám a začal se zabývat věžními hodinami. V principu podle něj mají stejný stroj jako ty selské. „Jen na to nepotřebuji lupu,“ zasmál se.
Kvůli údržbě věžních hodin jezdí Kopecký pravidelně do Znojma, Telče nebo na brněnský hrad Veveří. „Rožnovské hodiny smutně bijú, já jsem jim dělal generálku, je to nějakých sedm osm let,“ poznamenal. Za unikátní záležitost považuje například práci na orloji Vilibalda Růžičky v Uherském Brodě, pro Technické muzeum v Brně dělal zakázky týkající se věžních či hracích strojů.
