Článek
Japanolog Petr Holý dlouhodobě žije v Japonsku, kde se tento týden začíná soutěžit na LOH ve stínu covidu.
Jak vnímají Japonci olympiádu, která tento týden začala?
Olympijské hry 2020 jsou už od samého začátku trochu prokletím. Když bylo v září 2013 Tokio vybráno jako město pro konání her v roce 2020, tak pro spoustu Japonců to spíš než veselá informace bylo určité rozčarování, překvapení spojené s kroky, které vláda podnikala při záchraně toho, co se stalo ve Fukušimě a v přilehlých prefekturách. Takže spousta Japonců se divila, že vláda chce platit tak ohromný podnik, jako jsou olympijské hry, když ještě nemá vyřešenu otázku Fukušimy a přilehlých oblastí.
A aby toho nebylo málo, přišel covid, což je symbol letošní olympiády.
Ano. A všichni, či spíše většina národa předpokládala, že olympijské hry, pokud budou, tak budou odloženy třeba na rok 2024 nebo nějaké jiné sudé datum. A najednou došlo k odkladu pouze o jeden rok. Nad tím se mnoho Japonců pozastavilo a v současné době si většina japonských občanů olympijské hry prostě nepřeje – právě z bezpečnostních důvodů. Nesmíme zapomínat na to, že v Japonsku se v letních měsících koná mnoho lidových svátků, lidových slavností, sportovních utkání – a vlastně všechno je zakázáno. Nic nejede, nepodává se alkohol v restauracích, takže spousta restaurací krachuje. Ale olympijské hry jedou. Tento velký paradox je pro naprostou většinu Japonců v tuto chvíli nestravitelný.
V Tokiu jsem získal dojem, že se Japonci koronaviru opravdu hodně bojí. Je to tak?
Bojí se ho od začátku. Proto Japonci od začátku disciplinovaně nosí roušky, nosí se roušky i teď v těch vedrech. A nikdo si nestěžuje, že je mu v roušce horko, pro spoustu lidí je to skutečně jedno ze základních hygienických opatření. Přitom počty nakažených jdou teď od minulého týdne nahoru, přestože se tady také očkuje. Ale očkování je velmi opožděné, já sám budu očkován až někdy v srpnu, protože nikde nebylo volno. To je další problém, který konání olympijských her nehraje do karet.
Organizaci zajišťují hlavně mladí Japonci, kteří jsou u kontrol nebo zařizují dopravu. Bojí se starší generace covidu? Nebo cizinců?
Určitě to není tak, že by se starší lidé báli cizinců. Jedním důležitým faktem je, že mnoho dobrovolníků odřeklo účast, a to právě v souvislosti s covidem. Odřekli ji proto, že v době, kdy probíhaly nábory, když už byli fakticky přijati jako dobrovolníci, jim najednou nikdo nezodpověděl otázku, jestli se stihnou očkovat. Na základě této nedůvěry vůči organizátorům olympijských her spousta lidí hlavně ze starší generace odřekla pomoc. To je alespoň interpretace, kterou mám z japonského tisku a z veřejnoprávní televize. Další problém je nedostatek zdravotních sester i lékařů způsobený covidem. Po celém Japonsku proběhla vlna demonstrací, na nichž protestovaly zdravotní sestry.
Takže bych za tím určitě nehledal nevraživost k cizincům, nebo dokonce nějakou xenofobii, to tady určitě není. Hlavní příčinou je strach z nejistoty, obava, co kdyby se v olympijské vesničce objevilo několik desítek případů nákazy. Což se ostatně právě stalo.
Výrazným tématem letošní olympiády je také přílet české výpravy z Prahy. Jak moc japonská média probírají tuto kauzu s nakaženým neočkovaným lékařem?
Médii to proběhlo okamžitě. Jsou tady majáky japonských sdělovacích prostředků, bohužel někdy i bulvárních, které v zájmu japonských občanů hlídají jakoukoli chybu nebo jakékoli vybočení z pravidel, která jsou dána pro olympioniky a pro všechny, již se her účastní.
A okamžitě, když se zjistil první nakažený Čech, mám na mysli člena výpravy, ne sportovce, tak to bylo hned v televizi jako mimořádná zpráva. A nakažený beachvolejbalista Perušič už se dostal rovnou do hlavního zpravodajství. Není to projev nějaké nevraživosti vůči cizincům. Pro média i pro lidi to ale znamená upozornění na to, že skutečně dochází k tomu, čeho se Japonci báli. Abych je citoval. Mají samozřejmě pořád o Česku velmi dobré mínění a rozhodně to neinterpretují tak, že jsme jim sem zavlekli virus. Ale už také proběhlo zprávami, že se nakazilo několik lidí, kteří se starali právě o český tým.
Jak dlouho žijete v Japonsku?
V Praze jsem vystudoval japanologii a do Tokia jsem přijel studovat v roce 1998 na dva roky. A nějak to vyšlo, že jsem tady dosud. Mezitím jsem se tu oženil a věnuji se svému oboru, což je tradiční divadlo kabuki, ale kromě toho působím i jako publicista, tlumočím a překládám.
Jeden z nakažených sportovců mi říkal, že místo sportovní atmosféry je tady atmosféra covidová, která celou sportovní událost roku překrývá. Myslíte si to také?
Naprosto souhlasím. Kvůli covidu tady teď jde o jiné hodnoty než o ty olympijské, lidé jsou podráždění a podráždění vítězí nad čistým sportovním duchem. Je mi to osobně velmi líto. Doufám, že naši reprezentanti, kteří budou závodit, dokážou nemyslet na to, co se povídá venku. To samozřejmě klade vysoké nároky na jejich profesionalitu. Věřím ale, že olympiáda nakonec nějak proběhne.
