Článek
Šestadvacetiletý Slovák Tomáš D., který ve Wu-chanu studuje prvním rokem, odcestoval šťastnou náhodou kolem 10. ledna na jih Číny do města Sia-men. Stejně jako spousta jeho spolužáků tak využil konce semestru k dovolené a objevování nových míst. Po návštěvě Sia-menu měl v plánu odjet ještě do Šanghaje a potom se do Wu-chanu vrátit. Město však mezitím bylo uzavřeno. Jak to vypadá přímo ve Wu-chanu podle jeho známých, kdy a jak se studenti poprvé dozvěděli o hrozbě nákazy a jak se s rizikem potýkají?
„Nevím, kdy své věci znovu uvidím“
„Už jsem se tam neměl jak dostat. Všechny čínské společnosti zrušily lety do Wu-chanu nejméně do začátku března. Nejezdí tam vlaky ani nic jiného, akorát tam dopravují jídlo. Zůstaly mi tam v podstatě všechny věci. Odjel jsem jen s jedním batohem, s tím, že pryč budu maximálně 10 dní. Naštěstí jsem si s sebou pro jistotu vzal české a slovenské platební karty… To se nakonec hodilo, když jsem si kupoval letenku domů. Nevím, kdy své věci znovu uvidím.
Zatím to vypadá, že budu v Evropě minimálně dva měsíce. Od školy jsme obdrželi oznámení, že spustí online systém, přes který bude probíhat výuka. Co se týká prognóz lékařů, tak to aktuálně vypadá, že se město otevře znovu až na konci března. Jsou zde opravdu dobré školy a kvůli množství jejich studentů musí být absolutní jistota, že je vše v pořádku, než ho znovu otevřou.
Ve Wu-chanu to vypadá jako ve sci-fi
Podle spolužáků, kteří ve Wu-chanu zůstali, to tam opravdu vypadá jako v nějakém sci-fi. Nejezdí veřejná doprava ani taxíky, nikdo nechce pracovat ani nechodí ven. Město je tak velké, že pokud se chci někam dostat, musím ujít alespoň 10 kilometrů. Tím, že je ochromená doprava, jsou všichni uzavřeni. Ve škole jsou zavřené i menzy. Jídlo se vydává třikrát denně v přízemí a každý ho jí sám na pokoji. Dobrovolníci z řad starších studentů také každé ráno obchází všechny poschodí a měří všem teplotu. Ty se pak zapisují do registru studentů, aby se včas odhalila případná nákaza.
Z původních 5 dnů v Šanghaji se staly dva týdny. Jsem z toho unavený a už chci jet domů. Všichni se tu bojí, jsou zalezlí doma. Šanghaj má kolem 28 milionů obyvatel, teď je na ulici přes den vidět jen pár lidí. Když jdu ven, nosím vždy roušku. V hostelu je k dispozici i dezinfekce. Nejlepší by bylo, kdybych nosil i nějaké ochranné brýle. Spousta lidí se kromě roušky chrání i plaveckými brýlemi.
Všichni se tu chovají opravdu zodpovědně. Snaží se co nejméně vycházet. Všechna turistická místa a památky jsou uzavřené. Teď jsou navíc svátky, takže i proto zůstávají lidé doma. Nějaký strach tu ale určitě je. Všichni vědí, jak to tu vypadalo v roce 2003, kdy byla epidemie SARS a každý má strach ze zápalu plic.
„Hodně lidí se bojí do nemocnice“
První zprávy se tu začaly šířit kolem 10. prosince. Objevily se informace, že může jít o nějaký nový druh pneumonie a určité oblasti se začaly dezinfikovat. Sledoval jsem čínská média, ale postupně se to začalo objevovat i ve skupinových zprávách. Ve škole nás s tím nejprve konfrontovali vyučující, kteří naléhali, ať dbáme na hygienu. Ze začátku jsme k tomu všichni přistupovali s nadhledem, nemysleli jsme si, že situace bude tak závažná.
Oficiálním informacím se dle mého názoru nedá úplně věřit. Až 2–3 týdny po první zprávě o novém viru jsme obdrželi nějaké oficiální vyjádření. Do té doby jsme se nijak nechránili a fungovala doprava. V anglických médiích jsem zachytil zprávu, že reálná čísla se budou 4. února pohybovat kolem 190 tisíc nakažených. Nechci z toho vyvozovat důsledky, ale věřil bych spíš tomu. Oficiální čísla totiž hovoří jen o případech, na které se přišlo. Myslím, že je v Číně hodně lidí, kteří se bojí a jsou doma, přestože na sobě pociťují nějaké příznaky. Nechtějí jít do přeplněných nemocnic. To je pro ně větší riziko než zůstat doma a doufat, že se s tím jejich imunitní systém popere.
Pomoc slovenské vlády? „Hanba“
Přiznám se, že jsem byl asi naivní, když jsem doufal v nějakou pomoc od slovenské vlády. Zklamalo mě, že mě nikdo z ambasády nebo slovenského ministerstva zahraničních věcí nekontaktoval ani přes e-mail. Počet Slováků ve Wu-chanu je tak mizivý, že o nás musí vědět. Kdybych předtím neodjel, stále bych tam byl, ale musel jsem si všechno obvolat a zařídit sám. To je hanba. Kvůli cenám letenek jsem tu také musel zůstat o týden déle. Měl jsem strach, když WHO oznámila, že jde o mezinárodní stav nouze. To se objevila velká panika a mnoho společností zrušilo čínské lety. Zatím to ale vypadá, že zítra snad odletím.”
