Článek
Řekněte mi jednu věc. Proč? Proč si člověk způsobuje tolik bolesti kvůli 40 metrům na stěně?
Primárně to není bolest, ale radost. Zároveň je to výzva a já když se kouknu třeba na tu cestu v Norsku, která má tu extrémní obtížnost 9c, a potom o padesát metrů vedle, kde je nějaká lehčí, tak ta těžší mě svým způsobem víc láká. Vím, že to bude větší zábava. A to mě motivuje, abych trénoval, abych třeba podstupoval nějakou bolest, abych pak byl dostatečně silný na to, abych si mohl vylézt zrovna tuto extra obtížnou cestu, která mě tak inspiruje.
Přesto k těm obtížným výstupům patří momenty jako „zaryl jsem si krystal do prstu“, nohy máte vtěsnané do o několik čísel menších bot, jak bude vaše tělo vypadat třeba po čtyřicítce?
Já myslím, že dost podobně. Moje prsty vypadají spíš jako prsty dědečka, ale já myslím, že se to nějak zhoršovat nebude. Při samotném lezeckém výkonu člověk ani žádnou bolest nevnímá. To, že je tam nějaký chyt, kde je krystal, který musím zarýt do prstu, tak tam zkrátka je. Ale moje kůže na prstech je tak tvrdá, že to ani nebolí.
A máte nějaké speciální pojištění?
Mám jenom standardní úrazové pojištění. A to je všechno.
K extrémním výstupům patří i krkolomné, zcela nepřirozené pozice. Občas tam visíte jako netopýr hlavou dolů, když je to, jako to bylo vloni v Yosemitech, delší výstup, tak tam spíte zavěšený ve vzduchu. Co to dělá s tělem?
Pro mě je spíš důležité, co lezení dělá s myslí. A ty zážitky a prožitky a emoce, které při lezení zažívám, tak jsou naprosto neporovnatelné s něčím jiným, co jsem kdy zkoušel, a proto mě lezení tak baví.
A můžete mi tedy ten stav mysli popsat? Protože vy o tom vyprávíte většinou tak, jako že pro vás je vlastně nejlepší, když se při lezení vypnete. Vnímáte, co se kolem vás děje?
Při těch opravdu nejtěžších výstupech je to tak, že zapnu jakéhosi autopilota a je to jakési osvobození mysli od těla. Lezecké kroky jsou řízeny spíš nějakou intuicí. Připadám si jako figurka Lego, kterou někdo ovládá vzdáleně a vnímám to, jako kdybych se koukal na video. Ale když se na to zpětně potom dívám, tak tady tohle osvobození mysli od těla je strašně zajímavé a jakýmsi způsobem návykové. Ale pak, když si vylezu nějakou třeba lehčí cestu, na kterou se nemusím tak soustředit, tak tam si to opravdu dokážu užít. I ten prostý fakt, že jsem třeba padesát metrů nad zemí, cítím vzduch pod nohama a vlastně si uvědomuji, že jsem v místě, kam se většina lidí nedostane. To je neopakovatelné a nepopsatelné.
Celý rozhovor s nejlepším lezcem světa si můžete pustit ZDE:
Když lezu, připadám si jako figurka Lego ovládaná z dálky, říká Adam Ondra.Video: Adam Junek
A máte přes všechno to trénování a lezení čas na osobní život, něco jiného, než je lezení?
No. Můj život se točí kolem lezení téměř od rána do večera. Lezecký trénink sám o sobě zabere pět šest hodin denně a pak ještě musíte počítat s regenerací.
Jde hodně o časový management. Jsou chvíle, kdy trénuju hodně tvrdě a jdu si za svými cíli, a pak období, kdy si ulevím. Což neznamená, že bych nechodil lézt, ale nemám tak striktní tréninkový plán.
A jak jste při tom všem stíhal školu, konkrétně ekonomku v Brně?
Do loňského roku jsem se soustředil hodně na závody, takže jsem trénoval hlavně doma v Brně. Ráno jsem většinou brzo vstal, šel trénovat, potom šel do školy, znovu trénovat, znovu do školy a potom znovu trénovat. Vracel jsem se někdy pozdě večer, ale stihnout to šlo. Neříkám, že to nebylo hektické a že to vždy bylo úplně zdravé, že to vždy byl úplně nejefektivnější způsob života, ale zvládnout to šlo. A určitě toho nelituju. Ale nešlo potom jezdit na nějaké delší výjezdy do skal. Toho naopak teď hodně využívám a díky tomu jsem mohl trávit dlouhý čas v Norsku. Bez toho, abych tam byl deset týdnů, by se to určitě nepodařilo.
Dá se nějak váš talent k lezení využít i v běžném životě?
Myslím, že lezení mě naučilo spoustu věcí. Být třeba sám k sobě přísný a jakési trpělivosti. A to obojí je využitelné vlastně v jakékoli aktivitě v životě.
Já se vlastně ptám proto, že by mě zajímalo, co budete dělat, až „vyrostete“? Až vás to lezení přestane živit?
Lezení mě určitě nepřestane bavit a doufám, že zdraví bude sloužit. A dokud budu hýbat rukama, nohama, tak budu lézt. Neříkám, že polezu nějaké extrémní cesty, ale ten pohyb a vůbec pobyt ve skalách a v přírodě mě prostě naplňuje. Nedovedu si představit, že bych byl bez toho.
Zároveň si myslím, že lezením se dá živit velmi dlouho. Je v něm široká škála disciplín. V extrémním lezení samozřejmě hraje roli věk, což po zhruba 35. roku asi budu těžko překonávat nějaké hranice.
Ale potom třeba můžu jít do vyšších hor, kde nejde jen o výkonnost, ale jde také o zkušenosti. Tam můžu podávat světové výkony ještě spoustu dalších let.
Takže zdolávat osmitisícovky?
To mě až tolik neláká. Tam, pokud se bavíme o překonávání nějakých obtížnějších cest, tak jde o velké riziko, které nechci podstupovat. Ale jsou třeba nějaké šestitisícovky, pětitisícovky, kde sice se člověk musí pár hodin štrachat ve sněhu a kamení, ale pak přijde pod krásnou skalnatou stěnu, kde jde o obtížnost a člověk dá nohy do lezaček a leze.
Takže ta ekonomka je vlastně zatím jenom taková jako pojistka…
Je to spíš taková pojistka. Ale navíc i v kariéře sportovce se vzdělání hodí, a to už i teď.
Tak mi vysvětlete, jak váš sport funguje finančně, jak se s tím uživíte?
Člověk může buď jezdit po závodech, které probíhají jen na umělé stěně, a tam sbírat prize money.
Potom se člověk může živit tím, že jako já leze po obtížných skalách. Samozřejmě za to, že jsem zdolal 9c, mi nikdo peníze nedá. Ale mám sponzory, povětšinou výrobce outdoorového vybavení. A pro ty je zajímavé, že se mi něco takového podařilo.
A ten princip sponzoringu je podobný jako ve sportech, které tak nějak známe lépe, třeba v tenise?
Jasně. Když mě sponzoruje jedna firma v daném odvětví, tak už nemohu spolupracovat s konkurencí. Využívá mě pro svou image, reklamu plus můžu, ale nemusím pro ně dělat další práci, třeba na veletrzích nebo jezdit na přednášky. Finančně je to samozřejmě jiné než u tenisu.
Jak finančně nákladné je zdolání takové stěny jako je 9c?
Většina lezců žije s relativně malým finančním rozpočtem. Třeba samotné vybavení. I když já mám v podstatě to nejlepší, které existuje, tak pořád to, s čím lezu, nestojí rozhodně víc než deset tisíc korun. A dražší vybavení ani neexistuje. Takže v podstatě hobbík lezec používá velmi podobné vybavení jako používám já.
Většina lezců po Evropě cestuje a pak i spí v autech. U stěn totiž moc hotely nejsou. Takže nejvíc utratím za naftu.
Osobnosti na Seznam Zprávách
Když se z člověka stane sportovní celebrita, což jistě po výkonu jak v Yosemitech, tak teď v Norsku jste, začnou se ozývat politici a chtějí se fotit. Zvlášť teď v kampani byste se hodil… Ozvali se vám už, že by se s vámi rádi setkali?
Tak vyloženě do předvolební kampaně mě ještě nikdo nelákal. A myslím, že na to mám ještě čas.
Sledujete českou politickou scénu?
Tak samozřejmě při samotném lezení o politice nepřemýšlím, ale doufám, že nejsem až tak úplný ignorant.
Tak mi řekněte, jak vnímáte to, co se děje na české politické scéně…
Vzal bych to trochu obšírněji. Měl jsem v podstatě možnost procestovat celý svět a nelíbí se mi to, že Češi vnímají svět a naši politiku dost negativně. Myslím si, že to je celkem nebezpečné. Přitom tady spousta věcí funguje skvěle, žije se tu dobře.
A jako nejnebezpečnější vnímám jakousi nespokojenost s demokracií a se systémem, který tu byl vytvořen. Myslím si, že si lidé obecně demokracie a svobody neváží a až se třeba stane, že té svobody bude míň, tak je to o to víc bude mrzet.
Je pro vás někdo na politickém kolbišti naprosto nepřijatelný, že byste si s ním nepodal ruku? Nechci jméno, ale spíš myšlenkový směr, který vám nevyhovuje.
Obecně nemám rád populisty. Myslím si, že by politika neměla směřovat k tomu, že se politik chová jenom podle toho, jaká je zrovna nálada ve společnosti. Politický boj by měl být stále soubojem idejí. Mezi pravicí a levicí. Spousta politiků se to snaží stírat a sbírat hlasy na obou stranách. Ale společnost je takto rozdělena a politici by měli dát jasně najevo, kde stojí.
