Článek
Jestli se někde výročí sametové revoluce připomíná skutečně ve velkém, je to tradičně v místě, kde byla rozehrána.
O nejznámější pamětní desce k roku 1989 na Národní třídě se už hodně mluvilo, protože ji Česká advokátní komora přestěhovala z podloubí Kaňkova paláce na fasádu budovy. Kvůli tomu se také rozšířil chodník, kam lidé celý den nosili svíčky a květiny.
Lidé přišli také vzpomínat na Albertov, odkud v roce 1989 vyšel studentský průvod. Jsou tu dvě pamětní desky a bylo vidět, že se o nich také hodně ví.
Květiny a svíčky u pamětní desky na Albertově v Praze.
Za hranicemi hlavního města jsou osudy pomníků různé.
V Hradci Králové se u pomníku obětem komunismu na Riegrově náměstí sešlo na akci svolané Konfederací politických vězňů několik desítek lidí, v menších obcích i městech jsou pamětní místa více osiřelá.
Například v Libčicích nad Vltavou mají od minulého roku novou pamětní desku 17. listopadu 1939 a 1989. Je na budově městského úřadu v centru města. Dopoledne 17. listopadu se u ní ale snad nikdo nezastavil. Nehořela tu žádná svíčka, ale místní reportérovi Seznamu vysvětlili, že pamětní desky mají svůj smysl, i když k nim během státního svátku nikdo nepřijde.
Podobné to bylo ve středočeských Krhanicích. Žulový pomník s vyrytým letopočtem byl odhalen 17. listopadu 1990. Stojí u křižovatky, nevede k němu žádný chodník a je tak obklopen keři, že skoro není vidět.
Někteří z místních ani neví, že ve své obci nějaký pomník sametové revoluce vůbec mají.
