Lepší včasný konkurz než neřízený krach. Ve hře bude i osobní majetek

Velké firmy mají na sledování legislativních změn svoje právníky. Vedení menších společností se musí zajímat samo. Teď by měli manažeři zpozornět. Od ledna se totiž na statutáry - tedy na najaté manažery, ale i majitele menších s. r. o. v pozici jednatelů - chystá nový bič. Po Novém roce si mohou odnést víc šrámů v případě, že jejich firma zkrachuje.

I dnes se dají členové statutárních orgánů firem různými nástroji sankcionovat za to, že přispěli k úpadku firmy a nevstoupili včas do insolvence. Od Nového roku se ovšem pravidla zpřísní. Nový institut „doplnění pasiv“ umožní požadovat po členovi orgánu firmy, která skončí v konkurzu, uhradit rozdíl mezi majetkem společnosti v okamžiku jeho prodeje v konkurzu a jejími dluhy.

Insolvenční správce tak dostane do ruky oproti dnešku jednodušší nástroj, jak navýšit hodnotu, která z podnikání zbyla. Tedy zajistit víc peněz věřitelům i sobě.

Při stanovování částky, kterou je třeba z vlastního doplatit, se bude řešit, jak velkou měrou statutární orgán k úpadku přispěl. Podle důvodové zprávy může být jedním z důvodů pochybení i pokračování ve ztrátové činnosti bez přijetí patřičných opatření nebo nevhodné investice.

„Aplikace může znamenat ekonomickou likvidaci člena, zejména u velkých společností,“ varuje daňový expert Jan Bonaventura ze společnosti Bredford Consulting. V extrémních případech může podle něj jít o doplacení stovek milionů nebo miliard.

Podle nové právní úpravy by měla být posuzována jen ta pochybení, k nimž došlo od ledna 2021.

Dosud bylo možné rozdíl mezi hodnotou majetku prodaného v konkurzu a dluhy firmy vymáhat prostřednictvím takzvaného sankčního ručení. I to mohl navrhnout insolvenční správce, ovšem jen pro specifické dluhy vůči specifickým věřitelům. Věřitel se pak musel u obecného soudu domáhat plnění po těchto členech sám. Podle Vladimíra Polácha, advokáta kanceláře Squire Patton Boggs se proto sankční ručení příliš nevyužívalo a insolvenční správce nebyl ani motivován návrh na sankční ručení podat.

Nově ale bude proces zjednodušený. Návrh bude podávat pouze insolvenční správce, který má lepší možnost získat potřebné důkazy k úspěšnosti žalob. Navíc o návrhu bude rozhodovat už insolvenční soud, nikoliv obecný soud. „Lze očekávat zvýšení rychlosti a hospodárnosti tohoto procesu,“ míní Polách. Soud také nebude rozhodovat o ručení členů statutárního orgánu, ale rovnou ukládat povinnost vydat plnění do majetkové podstaty, které se posléze rozdělí mezi všechny věřitele.

Že jsou dobrovolné insolvence aktuálním tématem, dokladuje i prohlášení vyhlášeného kuchaře a majitele několika restaurací Zdeňka Pohlreicha. „Kontrolovaný konkurz je lepší než neřízený bankrot, ale je na každém, ať se rozhodne,“ řekl minulý týden redakci SZ Byznys.

Firmy měly možnost do konce srpna požádat o mimořádné moratorium, které je tři měsíce ochrání před individuálním vymáháním pohledávek věřitelů třeba prostřednictvím exekuce. Podle advokáta a předsedy Rady expertů Asociace insolvenčních správců Michala Žižlavského to udělalo kolem 50 větších i menších společností.

Povinnost podat na sebe insolvenční návrh, když je firma v úpadku, je podle Žižlavského do konce roku pozastavená. Management to udělat může, ale nemusí. Věřitelé mohou insolvenční návrhy podávat znovu od září.

„Každý, kdo je v úpadku či mu úpadek hrozí, by neměl otálet a měl by se připravit na obnovení této povinnosti a zvážit další kroky. Chybné rozhodnutí může znamenat nejistotu po mnoho let a připravit sebe a svoji rodinu o značný majetek,“ upozorňuje daňový poradce Jan Bonaventura.

V případě insolvence dojde často k dramatickému poklesu hodnoty majetku oproti stavu před insolvencí – majetek je pak často prodáván pod cenou, kterou by společnost dosáhla při dobrovolném prodeji. „Takže i společnost, která se nyní jeví jako přiměřeně zdravá, se může dostat do situace, kdy bude mít majetku málo,“ doplnil Bonaventura.

Od svého ustanovení začíná insolvenční správce zjišťovat majetkovou podstatu dlužníka a jeho finanční pozadí, přičemž se bude zajímat o jeho majetek, příjmy, dluhy atd. „Cílem je udělat si jasný obraz o financích dlužníka a identifikovat případné podezřelé obchody uzavřené před zahájením insolvenčního řízení,“ popisuje Vladimír Polách.

Od dlužníka si vyžádá potřebnou finanční dokumentaci (např. účetní závěrky a účetní doklady), soupis majetku, zaměstnanců a závazků. Dlužník (včetně členů jeho orgánů a zaměstnanci) musí insolvenčnímu správci poskytnout všestrannou součinnost a dodržovat jeho pokyny. Musí ho také pustit na všechna místa, kde má umístěn majetek náležející do majetkové podstaty.

„Nesplnění těchto povinností by mohlo mít pro dlužníka jak soukromoprávní (odpovědnost za škodu), tak i trestněprávní následky (maření nebo hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, čímž je ohrožen účel insolvenčního řízení, je trestným činem),“ varuje Polách.

S insolvenčním správcem však nekomunikuje pouze dlužník, ale také věřitelé. V intenzivnějším kontaktu je správce se zajištěnými věřiteli, kteří mu udělují pokyny, jak spravovat a jak prodat majetek tvořící zajištění jejich pohledávek (zejména nemovitosti). S nezajištěnými věřiteli řeší insolvenční správce nejčastěji pouze případné opravy vad přihlášek pohledávek.

Na správce dohlíží jak insolvenční soud, tak věřitelský orgán, kterým je buď věřitelský výbor, nebo zástupce věřitelů. V některých případech může funkci věřitelského výboru vykonávat také insolvenční soud.

„Některé úkony může insolvenční správce provést pouze se souhlasem věřitelského výboru, respektive zástupce věřitelů: například způsob zpeněžení nezajištěného majetku, uzavření smluv o úvěrovém financování, vynětí věci z majetkové podstaty, uzavření smíru v incidenčním sporu atd.,“ vypočítává Polách.

Insolvence ovšem může skončit i reorganizací. „V případech, kdy takový postup dává ekonomický smysl a umožňuje pokračování podnikání po reorganizaci,“ upřesnil Polách.