Legenda z Bosny: Vážím si toho, co mi Teplice daly

V Teplicích se od sezóny 1993 vystřídalo celkem čtyřicet devět cizinců. Nejpočetnější zastoupení mají Slováci se čtrnácti fotbalisty, po kterých následuje sedm hráčů z Bosny a Hercegoviny. Díky spolupráci teplického ředitele Františka Hrdličky s ústeckým trenérem Jiřím Plíškem, který doporučoval do Teplic právě hráče z bosenských soutěží, se do klubu dostali takoví hráči, jako třeba pozdější superstar Edin Džeko. „Plíšek před angažmá v Ústí působil v Željezničaru Sarajevo, a tak se přišlo na Džeka. Investice do něj se nám vrátila, dá se říct až čtyřicetinásobně, bylo to takové terno v loterii,“ vzpomínal na příchod současného útočníka AS Řím manažer Teplic Martin Kovařík.

Džeko se v Teplicích příliš neohřál a po dvou letech, konkrétně v roce 2007, opustil Stínadla směr Wolfsburg. Ve stejném roce přišel do Teplic další Bosňan, dnešní legenda tamního fotbalu, Admir Ljevaković. Dnes už česky perfektně hovořící záložník se na začátku potýkal se stejnými problémy jako většina cizinců. „Tehdy nás trénoval Petr Rada a já jsem moc nerozuměl, co říká, pořád jsem myslel, že na mě křičí, jak mě chce sejmout nebo že mě chce vyhodit. Pak jsem přišel na to, že on takhle křičí pořád, a došlo mi, že vlastně šlo o věci, které měly hráče nabudit k lepšímu výkonu.”

Problémy mu dělal jazyk i ve všedním životě mimo tréninková hřiště. „Nechodil jsem do města ani na kafe nebo večer na pivo. Měl jsem jednu restauraci, kde jsem po každém tréninku byl, ale dával jsem si radši pořád stejné těstoviny, abych neudělal nějakou chybu.” I přes krušné začátky se v Teplicích čtyřiatřicetiletý defenzivní záložník usadil a po dvanácti letech života v Česku nevidí důvod, proč by se měl někam stěhovat.

V roce 2009 odmítl Ljevaković pozvánku do reprezentace Bosny a Hercegoviny, jelikož měl naplánovanou svatbu. Napodobil tak Vladimíra Šmicera, který málem obětoval za svatbu zase finále Eura 1996, nakonec ale stejně nastoupil. „Novináři udělali výběr hráčů, kteří podle nich měli dostat šanci v bosenské reprezentaci, já se v tom roce ženil a radši jsem si vybral svatbu než zápas. Sice tím skončila moje šance někdy nakouknout do reprezentace, ale nelituji toho.”

Admir Ljevaković dokázal během 272 zápasů v modro-žlutém dresu nastřádat sto žlutých karet a vévodí tak historické tabulce v této nepříliš lichotivé kategorii. „Ze začátku to bylo za zákroky, většinou ale taktické. Pak jsem se ale naučil mluvit a rozkecal jsem se. Takových čtyřicet karet jsem dostal asi za ty zbytečné řeči. Potom na mě rozhodčí čekali, až něco řeknu a už jsem kartu měl…” říká Ljevaković.

Na hřišti pomáhá bosenskému fotbalistovi i netradiční talisman – klaunský nos. Ljevaković ho pro štěstí nosí neustále u sebe a na zápasy si ho dává do štulpny. Ovšem ne vždy. „Hráli jsme na Slovácku, kde jsme vyhráli 2:0 a v závěru zápasu jsem šel sám na brankáře. Zkusil jsem ho přelobovat, ale chytil mi to. Pak mi po zápase došlo, že kdybych měl ten nos u sebe, asi bych to trefil, jenže já si ho ten den zapomněl vzít.”