Ledecká: Po návratu z Rakouska jsem zažila nejstriktnější karanténu

Celý rozhovor si můžete poslechnout v audiu výše.

Jak vnímáš dobu před koronavirem. Co jsi vůbec dělala, když to propuklo?

Před koronavirem jsem byla v plné sezoně, takže mně to úplně nedocházelo, co se děje. My jsme dostávali nějaké informace, ale byli jsme na závodech a já byla v závodním rytmu.

Kde jsi tou dobou byla?

Já byla v Itálii. Ale už je to tak 3 měsíce. Potom nám zavřeli hranice a zrušili všechny závody, tak jsme ještě chvíli trénovali v Rakousku a pak jsem se vlastně vrátila domů, tam jsem strávila 14 dní v té nejstriktnější karanténě. Takže to bylo takové zvláštní. Pro mě je to už tak šok, když skončí sezona. A když přijedu sem, tak tady se dostat do toho nového rytmu a najít si režim je pro mě problém.

Jsi typ, že na režim nadáváš, ale vlastně ho potřebuješ?

Já jsem si vždycky myslela, že jsem strašný improvizátor, a až teď zjišťuji, že potřebuji režim. Potřebuji v 9 hodin jít spát. A ráno se probudit a udělat si rozcvičku.

V kolik vstáváš, když chodíš spát v devět?

Když jsem tady, tak klidně spím i do 11. Já to dospávám za celou sezonu, ale když jsem v sezoně, tak vstávám kolem šesté, někdy i v pět, a teď když nás, doufejme, pustí třeba někam do Rakouska na chvíli, tak tam bych měla vstávat kolem čtvrté, protože jezdíme na kopec strašně brzo, abychom stihli dobré podmínky. Tak to mám vždycky jet lag z Rakouska.

Ty jsi měla odmalička takový poměrně individuální přístup ke škole. Skoro vůbec jsi tam nechodila. Nevadí ti, že jsi neprožívala zážitky s ostatními dětmi?

My jsme něco málo zažili s bráchou, byli jsme zapsaní na škole v Praze, tam jsme chodili na jaře a na podzim a přes zimu jsme chodili potom ve Špindlu a tím, že potom se osnovy tak různě tloukly, tak jsme si udělali individuální plán.

Chápu to správně, že když jste byli tady v Praze, tak jste řekli v Praze, že nechodíte a že jste ve Špindlu, a když jste byli ve Špindlu, tak jste řekli: My chodíme v Praze.

Takhle to bylo. A nechodili jsme samozřejmě nikam.

Tím bychom mohli začít, nechodili jsme vlastně vůbec do školy. Ale byli jsme zapsaní úplně všude.

My jsme pochopili tak nějak s bráchou, že když se to naučíme doma, tak se to naučíme rychleji, protože když jsme se naučili číst, tak už jsme to tak nějak pochopili ten systém a chodili jsme potom už jenom na zkoušky a nějak to vždycky fungovalo, protože jsme věděli, že když se to nenaučíme, tak prostě bude průšvih. Takže jsme se to vždycky naučili a pak jsme si udělali zkoušky a zase jsme odjeli na hory.

Co tedy, Ester, děláš, když máš absolutně volno. Teď bylo období, o kterém se dá říct, že volné bylo. Sice okleštěně, ale bylo.

No, já nevím, já se docela ráda hýbu, takže když nedělám to lyžování, ten snowboarding, tak mám čas na jiné sporty, takže když jsem tady, tak hraji beachvolejbal a kickbox a jdu si zabruslit.

A co tě vzalo na kickboxu?

Na kickboxu? Nevím, člověk se tam docela vyřádí, hezky se uvolní emoce.

A nějaký zápas, že by sis dala, to se nechystá?

To asi ne, ony by mě zbily, já jsem koukala, ony jsou hrozně velké a mají strašné rány ty holky, takže ony by mě hrozně zbily. A pak nevím, jestli bych ještě zvládla nastoupit někde na kopci.

Teď se řeší letní olympiáda, jsou tam pro tebe nějaká lákadla, protože teď je takové módní, že sportovkyně a sportovci se snaží prezentovat na obou olympiádách. Jak to máš ty?

Já jsem chvíli uvažovala o windsurfingu, protože mě to strašně baví, ale problém je, že musím mít nějaké kvalifikační závody, které se jezdí celé léto.

To zas nemáš čas.

Tím, že dělám přípravu i na lyže, protože i když je to zimní sport, tak to už dávno není zimní sport, protože jezdíme do Chile, kde je sníh a tak, a tohle kdybych neodjela. Potom by mi to hrozně chybělo v sezoně.

Když jsme u těch prken, jak to vlastně řešíš, když někam letíte? Asi bys prkna měla dávat do úložného prostoru a zároveň je to pro tebe zásadní materiál. Kdyby se s tím něco stalo, dá se to pojistit nebo jak to řešíte? Třeba houslista si vezme housle do letadla, že ano.

No jasně. My to nějak pojištěné máme, ale ono je to hrozně těžké, protože ta hodnota prkna se dá těžko vyčíslit. Pro mě má každé prkno jinou hodnotu, protože závodní prkno je sice úplně stejné jako tréninkové, ty parametry má stejné, ale jede rychleji a nikdo moc neví proč. Ale když se mi rozbije to závodní, tak je to velký problém. Takže máme strašných věcí a spíš doufáme, že nám tam s tím nikde nefláknou.

Když jsi vyhrála olympiádu, jedna medaile byla, řekněme, v uvozovkách očekávaná, druhá byla naprosto neočekávaná, výjimečná. Skončila olympiáda a teď samozřejmě všichni ti lidé, co nesledují sport, tak čekají, že to takhle pojede dál, a teď to bude jedna zlatá za druhou a výsledky a světové poháry. Čekala jsi to?

Ono se to dalo čekat. Protože jsem si to vlastně podělala tou zlatou. Ale tak to je, já jsem pořád viděla tu svoji kariéru, jak to postupuje, já jsem byla v klidu, ti lidé moc v klidu nebyli, protože najednou viděli jenom ten jeden výsledek, já jsem viděla progres na světovém poháru. A před tou zlatou medailí na olympiádě je potřeba si uvědomit, že jsem měla nejlepší závod ve světovém poháru na super-G, že jsem byla 17. Proto to byl takový šok pro všechny, ale pak už si to nikdo nepamatoval. Všichni si pamatují tu zlatou a to, proč tedy nevyhrávám.

Tam je špatně i druhé místo, že ano. To je, jako když hokejisté vyhráli třikrát zlato, tak pak jednou prohrají a říká se, že už to není, jako to bývalo. Ty jsi cítila tlak?

Byl trošku i od médií. Ale vesměs jsem v takové bublině pořád, cestuji si s tím svým týmem a jezdíme si po svěťácích a nějakou oklikou se to ke mně nedostane. Většinou jsem v klidu.

Říkala jsi, že po koronaviru zase snad naskočí zpátky tvůj rytmus, ten bude vypadat jak?

My bychom měli v sobotu odjet s doktorem do Rakouska. Všichni si teď v týmu samozřejmě uděláme test, a když budeme negativní, tak odjedeme do Rakouska a potom, až se budeme vracet, tak si ho zase budeme dělat. Budeme tam mít celou dobu doktora, budeme tam izolovaný. Ale potřebuji otestovat rychlé lyže, které tady neotestujeme. Tady už neotestujeme vůbec nic, maximálně travní lyže. A já musím zjistit, které lyže mám rychlé.

A ještě je to komplikované v tom, že nám vyhrožují, že příští rok nebo ten další nám zakážou mazat voskem s fluoridem. A problém je v tom, že v těch našich rychlých lyžích, ve všech lyžích, které používám, je to zapuštěné tak hluboko, že ty lyže můžeme vyhodit, když nám řeknou, že vosk s fluoridem nemůžeme používat, protože to už z těch lyží nedostaneme.

Co všechno kromě testování lyží tě pak čeká?

No, pořád ještě doufám, že se dostanu do Řecka na ten windsurf, protože tam se odpoledne sice můžu flákat na windsurfu, ale dopoledne dělám svoji letní přípravu, která je hodně v bazénu a v moři. Kdyby se mi nepovedlo dostat se tam v rámci přípravy, tak by mě to mrzelo.

I tam máš trenéry?

Já mám svou maminku, která mi dělá fitness program. Ona vstává v šest ráno se mnou, jedeme do bazénu, ona si tam sedne s těmi stopkami a já si tam plavu nebo někde běhám nebo skáču. Pak mám fyzioterapeuta, který tam za mnou přijede, a s tím děláme kompenzační cvičení, on mě zase opraví a pak jedu na další.

Kdo je tvrdší?

Oni jsou na mě všichni hrozně měkcí. Já myslím si, že nejtvrdší jsem já na sebe. Oni mě pořád brzdí.

Brzdí tě.

Hrozně.

Říkají: Moc cvičíš. Moc plaveš.

Ne, ne. Jsem hrozně ráda, že je mám, protože bych se zničila, kdybych trénovala jenom sama, protože si neumím říct dost. A potom druhý den sotva lezu. A všechno mě bolí, a to je takové k ničemu, protože pak nemůžu trénovat nebo trénuji méně. Takže jsem ráda, že mě někdo brzdí. Potřebuji někoho, aby mě brzdil.

Jaký máš takový ten nejbližší vysněný cíl?

Já bych si přála zvednout pravou ruku v oblouku doprava. To bych fakt chtěla dokázat, teď to je nejbližší cíl. Potřebuji zvednout ruku u brány.

A proč to neděláš, je na tom něco těžkého?

Já jsem si myslela, že je to jednoduché, ale mám naučený stereotyp, tak jak na lyžích, tak na snowboardu bych ji prostě potřebovala zvednout.