Článek
Juliana Assange Britové do USA nevydají. Otevřela se tak znovu debata o WikiLeaks, uniklých informacích i morálních otázkách. Co je víc – absolutní svoboda slova, nebo utajování informací i kvůli ochraně lidských životů?
„Víte, nejsem třeba jako Julian Assange. Někdo, kdo věří, že je potřeba zveřejnit úplně všechno. V některých případech existují dobré důvody pro to, aby si stát uchoval tajemství,“ říká v Checkpointu Martin Bright, britský novinář, který stál u zveřejnění e-mailu, který dokazoval, že Američané chtěli v roce 2003 získat kompromitující materiály na několik členů Rady bezpečnosti OSN.
Assange je zakladatel, šéfredaktor i mluvčí serveru WikiLeaks, který se výrazně zapsal do historie mediální, právní i diplomatické. Jedná se o webovou stránku, která publikuje většinou utajované informace buď z prostředí vlády a diplomacie, nebo velkých korporátů. Vznikla už v roce 2006, celý svět si její existence ale začal ve velkém všímat hlavně v letech 2010 až 2011.
Začalo to zveřejněním dvou utajovaných videí americké armády z útoků v Bagdádu. Při nich zemřelo několik lidí, a to včetně dvou novinářů agentury Reuters. Následovaly další materiály, z Iráku, Afghánistánu a na světlo se také dostaly diplomatické depeše, konkrétní komunikace mezi ministerstvy zahraničí, ambasádami a tak dále.
„Válka v Iráku byla od začátku těžce kontroverzní, proto ty materiály tolik rezonují na vládní úrovni, všechno dohromady tvoří obrovský příběh,“ říká v podcastu Jaromír Hanzal, doktorand Fakulty sociálních věd UK: „Je to nové, především v obsahu těch dat, pro novináře je to úžasná spousta materiálu,“ pokračuje.
Z rozhovoru s novinářem Martinem Brightem
Máte nějakou hranici, kdy si řeknete, že „tohle už je přes čáru“?
„S Julianem Assangem jsem úzce spolupracoval na mnoha reportážích. To, co on a WikiLeaks udělali, je velmi důležité – poukázali na situace, kdy stát pochybil a kdy bylo potřeba to dát vědět i lidem. Nejsem si ale jistý, jestli zveřejnění informace je vždy eticky obhajitelné. Myslím si, že je potřeba být opatrný. Dřív jsem – ještě jako mladý novinář – pracoval s větší bezohledností. Obávám se, že některé dokumenty, které jsem zveřejnil, například vystavily agenty nějakému riziku. A kvůli tomu bych to, myslím, znovu neudělal. V některých článcích jsem využil informace od zpravodajských služeb a nebyl při tom dostatečně opatrný. A myslím, že novináři opatrní být musí.“
Na jedné straně stojí whistlebloweři, média a veřejnost. Druhý tábor pak představují ti, kteří s informacemi pracují a z nějakého důvodu je utajují – vlády a diplomaté.
„Potom, co se objevily WikiLeaks, dával jsem daleko méně informací do konkrétních zápisů, tím se ztratila trochu i paměť systému, ale eliminovala se hrozba, že by bylo něco prozrazeno,“ komentuje V Checkpointu osobní dopad WikiLeaks Tomáš Pojar, bezpečnostní analytik a bývalý velvyslanec v Izraeli.
Jak novináři řeší etický rozpor při zpracování takto výbušného materiálu? Poslechněte si celý díl podcastu v přehrávači v úvodu článku.
Checkpoint
O aktuálním světovém dění s Jolanou Humpálovou (@Jolana_H) a Evou Soukeníkovou (@eva_souk). Každý čtvrtek na Seznam Zprávách, ve Spotify i Apple Podcasts a dalších aplikacích.
Archiv všech dílů Checkpointu najdete tady, ostatní podcasty Seznam Zpráv zde. Svoje tipy, postřehy, nápady i připomínky nám posílejte na audio@firma.seznam.cz.
O Checkpointu na sociálních sítích pište s hashtagem #Checkpoint_JolEva.
