Článek
Vnímání času je subjektivní. Někdy nám připadá, že běží rychleji, jindy pomaleji. Ale doby krize čas i události urychlují. Možná i objektivně. Je to jako kdybychom přepnuli své životy a historii do režimu „fast forward“, napsal ostatně i izraelský autor Yuval Harari. Platí to i pro nákazu onemocněním covid-19, a to hned v řadě ohledů.
Jeden z nejzajímavějších příkladů (v angličtině je hezký termín „mind-blowing“) jsem četl už v počátcích nákazy. Britský statistik David Spiegelhalter řekl v pořadu BBC More or Less, že pravděpodobnost, že člověk zemře na nákazu koronavirem, je zhruba stejná jako pravděpodobnost, že zemře do jednoho roku.
Nevím, jak moc je toto tvrzení opřené o seriózní data. Asi ne moc, vzhledem k tomu, jak málo o koronaviru víme. Ale je tak krásné a elegantní, že si ho každý snadno zapamatuje. A dost možná plus minus odpovídá pravdě, byť třeba tím rozhodným časem nebude rok. Ale je celkem jedno, jestli je to deset měsíců, osmnáct měsíců nebo koneckonců i dva roky.
To tvrzení neříká, že vás koronavirus nemůže zabít, pokud jste mladí a zdraví. Ani to, že když patříte do nějaké z rizikových skupin, že vás zabije. Mluví o pravděpodobnosti. I když Komořany nahlásí, že na 90 procent bude hezky, stále můžete druhý den zmoknout.
V životě nemáme nic jistého. Všechno je to hra pravděpodobností. Elegance zmíněného tvrzení je v tom, že mění paradigma, jak se na covid-19 díváme jako na nemoc. Není novým „zabijákem“, jako jsou třeba nádorové či kardiovaskulární nemoci. Je „pouze“ jakýmsi urychlovačem toho, co se má tak jako tak stát.
Nevím, jestli je to z medicínského pohledu správně. Vyléčených je příliš málo, navíc nemoc má u různých lidí velmi odlišný průběh. Spekuluje se o možných následcích, možná i trvalých. Ale stejně platí, že většina lidí se samotné nemoci ani přesto nebojí. Nebo ne tolik.
A ti, kteří krizová opatření proti nákaze řídí, jednají v duchu výše popsaného paradigmatu. Virus je „urychlovač“. Klíčem je logistika toho, jak zvládnout, že se události „směstnané“ z řádu roků do řádu týdnů podaří zvládnout. Počínaje kapacitou nemocnic a konče možnostmi pohřebních služeb.
Test koronou
„Fast forward“ se však neomezuje na lékařskou stránku věci. Podobný bonmot lze říct i o našem soužití v době karantény, a myslím, že ani v tomto případě nebude daleko od pravdy. Ohrožuje způsob života, kdy prakticky všechen volný čas trávíme doma a mnozí z domova i pracujeme, naše partnerské vztahy?
Způsobí nouzový stav ve státě to, že se lidé v rodinách budou víc hádat, že bude víc domácího násilí a v důsledku také víc rozvodů? Částečně určitě ano, ale v principu to nebude ten pravý důvod. Jen se urychlí to, co by se stalo stejně, ale trvalo by to déle. Jinak řečeno: pravděpodobnost, že se „kvůli karanténě“ v následujícím roce rozvedete, je zhruba stejná, jako že byste se za normálních okolností rozvedli například do tří let.
Extrémní situace jsou způsobem, jak své blízké lépe poznat. Nebo zjistit, že možná nebyli tak „blízkými“, jak jsme si mysleli. Slyšel jsem podcast s newyorskou psycholožkou, která říkala, že navzdory všem hrůzám a rizikům je dnešní krize unikátní příležitost, jak se o ostatních lidech dozvědět něco důležitého.
Nebudu citovat přesně, ale v principu tvrdila toto: lidé, kteří jsou dnes „OK“ - v tom smyslu, že normálně fungují, v porovnání s dobou před krizí se nijak výrazně nezměnili a chovají se i reagují běžným způsobem, jsou lidmi, kteří prošli „testem koronou“, s nadsázkou řečeno.
To jsou lidé, s kterými byste měli založit rodinu nebo rozjet společnou firmu, opět nadneseně řečeno. Zároveň ovšem platí, že stejně přísnýma očima bychom se měli podívat sami na sebe. Řešíme problémy věcně, snažíme se přizpůsobit situaci či dokonce hledáme pozitiva či příležitosti? Anebo „vyšilujeme“ a pasivně čekáme, až „to“ skončí?
Protože to, co prožíváme, je „fast forward“ evoluce. A jestli si každý z nás něco o evoluci ze školy pamatuje, pak to není to, že přežívají ti nejchytřejší a nejsilnější. Přežívají ti, kteří se dokážou přizpůsobit.
Neplatí rčení, že „co tě nezabije, to tě posílí“, to je mimochodem asi jedno z nehloupějších lidových mouder. Ale platí, že když se v našem životě vyskytne problém, můžeme ho brát buď jako překážku, nebo příležitost. A je to jen na nás, a opět je to jakýsi „fast forward“ našeho života. Lidé, kteří svou příležitost nevidí v době krize, ji nejspíš neuvidí nikdy. Ani v době prosperity, jakkoli si to možná namlouvají.
Létání se muselo změnit
Ekonomové a nejen oni vědí, že nové věci čili inovace vyrůstají z krizí neboli disrupcí. To vede k velmi laskavému pohledu na krize jako na očistné procesy, ke kterým dochází, když se špatných věcí prostě naakumuluje už moc. Viz hypoteční, finanční a následně ekonomická krize po roce 2008, která nakonec vedla k dekádě bezprecedentní prosperity.
Otázka zní, zda to platí i pro krize typu slavných „černých labutí“ provokatéra Nassima Taleba, které jsou nepředvídatelné a s chodem věcí nemají většinou nic společného. Externalita typu asteroidu, který se hrozí srazit se Zemí, asi nic nevypovídá o tom, jestli žijeme dobře, nebo špatně a jestli je náš způsob existence udržitelný. Na to se asteroid nikoho neptá a jedinou důležitou věcí je, jak je velký a kam Zemi trefí.
Patří do této kategorie i virus? Ne tak docela. Taleb dokonce na Twitteru razantně tvrdí, že v tomto případě o žádnou externalitu nejde a že rozumní lidé dnešní pandemii se všemi důsledky i riziky nejenže mohli, ale dokonce měli předvídat (avšak každý ví, že Nassim Taleb nesouhlasí nikdy s ničím a s nikým, kromě sebe samotného, takže je třeba ho brát někdy s rezervou).
Virus či lépe řečeno pandemie a její průběh ukazuje to, co asi děláme špatně. Má „edukační hodnotu“ v tom, že to ukazuje zřetelněji a srozumitelněji. Příklad? Třeba snadnost a dostupnost globálního cestování. Dnes je jasné, že a) z velké části jde o cestování zbytečné či neesenciální, b) ničí planetu jako máloco jiného. Kdo to během posledních dvou měsíců nevidí, tak se jednoduše nedívá pozorně.
Bylo to cestování, které šíření viru umožnilo a usnadnilo, a vedlo k tomu, že se rozšířil opravdu na celou planetu. A když se teď prakticky zastavilo, opět na celé planetě, vidíme negativní dopady, ale i benefity. Má to tak zůstat? Samozřejmě, že nikoli. Ale vrátíme se do stavu, který byl loni? Skoro jistě také ne.
Virus opět dokonale zapůsobil jako „fast forward“. Ten stav byl neudržitelný a to, co jsme viděli (například podmínky, za kterých se cestovalo v tzv. nízkonákladových aeroliniích za superlevné letenky), bylo předzvěstí a signálem, že jsme už na hranici možného.
Dřív nebo později by ten systém stejně zkolaboval, ekonomicky i ekologicky, a loňské, z dnešního pohledu úsměvné debaty o „cestovní hanbě“ a apely pokryteckých celebrit byly nesmělými vlaštovkami. Létaly by nad našimi hlavami roky a možná by to vedlo k tomu, že kolaps a škody by byly mnohonásobně horší. Virus „lusknutím prstů“ ukázal, jak snadno a jednoduše může být všechno jinak.
Dieta, nebo půst?
Samozřejmě, že je virus nespravedlivý a neférový. Dívat se na něj jako na „spravedlivý trest osudu“ (či „boží trest“ pro věřící) je pitomost. Nákaza škodí a ničí to, co si to nezaslouží. Viz třeba v gastronomii, koronavirus nerozezná dobrou a špatnou restauraci. Není ničím, na co malí podnikatelé měli nebo mohli být připraveni. O jejich přežití rozhodne z největší míry štěstí.
Ale i v tomto ohledu můžeme najít tu pozitivní část disrupce. Nejdiskutovanější věcí mezi pražskými „foodies“ byl v minulém týdnu text na blogu Filipa Šimoníka, spolumajitele restaurace Kuchyň na Hradě. Ta krátce předtím oznámila, že kvůli nouzovému stavu končí. Ne tak docela, napsal na svém blogu Šimoník a řekl, že spoluviníkem krachu byla i „arogance konceptu“.
Když to hodně zjednoduším, tak napsal, že v době prosperity se restaurace dívala na většinové návštěvníky „svrchu“ a nutila jim to, co považovala za správné, ale zákazníci to nutně nepožadovali (třeba výhradně filtrovanou kávu, nikoli espresso atd.). A že se pak nemůže divit, když jí loajální zákazníci budou chybět v dobách těžkých.
Samozřejmě, že Kuchyň (a mnohé další) zabil z 99 procent virus, ne nějaká arogance. A je to nespravedlivé a smutné. Ale je zároveň pozitivní, že umožnil zákazníkům i provozovatelům vidět to, na co by dřív nebo později stejně přišli, ale v režimu „fast forward“ to zjistili okamžitě. Dává to šanci, aby i v gastronomii byl svět „po viru“ lepší.
Režim „rychlého přetáčení“ asi nejvíc ovlivní svět moderních technologií. Některé jasné důsledky vidíme už teď, třeba ohromný nárůst práce z domova. Ne, neznamená to, že i „po viru“ budeme všichni na home office. Ale způsob práce se nevyhnutelně promění.
Jiné trendy se teprve ukážou, zatím je příliš brzy je předvídat. Ale osobně si myslím, že je například konec s „digitálním minimalismem“. Krize nás „rychle přetočila“ do momentu, kdy je zřejmé, že nás čeká naopak „digitální maximalismus“. Jen se musíme nové technologie naučit používat chytře a jinak.
Snaha technologie omezovat a vytěsňovat byla hysterickou reakcí moderní zpovykané civilizace. Můžeme ji přirovnat k hysterii člověka, který zjistí, že kvůli životnímu stylu začal tloustnout, a pustí se do bláznivých a nesmyslných diet. Jenže to není řešení.
Chyba není v jídle, to potřebujeme k životu. Ale chyba je v tom, že neumíme jíst správně a pořádně. To samé platí o technologiích. Platí, že jsou esenciální a že náš život usnadňují. Jen musíme projít fází okouzlení a neumětelství, kdy jsme se technologiemi „předávkovali“. Využijme šanci, kterou jsme s pandemií dostali.
No a mimochodem, nepřehlédněme to, že některé „velké věci“ se v tomto období ukázaly tak nějak nafouklé a přeceněné. Už jste několik týdnů nic nečetli o umělé inteligenci a samořiditelných autech? Ano, správně, jakkoli už několik let čteme, že AI je „už už tady, pozor na ni“, tak teď vidíme, že dopad těchto technologií je reálně minimální. Budeme na ně vzpomínat jako na největší bublinu počátku 21. století. Roboti chytří jako my a auta bez řidičů se odkládají, možná i o desítky let.
Poslední věc je „fast forward“ v politice. Máme před sebou potenciálně velmi nepříjemnou cestu, s „kluzkým povrchem“ a nebezpečnou. Krize v nás může probudit inklinaci k autoritativní a populistické politice. Virus dřív nebo později zničí vakcína, ale naše zloba a nenávist se můžou přetavit v nové války či totalitní režimy.
Ale je to zase „rychlé přetáčení“. Pokud jsou tyto tendence v nás, dřív nebo později by na ně stejně došlo. Jedno z nejpopulárnějších přirovnání o společnosti, jejíž vývoj nabral špatný směr, je to o žábě, která se uvaří ve vodě, jejíž teplota roste pomalu a nenápadně. Výhoda pandemie může být v tom, že voda se naopak začala vařit rychle. Třeba to snáze poznáme a vyskočíme, na rozdíl od žáby v hrnci.
V tom je ponaučení pro život v dočasné éře, možná nejparadoxnější v době našich životů. Vše jakoby se zpomalilo a skoro zastavilo, sedíme doma, mnozí bojujeme s nudou. Ale je to iluze. Ve skutečnosti se svět kolem nás zrychlil a v režimu „fast forward“ uhání dopředu. Je zajímavý, vzrušující a plný příležitostí. Ale nesmíme zavřít oči.
