Laboratoř šířící infikované komáry? Lidé slyší na senzace a Rusko s tím umí pracovat, říká analytička

Eto Buziashviliová je výzkumnice a datová analytička. Pracuje pro Digital Forensic Research Lab, zkráceně DFRLab. Jde o jeden z programů think-tanku Atlantická rada, který sídlí ve Washingtonu a který se zaměřuje na mezinárodní vztahy.

Členové DFRLab se nazývají „digitálními Sherlocky“ – odhalují totiž pachatele a následně vysvětlují všem zúčastněným, jak se jim to podařilo. Pachateli jsou v tomto světě šiřitelé dezinformací a zúčastněnými jsou obyčejní lidé, kteří naslouchají.

„Snažíme se identifikovat, odhalovat a vysvětlovat dezinformace, a chránit tak demokracii,“ vysvětluje mladá analytička.

K výzkumu DFRLab využívá takzvaná open source data. Těmi může být cokoliv, co je na internetu volně dostupné – prostřednictvím sociálních sítí, map, vyhledávačů. Tedy textový obsah, obrázky, satelitní snímky atd. „Jediné, co musíte udělat, je, že najdete jednotlivé body a spojíte je dohromady,“ říká analytička.

DFRLab má pobočky všude ve světě – od Latinské Ameriky přes Balkán až po Indii. „Pokud se v kterémkoliv ze světových regionů něco stane, máme tam lidi, kteří jsou v pozoru, na hlídce,“ dodává. Buziashviliová se se svým týmem zaměřuje na oblast Kavkazu, zejména Gruzii a také Rusko.

Proč se při výzkumu dezinformací věnujete zejména Rusku?

Pro můj region Kavkaz je Rusko naprosto zásadní. Autoritářský režim, který tam právě teď panuje, využívá dezinformace k tomu, aby ovlivňoval publika nejen uvnitř Ruska, ale i vně, včetně mé domoviny Gruzie. Pro mou zemi je tento neustálý příval dezinformací ze strany Ruska jednou z největších bezpečnostních hrozeb, na celonárodní úrovni. A proto se zaměřuji hlavně na ruské dezinformační operace.

Jaké jsou hlavní dezinformace, které Rusko šíří? Kolem jakých témat se točí?

Vysvětlím to na příkladu Gruzie, kde se dají vysledovat jasné vzorce. Putinův režim se zaměřuje na dvě úrovně – tou první je vnitřní publikum Gruzie. Tu Rusko vykresluje jako hroutící se stát, ve kterém nefungují žádné instituce, selhává demokracie a tak dále. Cílem je, aby Gruzínci ztratili důvěru v demokratický stát. To je tedy jedna úroveň. Tu druhou pak tvoří to, jak je Gruzie vnímána ve světě. Rusko se ji snaží prezentovat jako nespolehlivého partnera. Gruzie přitom usiluje o to, aby se stala členem Evropské unie i NATO. Rusko ale tyto snahy celou dobu podrývá a zároveň při tom nahlas opakuje: „Vidíte? Gruzie selhává, proč byste ji chtěli mít za partnera?“

Můžete být konkrétní? Jaké specifické nepravdivé informace Rusko šíří?

Je jich celá řada, například kauza kolem výzkumného centra Richarda Lugara (Richard Lugar Center for Public Health Research v gruzínském Tbilisi, pozn. red.). Jde o laboratoř, která v Gruzii vznikla před pár lety za finanční pomoci Američanů. Já bych to označila za jeden z velkých úspěchů pro naši zemi, protože je to velké výzkumné centrum a gruzínští vědci díky němu mohou sami zkoumat různé viry a nemoci. Nemusíme už žádat o zahraniční pomoc, pomáháme si sami. Rusko ale tuto laboratoř prezentuje jako tajně operující zařízení, odkud Gruzínci spolu s Američany šíří viry do Ruska. A jedna z nejšílenějších ruských lží například spočívala v tom, že toto výzkumné centrum vypouštělo komáry infikované různými viry do Ruska.

A lidé tomu věřili?

Zní to sice šíleně, ale obecně platí, že pokud lidé slyší nebo vidí nějakou senzaci, víceméně automaticky se dotkne jejich myslí a srdcí, zapamatují si ji. I proto se Rusko při šíření dezinformací snaží přicházet s co nejšílenějšími zprávami. Může přitom jít jen o šílené titulky. Lidé totiž často nic víc než titulky nečtou. Gruzínské instituce se sice podle mě účelně a efektivně bránily, ta konspirace i přesto pořád tak nějak visí ve vzduchu.

Máte i nějaké další příklady?

Ano, tohle byla ukázka poměrně jednoduché a snadno vyvratitelné lži. Některé dezinformace ale mají složitější zápletku. Moskva například prezentuje Turecko jako velmoc, která okupuje cizí území, včetně těch gruzínských, a odvádí tak pozornost od faktu, že hlavním okupantem je Rusko. Další, velmi děsivá lež, kterou právě teď Rusko šíří, je o tom, že pokud Gruzie vstoupí do NATO, přijde o dva regiony – Abcházii a Jižní Osetii. Taková myšlenka lidi děsí. A i když je aktuálně téměř 80 procent Gruzínců pro vstup do NATO, Rusko usilovně, a možná i dost efektivně, pracuje na tom, aby se to změnilo.

Vážou se některé ze šířených dezinformací k minulosti? K historickým událostem?

To je skvělá otázka. Právě teď v DFRLab pracujeme na tom, že se ruské diplomatické instituce na svých oficiálních účtech na sociálních sítích snaží přepsat historii. Vytvořily hashtag s názvem „pravda o druhé světové válce“ (#TruthAboutWWII) a pod tímto označením začaly šířit dezinformace. Zejména o tom, že takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov z roku 1939, tedy smlouva o tom, že na sebe nacistické Německo a Sovětský svaz nebudou útočit, byl něčím, k čemu byl Sovětský svaz donucen. Tedy úplně překroutili fakt, že Sovětský svaz se zkraje války s nacistickým Německem paktoval vědomě.

Tuto lež nejdříve vymyslela stálá ruská mise při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE). Jako první na svém Twitteru zveřejnila hashtag #TruthAboutWWII a oznámila, že půjde o sérii napravující mylné představy o druhé světové válce. Od ní to pak začaly přebírat ruské ambasády – ve Spojených státech, ve Velké Británii… Společně se tak snažily o to, aby se jejich příspěvky s dezinformacemi staly virálními, aby se rozšířily po celém světě. To se ale nestalo, protože lidé aktivní na sociálních sítích si to nenechali líbit. Začali používat ten samý hashtag a doplňovali ho reálnými fakty o druhé světové válce. Rusku tím překazili plány.

Znamená tento příklad, že dezinformace Rusko běžně šíří za pomoci oficiálních institucí, jako jsou třeba velvyslanectví?

Rozhodně. Jsou ale součástí značně komplikované sítě, která má mnoho aktérů. Začíná to ruskými státními médii, tedy těmi, které mají úzké vazby na Kreml, poté dalšími „spřátelenými“ médii, pak následují lokální média v těch zemích, na kterou ta či ona dezinformační kampaň cílí, a také „neziskové a nevládní organizace“, které ve skutečnosti financuje Kreml, a které se tudíž Kremlu zodpovídají. Na další úrovni pak jsou politické strany a pak jednotliví političtí zástupci. Celkem tedy jde o skutečně obrovské množství aktérů, jednotlivců i organizací, kteří řízeně šíří falešnou verzi nějaké události.

Počítám, že součástí vaší práce je i sledování toho, kdo konkrétně za vznikem dezinformací stojí. Když to zjednoduším – dokážete vystopovat jednotlivce, kdo dá všem těm aktérům, které jste popsala, pokyn vytvořit a šířit nepravdu?

Případy, na které narážím, se od sebe dost liší. Nicméně z toho, co pozoruji, můžu říct, že některé dezinformační kampaně začínají pokynem přímo z Kremlu. Mnoho dezinformací se totiž vůbec poprvé objeví v médiích, které jsou přímo napojené na Kreml.

Nicméně se stopováním toho, kdo dal dezinformaci vzniknout, je to nesmírně složité. Každý totiž ví, že třeba agentura Sputnik nebo Russia Today jsou nástroje propagandy. Pak jsou ale i další zdroje, u kterých to jasné není. Například twitterové účty nebo nevládní organizace, které působí naprosto autenticky. Například jedna dezinformace o tom, že Turecko okupuje Gruzii, se začala šířit z webové stránky, která vypadala jako gruzínská. Až když jsme se jí začali věnovat důkladně, vyšlo najevo, že byla zřízená za pochybných okolností a že má vazby na Rusko.

A to je přesně to, co musíme lidem vysvětlovat. Nejde jen o to, dezinformace identifikovat a odhalit, ale i je vysvětlit. Lidé musí vědět a pochopit, jaké procesy se dějí, jak vypadají a jak námi mohou manipulovat. I proto si říkáme „digitální Sherlockové“. Nejenže hledáme „pachatele“, ale zároveň vysvětlujeme publiku, jak jsme ho vypátrali.

Je tohle jediný způsob, jak s dezinformacemi bojovat?

Ne jediný, ale zcela zásadní. Nemůžete bojovat s něčím, čemu nerozumíte. Každý mluví o dezinformacích, propagandě, nebo třeba „fake news“, ale málokdo si přitom uvědomuje, o co reálně jde. To se musí změnit.

Když už jste zmínila pojem fake news, jak se liší od pojmu dezinformace? O fake news totiž velmi frekventovaně mluví snad všichni světoví politici…

Ten druhý pojem, dezinformace, označuje výsledek procesu, kdy jednotlivci nebo organizované skupiny zcela vědomě šíří lži nebo informace, které nejsou ověřené. Do hry pak vstupují ještě takzvané misinformace. Ani ty nejsou pravdivé, zároveň je ale nikdo nešíří záměrně. Například nějaký novinář nebo herec neúmyslně šíří nějakou nepravdu. Co se týče pojmu fake news, stal se bohužel poněkud nadužívaným. Fake news jsou pro většinu lidí takovou „komfortní zónou“, kterou se přece nic nezkazí… Měli bychom ale všichni být velmi opatrní, když tato slova užíváme. Dokud reálně neprozkoumáte, o jakou informaci jde, jaký je její původ a kdo a proč ji šíří, nemůžete vědět, o čem mluvíte.

Vy byste se tedy pojmu fake news raději vyhýbala?

Ano, rozhodně.

V čem podle vás ohledně dezinformací spočívá největší hrozba? Co mohou reálně způsobit?

Podkopávají demokracii. Po celém světě. Hlavní cíl dezinformací totiž obecně je, aby lidé ztratili důvěru v demokracii. Pokud lidé nevěří v právní stát a jeho instituce, nastává ve společnosti chaos. V tu chvíli se lidí velmi snadno mohou zmocnit manipulace šířené cizími aktéry.

Jak daleko sahá historie ruských dezinformačních operací? Podle některých zdrojů byla klíčovým milníkem rusko-gruzínská válka v roce 2008.

Řekla bych, že s každou další válkou je Rusko o velký kus cesty dál. Rusko-gruzínská válka nebyla začátkem, ale prvním jasným příkladem toho, čeho je Rusko schopné. Pro nás Gruzínce to byla hybridní válka. Kombinace vojenské invaze a informačních operací. Po šesti letech Rusko zahájilo válku s Ukrajinou a svět mohl vidět, jak obrovsky v šíření dezinformací pokročilo. Kořeny těchto taktik ale sahají zpět do Sovětského svazu. Propagandě se věnovala speciálně pověřená oddělení každé komunistické strany.

Co se ale za tu dobu změnilo, je rychlost a intenzita, se kterou Rusko lživé informace šíří. Internet nás všechny propojil, a tím nás učinil o dost zranitelnějšími. Další rozdíl je v tom, že Sovětský svaz jednoduše vydával lži za pravdu. Moderní Rusko spíše zpochybňuje pravdu jako takovou. Tvrdí, že nic jako objektivní pravda neexistuje, že ke každé skutečnosti můžete vyložit desítky pravd.

„Krásným“ příkladem je sestřelení malajsijského letadla MH17. Rusko okamžitě šířilo tolik scénářů, že se v nich lidé ztratili. Byli to Američané? Ukrajinci? Nebo ještě lépe Ukrajinci trénovaní jednotkami NATO? Všichni jsme byli vyřízení tím množstvím informací.

Jaké jsou dnes, 11 let od války, vztahy mezi Ruskem a Gruzií?

Rusko stále okupuje 20 procent Gruzie. Dělá to, čemu říkáme „plíživá anexe“. To znamená, že ruské okupační síly nepřetržitě posouvají takzvanou hranici v podobě plotů a ostnatých drátů do vnitra Gruzie. Neustále zmenšují její teritorium. Tento proces Rusko zahájilo v roce 2011 a stále s ním pokračuje. Dokážete si představit, že jeden den jdete spát a nacházíte se v Gruzii a ráno pak vstanete a zjistíte, že váš dvorek i dvorek vašeho souseda jsou zabrány a někdo vám říká, že už nejste občanem Gruzie?

Tato kritická situace se zhoršuje každým dnem. Kromě toho, že Rusko hýbe s takzvanou hranicí, ruské okupační síly unášejí lidi – právě z těch hraničních oblastí. A došlo také k incidentům, které skončily smrtí gruzínských civilistů. Situace tedy rozhodně není dobrá a nebude dobrá, dokud Rusko nezmizí z gruzínského území.

Vnímají to takto všichni Gruzínci?

Bohužel se potýkáme s lidmi, kteří Rusko podporují. A jsou stále hlasitější. V roce 2016 se do gruzínského parlamentu poprvé dostala veřejně proruská, ultrapravicová strana (Aliance gruzínských patriotů, pozn. red.). Ta s pomocí neofašistických výkřiků burcuje lidi, aby vyšli do ulic a páchali násilí. Je to zcela evidentně strana plná nenávisti, nejen vůči Západu a všem liberálům, ale také například vůči LGBT komunitě. Nenávistní jsou nejen ve svých projevech, ale i činech. Na demonstracích mlátí obyčejné lidi, napadají členy LGBT komunit… Začíná to být děsivé.

Samozřejmě i tato strana hojně využívá Facebook. Slouží jí k šíření lživých informací a zároveň ke svolávání velkých protestů. A přesně takto online dezinformace překračují hranice virtuálního světa a stávají se reálnými. V Gruzii, právě teď.