Kvůli klimatu stojí za to trochu zchudnout, říká finančník

Před šestnácti lety, když Evropská unie spouštěla trh s emisními povolenkami jako svůj klíčový nástroj na snižování emisí, rozjížděla jeho firma Pravda Capital jako jedna z prvních povolenkové obchody v Česku.

V roce 2006 předpověděl Jan Pravda v rozhovoru pro Hospodářské noviny kolaps povolenkového systému. Krátce na to se skutečně na evropských trzích cena emisních povolenek zhroutila a systém jako protiuhlíkový mechanismus na řadu let ztratil smysl.

Trvalo skoro dekádu, než se evropským regulátorům podařilo vyladit povolenkový trh umělými zásahy tak, aby začal fungovat jako motivace pro lepší ochranu ovzduší. Mezitím Pravdova firma obchod s povolenkami opustila.

Dnes se investor, poradce a zakladatel hedgového fondu Sanning Capital orientuje hlavně na akciový trh. Jak říká, jeho nejúspěšnějším podnikatelským rozhodnutím byla investice do akcií amerického výrobce skládacích kajaků Oru Kayak. Na akciích Oru Kayaku vydělal, na produktu této firmy občas sám pádluje po Berounce, u níž bydlí.

Dodnes se však vystudovaný geofyzik živě zajímá o problematiku povolenek, emisních regulací, zelených investic a financování boje s klimatickou změnou. A varuje před klimaskepticismem, který je v Česku zvláště mezi byznysmeny a průmyslníky hojně rozšířen.

Co říkáte na letošní prudký růst cen emisních povolenek? Je pro vás jako člověka, který se na povolenkovém trhu léta pohyboval, takový vývoj překvapivý? Nebo jste ho čekal?

Není překvapivý. Povolenka sama vykazuje mimořádnou volatilitu (tj. výkyvy, nestabilitu hodnoty, pozn. red.). Větší volatilitu než většina finančních nástrojů, jaké jsem kdy viděl. Volatilitu, která navíc nekoreluje se zbytkem trhu. Už proto by výkyvy dolů ani nahoru neměly nikoho překvapovat. Navíc povolenkový trh je vlastně umělý. Zcela závisí na tom, jak regulátor, tedy Evropský parlament, stáhne nebo uvolní brzdu.

Mluvíte o takzvané tržní stabilizační rezervě, že? Na vysvětlenou pro čtenáře: Systémem zvaným MSR (z angl. Market Stability Reserve – pozn. red.) začala Evropská unie před třemi lety stahovat část povolenek z trhu, aby jejich cenu zvedla. Odstartovalo to růst, který letos překonal všechny rekordy a zřejmě pořád není u konce. Jak tento krok hodnotíte?

Kdyby se Evropské komisi něco přestalo zdát, jistě může přijmout nějaké opatření, které vrátí stažené povolenky do systému a jejich cena začne zase klesat. Je to ale ještě méně předvídatelné než před 15 lety, kdy jsme s povolenkami začali obchodovat my.

Letos tlačí na zvyšování ceny povolenek také finanční investoři a jejich čistě spekulativní obchody. Je normální, dalo se to čekat?

Normální to je, finanční investoři se pouští do všeho, o čem si myslí, že to půjde nahoru. Je otázka, jestli to je zdravé pro tento trh. Spíš ne. Povolenky by si měly kupovat podniky, které je potřebují. Teplárny, energeticky náročný průmysl. Pro ty to bylo zamýšlené, ty se měly učit s tím nakládat. Kdyby se to bývaly naučily – a měly na to patnáct let – tak by neměly dneska ty potíže, které mají.

České firmy, typicky teplárny, dnes žádají stát o kompenzace za povolenky, které je ekonomicky likvidují. Tvrdíte, že se na situaci mohly včas připravit, takže dnes doplácejí na vlastní chyby?

Samozřejmě. Když se s povolenkami začínalo obchodovat v roce 2005, naše firma a mnoho dalších jim nabízely rady. Bylo tady víc hráčů, kteří se pokoušeli firmám vysvětlit, jak se tento nástroj obchoduje, proč se obchoduje a tak dále. Některé ty názory byly přesné, některé méně, ale každopádně 15 let je dost dlouhá doba na to, aby se s tím firmy naučily pracovat.

Jak se čeští podnikatelé k povolenkám stavěli a stavějí?

Když jsme se povolenkám sami věnovali, zobchodovali jsme jich za mnoho miliard eur a měli jsme řadu klientů od průmyslových podniků přes teplárny až po ty finanční spekulanty. Takový nejsympatičtější postoj z jejich strany byl relativně vzácný. Něco jako: „Sakra, klima je vážný problém, tady je obchodní nástroj, kterým se to dá řešit. Tak já se s ním naučím pracovat.“ Takových klientů bylo mezi průmyslovými podniky tak deset procent. Obvyklý byl jednodušší přístup: „Hele, já jsem něco dostal zadarmo, teď to má hodnotu třicet nebo patnáct nebo pět eur, tak já to rychle prodám a po mně potopa.“ A pak byl nejhorší přístup, zejména některých tepláren: „Povolenky jsou podvod, blbost, já se tím vůbec nehodlám zabývat, nebudu se to učit.“ Obávám se, že některé teplárny mají teď právě kvůli tomu potíže a není se čemu divit.

Zástupci domácích tepláren prosadili do novelizovaného zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energie mechanismus, který by částečně kompenzoval jejich výdaje na povolenky. Čekáte, že to projde při notifikačním procesu v Bruselu?

Nejsem odborník na notifikační procesy v Bruselu. Při určitém politickém nátlaku asi může projít všechno. Kdybych se na to díval pohledem investora, který participuje na trhu těch povolenek a doufá v jeho alespoň jakousi racionalitu, tak bych řekl, že by to projít nemělo. Sympatické mi to není. Bylo by mi sympatické, kdyby se s tím někdo naučil obchodovat, nakoupil si povolenky včas a postupoval s vědomím, že přichází globální oteplování a musíme s tím něco dělat.

Jak by se podle vás v této situaci měl chovat český stát? Měl by podržet teplárenství postižené vysokou cenou povolenek. Ony teplárny možná něco zanedbaly, ale poskytují důležitou službu, na které je společenský zájem.

Otázkou je, co se bude dít, když teplárny kvůli drahým povolenkám opravdu začnou krachovat. Jestli jsou obyvatelé měst a celá sídliště napojená na místní teplárenský podnik schopná zařídit si dostatečně efektivní alternativu v podobě menších plynových kotelen. Nemyslím si, že to je při dnešních cenách plynu tak jednoduché. A navíc by se tak pohřbila teplárenská infrastruktura, teplovody, které měly své opodstatnění. Je velmi efektivní, když se vyrábí elektřina a teplo dohromady, v kogeneraci. Takto některé teplárny už fungují, dává to smysl a mělo by se to zachovat.

Řada uhelných tepláren přestavbu na plynové kogenerace chystá, chtějí tím řešit odchod od uhlí. Ale při drahých povolenkách mají ekonomické problémy a nejsou schopné se do velkých investic pouštět. Proto volají po kompenzacích a dotacích.

Pochybuju, že si firma, která se za 15 let nepřipravila na současné riziko, zaslouží nějaký bail-out (pomoc státu jako záchranu před bankrotem, pozn. red.). Aby byl trh zdravý, měly by takové jednotky projít konkurzem, měl by je koupit někdo, kdo tomu riziku rozumí a je schopný je řídit tak, aby se to neopakovalo.

Proč vaše firma vlastně opustila před lety obchodování s povolenkami?

My jsme v roce 2006 v článku, který jste vy sama publikovala, předpověděli, že se z trhu vypaří povolenky za stovky miliard eur, protože jich bylo vydáno moc. Radili jsme klientům, aby povolenky prodali, protože trh ze zhroutí. Řada z nich dělala to, co jsem před chvílí popisoval: odmítali se povolenkový mechanismus učit. Nebylo dost těch, kteří by ocenili naše služby, dali na naše rady. Pak trh opravdu spadl, povolenka stála dva a půl centu, obchody se zastavily. Sice se naplnila naše predikce, ale musel jsem živit tým, který neměl téměř co dělat.

Po roce 2008 začalo druhé obchodovací období s povolenkami, trh se pak trochu vzpamatoval. To jste pořád ještě byli u toho, pokud si vzpomínám.

Ano, přišla finanční krize, ale povolenky nekorelovaly s finančním trhem, takže to bylo dobré. Ale pak přišly podvody. Někdo ukradl za stovky milionů eur povolenky z centrálního registru. K tomu se přidaly karuselové podvody s DPH: někdo prodá třeba ČEZu povolenky za miliardu, k tomu si vyúčtuje 250 milionů jako DPH, ČEZ to zaplatí a podvodník s těmi penězi uteče, DPH nevrátí, prostě zmizí. To bylo další, co totálně zdiskreditovalo povolenkový trh. A pak ta cena zase spadla. Povolenka stála nula nula nic, dlouhou dobu. K tomu se přidaly interní problémy u nás ve firmě. A já jsem usoudil, že na povolenky, které jsou příšerně nevyzpytatelné a obchodují se v nízkých objemech, prostě nemám čas a vykašlal jsem se na ně. Nemyslím, že to byla chyba, objemy povolenkových obchodů jsou i dneska mizivé. A pro obchodníka je důležitý objem.

Podle toho, jak popisujete historii povolenkového mechanismu, se zdá, že to byl od začátku špatně nastavený nástroj.

Ano, bylo to zpackané. Nejdřív bylo povolenek moc, bylo tam nešťastné DPH, byla špatně řešená bezpečnost registru.

A aby povolenkový trh začal konečně fungovat, musel do něj sáhnout regulátor a uměle stahovat povolenky z oběhu. Není celý princip emisního obchodování od počátku nefunkční, z podstaty vadný?

Je špatný. Teď po té zkušenosti ho považuji za špatný. Myslím, že kdyby vznikal v Americe, řídil by ho někdo s většími zkušenostmi, třeba i se stejnou ambicí nastavit tržní mechanismus, který by pomohl problému globálního oteplování. Kdyby se toho ujal někdo se zkušeností, jakou mají američtí regulátoři, myslím, že by se to asi povedlo.

Lze tedy vyčítat českým firmám, na které dnes povolenky dopadají, že se se špatným systémem nesžily a odmítaly se s ním učit pracovat? Není vina spíš na politicích, kteří ten nástroj špatně nastavili?

To zase ne. Ano, lze se vymlouvat, že to bylo chybně nastavené. Ale teplárny na rozdíl od mé firmy nemají možnost říct: Já na to kašlu. Jsou v tom byznysu, mají v povolenkách zainvestováno. Průměrná teplárna v nich má miliardu majetku i víc. K miliardě majetku se nemůžete chovat tak, že když se vám na tom principu něco nelíbí, tak odepíšete miliardu. Teplárna není finanční firma, která si může říct: Já na to kašlu, já budu dělat něco jiného.

Co říkáte na to, že Evropská komise v rámci svého posledního legislativního balíčku Fit for 55 navrhuje, aby se povolenkový systém rozšířil z průmyslu a energetiky na další sektory, jako je doprava a budovy?

Povolenky představují formu zdanění emisí, která je ale velmi nepředvídatelná. To je celý problém. Už před rokem 2005 byla velká debata, zda by se neměla zavést uhlíková daň. Já jsem si tenkrát říkal, že tržní mechanismus najde lépe optimální úroveň takové daně. To se ale nepodařilo. Takže když se na to dívám zpětně, tak bych řekl: Ano, uhlíková daň a hotovo.

Takže by bylo lepší povolenkový systém nahradit daní, kterou by za emise CO2 platili všichni znečišťovatelé?

Uhlíková daň je rozumnější. Je více předvídatelná. V tom bych asi dal některým teplárníkům za pravdu. Kdyby měli uhlíkovou daň stanovenou v roce 2005 na 20 eur na tunu emisí, a to by platilo do roku 2030, tak by možná reagovali jinak a spolehlivěji. Asi by systému věřili víc a zařídili se podle něj.

Čeští průmyslníci a energetici jsou často hodně konzervativní a hodně klimaskeptičtí. Nepovažují tvrdá opatření na penalizaci emisí za nutná. Může ale vést ke snižování emisí něco jiného než tvrdý tlak?

S tlakem souhlasím, ono to bohužel jinak nejde. To, co se s klimatem děje, lidstvo ještě nezažilo. Je třeba to řešit společně. Evropa ovšem také může říct: My na emise kašleme jako všichni ostatní a všichni tady nakonec umřeme.

Když se Evropa na boj s emisemi „vykašle“, zas tak moc se na planetě nestane. Evropa má na svědomí ani ne devět procent globálního znečištění CO2.

Bývalo to dřív skoro dvacet procent. Ten podíl klesá, protože Evropa svoje pravidla alespoň částečně dodržuje.

On ten podíl klesá hlavně proto, že roste objem emisí v těch částech zeměkoule, které se industrializují a dohánějí vyspělý svět.

To také. Ale tam rostou emise i proto, že Evropa je ochotná delegovat výrobu zboží do Asie, na Dálný východ…

A pak se pyšníme tím, že snižujeme emise. Není to absurdní?

To není jen o klimatu. My jsme dnes prostě jiní, chceme sedět v kanceláři a dělat marketing. Mýtus o tom, že globalizace je výborná, vznikl v Americe někdy v 80. letech. Tehdy si americké i evropské průmyslové podniky usmyslely, že je lepší vyrábět rukama levných Asiatů všechno možné od aut po cvičky. Vznikly teorie, že když se bude vyrábět mimo Ameriku a bude se globalizovat, že na tom americký konzum strašně vydělá, protože zboží bude levné. Výsledek je zatím ten, že sice americký konzument všechny ty úžasné benefity má, ale přestává být schopný pracovat.

Evropský boj proti emisím je drahý a může kvůli němu klesat konkurenceschopnost zdejšího průmyslu vůči zemím, které si s ochranou klimatu takovou starost nedělají. Má to smysl?

Německo v tomto přemýšlí jinak. Opravdu říká: Klima je vážný problém, musíme ho řešit a musíme se opravdu částečně obětovat, abychom ukázali světu, kterým směrem se má ubírat.

Toto je ukázka skutečného leadershipu. Amerika se tvářila, že se k tomu přidá, pak prodělali tu epizodu s Trumpem a na klima se vykašlali. Teď se k tomu vrací a můj názor je, že to je dobře. Já jsem vlastně rád, že žiju v Evropě, kde máme politiky ochotné planetu takto směrovat i za cenu, že budeme nějakou dobu chudší. I to silné Německo si asi vlastně podřezává pod sebou větev, ale ukazuje leadership. Planeta buď půjde úplně do háje, anebo ji někdo z toho maléru povede.

Nakolik si Evropa může dovolit kvůli snaze o snižování emisí zchudnout?

Co bych už asi nebyl schopný tolerovat je, že bychom se tak zmrzačili, že bychom se nebyli schopní bránit. Tam je podle mne hranice, za kterou není možné jít. Ale na té zdaleka nejsme. Já tvrdím, že na tom nejsme ještě tak zle, abychom museli říkat, že na klima kašleme a že to nezvládneme. Holt se prostě nebudeme mít tak dobře a budeme světu říkat, že klima je problém a že se svět musí přidat. Podle mne se k tomu ale Amerika velmi rychle přidá, protože John Kerry, který je teď zmocněncem prezidenta Bidena pro klima, si podle mne uvědomuje, že je to vážný problém. A můj názor je, že i Čína se k tomu přidá, částečně z kupeckých důvodů, částečně z politických.

Jste si tak jistý, že snaha o snižování emisí může zastavit oteplování planety a klimatickou změnu?

Já jsem poprvé o riziku globálního oteplování slyšel v Americe v roce 1990, když jsem ještě byl geofyzikem. Tuším, že první vážná zmínka o tomto problému přišla na stůl prezidentu Carterovi v sedmdesátých letech, ale dotýkaly se toho už práce, které se objevovaly v padesátých letech.

V těch devadesátých letech ještě nebyla přesvědčivá data, která by ukazovala, zda jsou důvody klimatické změny antropogenní, nebo ne. Objevovaly se námitky, že to může být solárním cyklem, změnou náklonu planety, střídáním ledových dob a podobně. Od té doby ale uplynulo 30 let, dnes se sbírají opravdu detailní data a analyzují se s vysokou přesností. Tyto modely jsou už tak detailní, že není možné probíhající změny vysvětlit jinak než antropogenními jevy. Tedy emisemi CO2 nebo metanu, aerosoly. Když se klima změní tak, že se v Oregonu zvedne teplota na 40 stupňů a hoří tam vesnice nebo městečka, tak ten problém je opravdu vážný. On se za rok může opakovat tady. Takže bych skoro řekl, že je dobré, že tu máme politiky, kteří navzdory všem debilním kecům dokáží hájit svůj názor a jít stále dopředu.

Nedávno zveřejněná zpráva Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC) ale dochází k závěru, že oteplení planety o 1,5 stupně, které bude mít vážné dopady, je už prakticky nevyhnutelné. Má tedy smysl brzdit emise skleníkových plynů nejaktivněji v Evropě, která se na celkové uhlíkové bilanci planety podílí ani ne desetinou? Navíc za velmi vysokou cenu, s vědomím poklesu konkurenceschopnosti i životní úrovně lidí?

Podle mne má. Nechci, abychom se oteplili o další čtyři stupně. Aby v tom Oregonu neměli 40 stupňů, ale 45, aby shořelo ne deset, ale sto měst. Klimatická změna neběží lineárně. Když taje permafrost, vznikají obrovské krátery a nikdo dnes neví, kolik metanu se z nich uvolní a jaké dopady to bude mít. Je tu v každém případě extrémní riziko.