Článek
Kdyby Jan Hus před šesti sty lety tušil, že jeho slova „Pravda vítězí“ v jednadvacátém století nahradí heslo „Pravda to možná není, ale mohla by být“, asi by si radši otevřel obchod s odpustky a do žádné Kostnice nejel.
Tohle heslo otevírá neomezené možnosti. Kdybyste dnes mluvili o americkém broukovi, kterého k nám v 50. letech letecky vysazovali západní imperialisté, budete patrně k smíchu. Ale vyměňte mandelinku bramborovou za kůrovce a imperialisty za západní dřevařské firmy, a sklidíte obdivný potlesk.
Přesně tohle se povedlo bývalému místopředsedovi komunistů Josefu Skálovi na shromáždění v Teplicích loni v říjnu. „To, že poprvé v dějinách může náš les sežrat kůrovec, je nikoli pouhé opomenutí někoho, nikoli pouhé zanedbání, nikoli nějaký vteřinový mikrospánek. To je zcela záměrně rozvinutá špinavost,“ hřímal bývalý spolupracovník StB s krycím jménem Josif.
Ten také před dvěma lety založil spolek Paměť a svědomí, který si klade za úkol bojovat proti přepisování dějin. Nabízí se otázka, proč něco podobného nepodnikl už třeba v roce 1978, kdy v učebnicích dějepisu řada osobností úplně chyběla a chyběla i jakákoliv zmínka o politických procesech v 50. letech.
Boj proti přepisování dějin se u nás stal v poslední době oblíbenou disciplínou. Obzvlášť v kruzích, které se označují za vlastenecké. Vlastenectví jejich příslušníků spočívá hlavně v tom, že si na sociálních sítích do profilových obrázků nahrávají fotografie lvů ověnčených českou trikolórou, medvědů v barvách trikolóry ruské, případně obojí. Někteří – snad omylem – barvy pruhů u státních šelem zaměňují.
Strážci čistoty našich dějin se vyrojí vždycky, když něco nezapadá do obrazu, který si vytvořili. Vyrojili se například před dvaceti lety, když spisovatel Zdeněk Mahler vydal knihu Nokturno. Ta popisuje osud Františka Seidla, který přežil vyvraždění Lidic, protože zrovna seděl ve vězení za to, že v hádce zabil syna. Proč psát o nějakém kriminálníkovi, když to kazí obraz lidických svatých? Co na tom, že jeho příběh tragédii Lidic dává další rozměr.
Když jsem před časem natočil reportáž o tom, že v květnu 1945 během sovětského bombardování zahynuly desítky obyvatel českých měst, stal jsem se v očích „vlastenců“ zrádcem českého národa. Ti přímočařejší mi přáli smrt, jiní ve mně viděli žoldáka CIA. „To, že je vaše reportáž pravdivá, neznamená, že to není americká propaganda,“ napsal mi jeden z nich. (Je totiž jasné, že bomby patří k Američanům, zatímco k Rusům šeříky.)
Zkusmo jsem se pak podíval na Facebook jednoho z těchto bojovníků proti přepisování dějin. Historie v jeho pojetí vypadá tak, že za všechno zlo může úzký kroužek syčáků většinou neslovanského původu, jejichž největší slastí je tančit na hrobech nevinných obětí. Tak třeba hladomor v Sovětském svazu ve 30. letech minulého století nezpůsobil Stalin a jeho kolektivizace, ale Roosevelt a Američané, kteří nechtěli kupovat sovětské obilí. Proč by tak činili, když vlastního měli obrovské přebytky, se tu už nedozvíte. Zato tu o kousek dál zjistíte, že Jan Palach se nechal zneužít zločinnou klikou, která studentovi slíbila studený oheň, a místo toho mu podstrčila benzín. Že si Jan Palach koupil benzín sám? Že žádný studený oheň neexistuje? Že je to stejně pitomé jako americký brouk? Nezájem.
Teď jenom čekám, až se jednou někde dočtu, že Zikmund, ta šelma ryšavá, slíbil Janu Husovi, že mu na jeho kostnické autodafé dodá studený oheň. Pravda to sice není, ale mohla by být.
