Zpívat o klucích mi přišlo trapné. Holky řeší i jiné věci, namítá Annabelle

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Světovému popu v posledních letech vévodí mladé zpěvačky, které na rozdíl od teenagerských hvězd z přelomu milénia nejsou jen interpretkami, ale také autorkami s jasnou vizí. Ve své tvorbě vyzývají k ženské emancipaci, ale zároveň se nebojí ukázat zranitelnost. Českou odpovědí na jména jako Billie Eilish, Olivia Rodrigo nebo Charli xcx by mohla být osmadvacetiletá Annabelle, vlastním jménem Anna Žitniková. I pro ni je hudba osobní zpovědí. Než aby se v textech držela obecných metafor, které zná ze světa profesionálních songwriterů, snaží se být co nejosobnější.

„Vždycky jsem si vážila popových hvězd, které s publikem sdílely svoje autentické příběhy. Jejich tvorba mě v minulosti mnohokrát dostala z fakt nepříjemných psychických stavů. Proto se teď pokouším splácet dluh a taky psát písničky, které si někdo může vztáhnout na svůj život. Doufám, že tím někomu pomůžu, že si třeba moje věci pustí, až bude brečet v posteli, a zjistí, že jsem si něčím podobným taky prošla,“ říká zpěvačka, která se po několika úspěšných singlech a EP chystá příští rok vydat debutovou desku.

Žánrově má Annabelle nejblíž k indie popu, na prvním dlouhohrajícím albu by ale kytarové skladby ráda proložila i elektronikou nebo rapem. Ať už se ale pouští do jakýchkoli hudebních vod, k textům přistupuje jako k deníkovým zápiskům. „Přiznat zranitelnost je podle mě známkou velké vnitřní síly. Nedávno jsem třeba napsala dost upřímný song o svém bývalém vztahu a nejdřív jsem si o něm nemyslela nic valného. Pak jsem ale demo pouštěla svému manažerovi a on měl slzy v očích. Rozchodových písniček mám teď v šuplíku víc, což mě zároveň trochu rozčiluje. Psát o klucích mi vždycky přišlo hrozně trapné, protože to potvrzovalo stereotyp, že holky přemýšlí jenom o klucích, jako by neměly nic lepšího na práci. Potom jsem se ale s jedním rozešla a všechny texty jsou jenom o tom,“ směje se Annabelle.

Podobně jako její zahraniční vzory se ale nebrání ani čistému eskapismu. V srpnu třeba vydala bezstarostný letní singl Dear Cali, ve kterém vyznává lásku Kalifornii, a zpívá, že by si tam jednou přála žít. Složila ho koneckonců při svém jarním pobytu v Los Angeles společně s francouzským producentským duem Her Demons. Ve videoklipu se jí ovšem kalifornský sen postupně rozplývá. Nejdřív se zdá, že se ve žlutém kabrioletu Porsche 911 prohání po prosluněném pobřeží obklopeném palmami, jenže pak se ukáže, že ve skutečnosti sedí ve filmových ateliérech doma v Česku, odkud ji navíc ke konci vyženou.

Krutou srážku s realitou si na zpěvačku připravil režisér Matěj Chlupáček. „Napadlo ho to hned, když song poprvé slyšel. Říkal si, že v Kalifornii přece jenom ještě nejsem, že je to pořád spíš sen než realita. Videoklip jsme natáčeli v Kladně a původně jsme tam město chtěli ukázat ještě víc, aby to byl tvrdší střih,“ přibližuje Annabelle. Hlavu v oblacích má podle svých slov často a občas si říká, jestli její snílkovství nezavání prokrastinací. „Zároveň si ale myslím, že když si člověk představuje, čeho by chtěl jednou dosáhnout, může si ty úspěchy přitáhnout. V tomhle jsem trochu ezo, věřím v sílu manifestace,“ připouští.

Ambice oslovit zahraniční publikum ji před dvěma lety přivedly do soutěže Eurovize. Česko tehdy sice nakonec zastupovala skupina We Are Domi, Annabelle na sebe ale upozornila aspoň v národním finále, kde vsadila na hit Runnin’ Out of F* Time. Zpívá v něm o stresu z toho, že jí rychle dochází čas, a touze vrátit se do období, kdy ještě tlakový tlak necítila. Pojmenovává tak pocity generace, která je na sociálních sítích ve formativním věku konfrontovaná s idealizovanou sebeprezentací internetových celebrit a o to víc ji pak trápí, když se vysněné mety zdají být v nedohlednu.

„V hudebním světě teď třeba vidíte lidi, kteří vydávají debutové album v hodně mladém věku, klidně už v sedmnácti. Člověk pak snadno podlehne dojmu, že má hrozné zpoždění a všichni ostatní jsou na míle napřed, což je iluze. I u mě si leckdo může říkat, bůhvíjaký si nežiju život, a přitom třeba zrovna sedím doma v depresi,“ upozorňuje Annabelle. Ani v dalším letošním optimistickém singlu Flowers On My Eyes nechybí náznak melancholie. Byť v textu vyzdvihuje, že se stala hrdinkou svého vlastního příběhu, zároveň přiznává, že dřív bývala plná pochybností a musela se s nimi vypořádat.

Náročný pro ni byl rok, který na prahu dospělosti strávila v Londýně, kam se vydala studovat populární hudbu. „Do té doby jsem nikdy nebyla delší dobu odloučená od rodičů a najednou jsem se ocitla úplně sama v cizí zemi. Zároveň jsem při škole musela hodně pracovat, abych si vydělala na všechny náklady. Oproti střední škole, na které jsem si užívala bezstarostné dospívání, to byl obrovský skok. Mám pocit, že v Londýně vládne tak trochu zákon džungle. Oproti Praze je mnohem anonymnější. Když jdete po ulici a nahlas si zpíváte, nikdo vás neřeší. To je na jednu stranu osvobozující, ale zároveň pak snadno propadnete pocitu osamělosti,“ popisuje Annabelle.

Původně v Anglii plánovala absolvovat celé tříleté studium, nakonec se ale rozhodla do Prahy vrátit předčasně. „V Londýně jsem upadla do šílené depky. Pamatuju si, jak jsem ke konci prvního ročníku ležela na posteli na studentských kolejích a při představě, že tam budu muset v září znova, se mi udělalo strašně zle. Nešlo ani tak o město samotné, jako spíš o školu, která mi popravdě úplně nesedla. Zvažovala jsem, že ji dodělám, ale nakonec jsem na to nenašla psychickou sílu a zpětně jsem za to ráda. Nikdo z mých londýnských spolužáků se totiž na rozdíl ode mě muzikou nakonec neživí,“ vypráví Annabelle.

Zahraniční zkušenost jí dodala odvahu, aby si namísto dřívějších brigád v restauracích a barech našla práci ve svém oboru. Nejdřív začala působit v hudebních klubech, později zajišťovala booking a marketing pro vydavatelství Universal a mezitím si doma tvořila vlastní repertoár. „Pak jsem sice v Universalu dostala padáka, ale tehdy už mě to ani tolik nemrzelo. Vnímala jsem to jako znamení z vesmíru, že už je načase rozjet vlastní hudební projekt a ne sedět v kanceláři a být ráda, že mám jistý plat. V labelu navíc věděli, že sama dělám muziku, a řekli mi, ať jim svoje songy klidně pošlu. Tak jsem je pilně posílala a jen o rok později už mě vzali pod svá křídla jako umělce,“ vzpomíná Annabelle.

Před třemi lety už se mladá tvář české popové scény dokonce stala jednou z tváří mezinárodní kampaně Equal, kterou se streamovací služba Spotify snaží podpořit ženy v hudebním průmyslu. Objevila se tak i na proslulém reklamním poutači na newyorském Times Square. „Letos jsem se do New Yorku poprvé podívala, a když jsem viděla, jak obrovský ten billboard je, říkala jsem si, že to muselo být fakt husté, když jsem tam byla. Abych ale byla upřímná, většina kolemjdoucích tam jen proběhne a davy zahraničních posluchačů vám to nepřinese,“ neskrývá Annabelle. Přesto šlo spolu s cenou Anděl pro objev roku, kterou získala před dvěma lety, o jedno z největších symbolických uznání, jichž se za svou tvorbu dočkala.

I když se cítí přirozeněji v angličtině, uvědomuje si, že jsou cizojazyčné texty pro domácí publikum stále překážkou. „Nedávno jsem stála na pódiu a všimla jsem si, že na mě jeden pán v obecenstvu něco křičí. Vyndala jsem si tedy z uší sluchátka a zeptala se, co má na srdci. A on na to: ‚Proč nezpíváš česky? Vždyť jsi Češka!‘ Hlavně při koncertech v menších městech často narážím na to, že angličtina některé posluchače pořád dráždí,“ zmiňuje Annabelle. Proto se už čas od času snaží pracovat s češtinou, kterou jinak využívá spíš v textech pro jiné interprety, třeba Ewu Farnou, pro niž napsala písničku Verze 02. „Kdykoli na vystoupení přejdu do češtiny, vidím, že se na mě publikum najednou napojí mnohem snáz,“ dodává.

Loni například vydala odlehčený track Heels. „Vem heels. Jsi diva, ptačí perspektiva,“ zaznívá v refrénu, s nímž zabodovala i na sociální síti TikTok. Ta se dnes stává klíčovým odrazovým můstkem pro řadu hudebních objevů a prorazila tam třeba i zmiňovaná Olivia Rodrigo. „Heels jsem napsala spíš ze srandy, než že bych je brala jako svoje umělecké vyjádření. Přesto se song hodně chytil – spoustu lidí pobavil a ještě víc jich rozčílil, což je pro úspěch na sociálních sítích vždycky nejlepší. Většinou mi ale na TikToku paradoxně mnohem lépe fungují videa, ve kterých mluvím, a když chci naopak promovat nový singl, dosáhnu sotva tisícovky zhlédnutí. Věřím, že to může být skvělý nástroj, jen jsem ještě nezjistila, jak na něm propagovat hudbu, za kterou si fakt stojím,“ uzavírá.