Zpívala pro celou planetu. Koncert Björk překypoval životem

Květy neznámých rostlin se znovu a znovu rozvinou a zavinou, aby se po chvíli přeměnily na něco dalšího, podobně zvláštního.

Obrazce promítané během sobotního koncertu islandské umělkyně Björk v pražské O2 areně na průsvitné závěsy vystihovaly povahu celého vystoupení veličiny avantgardního popu. Neznámé bující květiny i houbové plodnice ilustrovaly vystoupení Björk plné melodií klouzavě přecházejících z občasných disharmonií k preludiím flétnového septetu a občasných vpádů převážně rozbitých elektronických beatů. Podobně jako se pod zemí splétají kořeny rostlin a podhoubí, také všechny složky hudby vytvářejí poutavou psychedelickou operu.

Otevírá ji uklidňující zvuk ptáků, které následně přejdou do skladby Family z alba Vulnicura (2015), které zachycuje rozpad Björčina manželství – konkrétně pak smutek ze ztráty pevného místa v životě i nejistotu, jak zpracovat bouři emocí, která v takových chvílích člověka přepadá.

Zpěvačka však přichází na stage až s posledními tóny skladby. Je oblečená v široké zlaté róbě. V doprovodu sedmera flétnistů, harfistky a dvou hudebníků obklopených perkusemi, elektronickými a klávesovými nástroji zazpívá skladbu The Gate z desky Utopia (2017).

První dějství večera vychází převážně ze šest let starého alba. Zazní ale i píseň Show Me Forgiveness z desky Medúlla (2004), kterou umělkyně zpívá ze zvláštního kokonu – resonanční místnosti. Ta způsobuje, že slyšíme každé její nadechnutí.

První část vystoupení vrcholí písní Blissing Me, v níž se charakteristický, lehce nakřáplý hlas Björk prolíná s libozvučným přeléváním vody (krása se skrývá i tam, kde už ji nehledáme) v nádobě, v níž zároveň plavou různě velké plody lagenárie, které posléze slouží jako bicí souprava doplňující přírodní motivy celého turné.

Aktuální koncertní výprava Björk odstartovala už před čtyřmi lety, v roce 2020 ji ale přerušila pandemie covidu-19. Už tehdy, stejně jako během letošního pokračování, nesla název Cornucopia podle latinského výrazu pro mytický roh hojnosti, zázračnou nádobu, v níž se objevují různé zemědělské plodiny. Možnost nemyslet alespoň na chvíli, co bude zítra, musela silně rezonovat obzvlášť v dřívějších dobách nejisté obživy a závislosti úrody na rozmarech počasí.

Jenže nejistota ve vztahu k blízké budoucnosti se v situaci klimatické krize vrací. Po písni Blissing Me sál potemní, průhledný závěs se zatáhne a promítne se na něj krátký text o nutnosti řešit právě nastávající environmentální kolaps, k čemuž se zavázala většina zemí podpisem Pařížské dohody. Björk ji vykládá jako prostor pro vytváření nového světa, třeba i utopického, jehož vlákna předeme už teď.

Vidinu bezstarostného místa tak během koncertu Björk dvakrát naruší až příliš blízkou skutečností. „Houbám se bude dařit vcelku dobře, až tu…“ nedořekla větu o konci lidstva v rozhovoru pro magazín Pitchfork. Mluvila o svém loňském albu Fossora, které pracuje právě s houbovou estetikou a zkoumá důležitost těchto donedávna přehlížených organismů i prostor k utopickému přemýšlení, který jejich pozoruhodné vlastnosti nabízí. Z výšin příčných fléten se dostáváme do sféry vybuzeného basového klarinetu, pod zem, do říše větvícího se mycelia. Je tu druhé dějství, věnující se právě skladbám z loňské desky.

První skladba Victimhood stojí na rytmu připomínajícím pohřební pochod a vrací se k rozvodu, ale pojímá ho z perspektivy oběti, kterou bylo nutné udělat, aby se všichni mohli posunout dál. Björk na albu Fossora hledá způsob, jak zapustit kořeny i přes nepřívětivé povrchy, ale dá se číst také jako ekologický apel — zažívat ztrátu je bolestivé, ale je možné se tím prokousat podobně jako houba stráví těžko rozložitelnou ropnou skvrnu.

Pokud někdo nevnímal nebo nechtěl vnímat environmentální poselství posledních nahrávek Björk, vzkaz švédské aktivistky Grety Thunberg promítaný mezi skladbami ho nenechal na omylu: „Dokud se nezačnete soustředit na to, co je třeba udělat, spíše než na to, co je politicky možné, není naděje. Nemůžeme vyřešit krizi, aniž bychom s ní zacházeli jako s krizí. A pokud řešení v tomto systému nelze najít, pak bychom možná měli změnit systém samotný.“

Série nových písní vrcholí singlem Atopos volajícím po obnovení nejen lidského, ale i mezidruhového spojení. Bez něho nepřežijeme. Když se od stěn haly začne odrážet techno buchar, který skladbu uzavírá, na chvilku mě zamrzí, že koncert je pouze na sezení. Strojový rytmus díky Björk paradoxně vnímám jako nalezený signál všech mikroorganismů tvořící něco, čemu zjednodušeně říkáme lidské tělo. Atopos představuje jeden z nejenergičtějších okamžiků koncertu, obzvlášť když ho doplňuje ruka Björk „diktující“ tempo prchavého techno okamžiku.

Koncert Björk připomíná svými bezbřehými přírodními animacemi například knižní sérii Jižní zóna od Jeffa Vandermeera, kde se objeví záhadná oblast překypující životem, které ale není nikdo z hrdinů schopen porozumět. Podobný motiv jiné, nespoutané přírody obsahuje i film Hajaa Mijazakiho s názvem Naušika z Větrného údolí, kde lidstvo muselo po apokalyptické události ustoupit soběstačné a toxické flóře i fauně. Hudba předvedená na sobotním koncertu islandské zpěvačky splňuje podobné charakteristiky. Zdá se neprostupná, propletená i fascinující a pulsující významy i životem.

Během koncertu se promítané květy mnohokrát otevřely a zase zavinuly. Björk ukázala, jak také může znít hudba barevná jako vegetace, u níž pučí i naše představy. Třeba i ty o nadějné, lepší budoucnosti. Večer uzavírají opět skladby z Utopie a jako poslední song pražského koncertu zazní ještě píseň Notget z desky Vulnicura. Poslední slova, která umělkyně zazpívá, jsou: „Love will keep us safe from death.“ Zní to, jako by nebyla pronášená jen nám, ale i všemu živému, s čím sdílíme planetu.