Zpěvačka Annet X: Bývala jsem diplomatická. Teď jsem si řekla „Fuck it.“

„Snažím se sama sebe přesvědčit, že už jsem dospělá. Že můžu věci říkat nahlas,“ vysvětluje čtyřiadvacetiletá zpěvačka Annet X vznik své nedávno vydané druhé desky Koukej se mnou.

Na české hudební scéně se objevila už jako teenagerka. Díky společnému singlu s Benem Cristovaem rychle prorazila, ale nevyřízené účty s podivnými praktikami v hudebním byznysu řeší dodnes. Slyšet je to i na nové desce Koukej se mnou. Hlavní emocí je na ní vztek.

„Celoživotně je to pro mě dost potlačovaná emoce,“ vysvětluje Annet X. „Teď jsem si řekla: Fuck it.“ Zpěvačka mluví o nové desce i v souvislosti s pokusem vstoupit do světa vyhraněného pro kluky. V rozhovoru pro Seznam Zprávy řeší také život na hranici mezi off-line a on-line světy nebo proč bychom měli psaní deníků vyměnit za video.

Tvoje nová deska vznikla ve spolupráci s producentem NobodyListen. Jmenuje se Koukej se mnou. Tvůj debut nesl název Až budu velká, chci být Aneta Charitonová, což je tvoje občanské jméno - byla to myslím dost intimní deska a její název byl docela zřejmý. Pro mě je to album o dospívání, o nějakém vyrovnávání se sama se sebou. Jak je to s Koukej se mnou? Kam vlastně míří ten název?

Koukej se mnou je svým způsobem pokus vyprávět o tom dospění. Tak trochu se tam snažím sama sebe přesvědčit, že už opravdu dospělá jsem. Že si už můžu věci dovolit říct nahlas.

Hněv je pro mě celoživotně dost potlačovaná emoce. Nejsem si jistá, čím to je, že ji teď objevuji. Bylo super si s ní na té desce hrát. Myslím, že je to pro holky a songwriterky docela netypická emoce, minimálně u nás ano. Ve světě už jsem narazila na spoustu holek, co řvou do mikrofonu, nadávají, a bylo to hrozně osvěžující.

Hned na první poslech je jasné, že máš úplně jiný zvuk. Až budu velká byla víc rnb s akustickými nástroji, tohle je daleko tvrdší, elektronická, rapem ovlivněná deska. Hlavní emocí za jejím vznikem byl vztek. Byl to konkrétní vztek na někoho? Nebo spíš na něco?

Vždycky jsem potlačovala vztek vůči lidem a spíš jsem se snažila najít nějakou omluvu pro jejich chování. Podobně je na tom myslím i moje první deska. Vypisuji se na ní z minulých zkušeností, reflektuji sebe sama, ale primárně omlouvám lidi kolem sebe. Na nové desce je konkrétnější vztek. Váže se na něj dost intimních prožitků, ale je taky namířený na společnost, na prostředí, ve kterém se pohybuji. Sem tam možná i na pár konkrétních lidí. Chtěla jsem si dovolit říct věci nahlas. Ta předchozí deska je diplomatická. Vysvětlovala jsem si, že musím zachovat klid, nesmím se vztekat. Teď jsem si řekla: fuck it.

Ještě jsme vůbec neprobrali, o čem vlastně na nové desce zpíváš. Je tam dost přítomná láska, manifest vlastní síly, taky trochu peníze. Proč jsou tohle pořád hlavní témata žánru – nutno dodat, že zejména u nás? Když to udělá kluk, zní to pořád stejně. Když takhle rapuje holka, je to jiné a najednou zase zajímavé?

Hodně těch interpretů to určitě žije. Píšou o tom, protože reflektují svůj každodenní život. Pak jsou lidé, kteří to nežijí, a tam už je pro mě otázka, proč o tom píšou.

Já jsem si občas hrála s polohou přehánění, ale vlastně jsem si také dovolila konečně uznat vlastní tvrdou práci, kterou prostě dělám už od 15 let. Prostě se zadařilo. Chtěla jsem si na sobě uletět. Já to tam i říkám, že si na sobě chci uletět, že vlastně nevím, jak dlouho to bude trvat, ale že v tuhle chvíli prostě žiju tak, jak jsem si nedokázala představit, že budu žít.

Reflektuju mimo jiné i tu hudební komunitu. Vnímám, že všichni spolu dost soutěžíme o první místo, které je ve sportu dost hmatatelné, ale v hudbě ne. Ztrácíme trochu pojem o tom, co je ten cíl, co je dostatek.

Prožívala jsem první větší vydělané peníze a najednou jsem začala chápat i polohu těch kluků, kteří o tom rapují mnohem častěji. U holek to tady člověk neslyší, protože jsme vychovávané, že máme být mnohem víc diplomatické, slušné a klidné.

Reálně jsem ale nad tím nepřemýšlela, když jsem desku psala. Chtěla jsem napsat desku, kterou si budu užívat při tvorbě. Až pak se mi z toho začalo skládat, že je osvěžující a důležité, aby i holky vstoupily do takovéhle role.

První singl, který tě proslavil, byl TAKTOMABYT s Benem Cristovaem. Vydala jsi ho, když ti bylo 15. Ten song byl taky šmrnclý rapem. Nevracíš se na místo činu?

Teď, když se mě na to ptáš, tak jsem si přesně uvědomila tu spojitost, ale do téhle doby mě to nenapadlo. Ten refrén „svý lidi, svý love, svůj styl“ je dost o tom samém, o čem má poslední deska.

Ptám se proto, že jsi o vztahu s Benem otevřeně mluvila. Tvé hudební začátky byly trochu problematické, vstoupila jsi na scénu asi dost mladá, zranitelná. S Benem Cristovaem se vztah časem zkomplikoval.

Byla jsem, přesně jak říkáš, mladá, naivní holka, která vstoupila do dospělého světa a podepisovala smlouvy, kterým vlastně nerozuměla. Děly se věci za mými zády, za kterými stály různé labely. Neměla jsem se o koho opřít, protože jsem dítě imigrantů, česky mluví, ale nemohla jsem přijít se smlouvou a nechat si poradit.

Když se pak člověk snaží v 18 trochu zorientovat, kudy tečou peníze, narazí na divné věci. Zároveň je to přece jen svým způsobem puberťácký věk, takže má člověk tendenci bojovat sám za sebe, ale taky ještě neví, jak to dělat. Nebylo to tedy jednostranné, ale rozhodně jsem do toho světa vstoupila dřív, než bych možná měla.

Zároveň jsem ráda. Měla jsem neskutečný start, za který jsem pořád vděčná. Vlastně i ten náš vztah… podle mě to tak v životě chodí. Dost intenzivní vztahy prostě pominou, lidé se promění, jdou vlastními cestami, a až po určité době pochopí, že vlastně o nic nešlo.

Je ta cesta za slávou pro holky těžší než pro kluky?

Když kluci chodí na rozhovory, tak se takhle nikdo neptá. Když jdou holky, tak je to primární téma. Místy už říkám, že to trochu unavující. Zároveň je to jiné. Holčičí témata nepromlouvají ke klukům, tím pádem je pochopitelné, proč kluci poslouchají kluky, a ne tolik holky. Proto jsem si chtěla hrát s klučičími tématy. Vyzkoušet, jestli je oslovím.

Sama na sobě jsem také pozorovala, že poslouchám mnohem víc mužských interpretů než holčičích. Až v poslední době jsem si všimla, že mi víc hrají z telefonu holky.

Děláš si ještě videodeníky?

Dělám. Párkrát jsem si rozepsala textový deník, protože je zajímavé, jakým způsobem se člověk snaží vysvětlit, co cítí. Přijde mi ale, že když to čtu, nevidím, jak to říkám. Ve videích přesně vím, jaké mám emoce. Někdy si říkám, že to hrozně přehrávám. Jindy zase: to jsem fakt já?! Je to pro mě hrozně zajímavé.

Bude mi 25, už bych takové věci neměla dělat, je to dětinské. Ale pak se podívám na nějaké video a myslím, že jsem pořád hrozně nedospělá.

Zní to skvěle. Mám pocit, že bych to měl dělat taky.

Často vidíš, že jsi hodně emocionální, a pak je ti trapně, když se na to díváš. Pomáhá ti to povznést se na věci, které ti v jiný moment připadaly hrozně zásadní. Nebo naopak si na videu všimneš, jak něco omlouváš, a najednou si všimneš, že máš nějaký velký problém.

Pomáhá to, když ze sebe chceš něco dostat, ale nemáš to komu říct… Otevřeš počítač a jdeš na věc.

V jednom rozhovoru jsi mluvila o tom, jak ses musela naučit o sobě nesdílet všechno. Mám pocit, že je to generační problém. Jaké to je, vyrůstat na internetu?

Mnohem víc se vztahuju k tomu, že prostě ta moje realita off-line je mnohem důležitější a mnohem zábavnější, hezčí a lepší než ta on-line. Jednou jeden z mých kamarádů řekl takovou hezkou větu, kterou mám vždycky v hlavě, když třeba jdu v parku a vidím dítě s telefonem, jak hraje nějakou hru. Řeknu si: „Ta grafika venku je mnohem hezčí.“ Tak to řekl můj kamarád.

Mám tedy mnohem větší tendence se stahovat do off-line světa. Internet miluju, nemůžu říct, že ne. Je to zdroj informací, ale také místo, kde často zjistím mnohem víc zbytečných věcí než těch důležitých. Je lákavé na internetu jen tak vypnout. Ale snažím se to dělat co nejméně.

Samozřejmě jsem se už taky přistihla, že jsem tak moc v telefonu, až mě ze scrollování reálně bolí hlava. Je to šílené, že takovýhle obdélníček je pořád v nějakém pohybu.

Jsem také překvapená, kolik mladých lidí sdílí, odkud jsou. Cítím tam nepochopení internetového prostředí, které je vážně zlé. Pořád se v něm učíme. Děcka o 15 let mladší to mají zase úplně jinak.

Poslechněte si celý rozhovor v audioverzi.