Zlatušková: Eliška a Damián je telenovela. České seriály mají na víc

Seriály jsou důležitější, než si myslíme. „Společnost je díky nim každý večer v prime time vystavena velkým tématům,“ říká Kamila Zlatušková, ředitelka festivalu Serial Killer. Ten ukazuje, že domácí tvorba má mít světové ambice.

„Ukazuje se, že velká část úspěchu některých západoevropských titulů, které máme rádi, je dána jen tím, že mají lepší marketing,“ myslí si Zlatušková. Podle ní je domácí produkce na vzestupu. Mohla by přitom být ještě daleko lepší.

Kvalita u nás podle významné české producentky, dramaturgyně, režisérky a pedagožky zaostává kvůli systému, který někdy zbytečně brzdí kreativní projekty a osobnosti, a také kvůli malému sebevědomí. „Neumíme seriál vzít a říct: Je skvělý, tohle sledujte. Nejsme přitom žádní nýmandi, kteří chodí s igelitkami bosí po ulici.“

Které české seriály poslední doby podle ní patří k tomu nejlepšímu? Které z nich bodovaly nebo by mohly bodovat i v Americe a proč je teď nejlepší příležitost bodovat právě za oceánem? Na co se v televizi máme těšit a jak se povedla Eliška a Damián?

Nejen o tom mluvíme s Kamilou Zlatuškovou.

Na anketu je ještě brzy, ale vy máte předstih díky festivalu Serial Killer. Co bude podle vás seriál tohoto podzimu?

To je samozřejmě velmi těžká otázka. A dlužno taky říct, že u nás má úplně nejvíc nakoukáno Táňa Zabloudilová, která je šéfkou programu. Z českých seriálů na mě zasvítila jedna věc, která se mi zdá, že vlastně neměla být extra výrazná a třpytivá, ale velmi příjemně mě překvapila: Banáni. Je to skvěle obsazený seriál, který vzniká pro platformu Prima+, není to zacílené na mainstream, kde bodují jiné tituly, ale je to můj favorit.

Co se týče predikcí, tak se neodvažuji hádat, ale nesmírně mě baví, co udělala Česká televize s původním belgickým seriálem Smysl pro tumor. Na sociálních sítích – minimálně v mé bublině – se zvedla pohoršení, že se Česká televize pouští do komedie o rakovině. Jeho tvůrce, který byl mimochodem hostem Serial Killeru v roce 2021, letos přijíždí i s českou delegací znovu, a dlužno říct, že domácí adaptace je velmi povedená.

Netroufám si tvrdit, co budou nejsledovanější seriály, ale tohle jsou highlighty, o kterých jsem přesvědčená, že by mohly zaujmout lidi, kteří vyhledávají quality TV.

Pochopitelně jsem sama zvědavá, jak si povede Vítěz, režírovaný Janem Hřebejkem.

Banáni, to je ten seriál, který se inspiruje kauzou kokainu v supermarketu?

Ano, na základě události, která se už stává takovou rutinou (smích). Přesně, ano, je to ten příběh o nalezení koksu v bednách od banánů a je to prostě skvělá záležitost, která samozřejmě i krásně zapadá do toho, že se teď objevují další a další bedny s tímto zbožím.

Zmínila jste mainstream, samozřejmě mě zajímá seriál, o kterém se teď nejvíc mluví: Eliška a Damián.

Domnívám se, že je u nás trošku vychýlená terminologie. Nemyslím, že je Eliška a Damián seriál. Je to telenovela, která splňuje i co do kvality nějaké parametry toho, jak se tyhle low budget a zároveň „ambiciózní věci“ natáčejí jinde, třeba právě v Jižní Americe.

Vlastně mi přijde škoda, že u nás pořád ještě nevznikly televizní ceny, které by říkaly: „Tohle je v oblasti telenovel nejlepší záležitost, která se povedla vyprodukovat.“ Opravdu si netroufám tipovat, jak by dopadla Eliška a Damián, ale znovu říkám: myslím si, že tady dochází k pomýlení toho, co je vlastně seriálová tvorba, která má i ten kinematografický přesah – tituly, se kterými třeba globální hráči jako HBO nebo Netflix dobyli svět –, a co jsou telenovely, spotřební zboží, do kterého nelze vkládat větší ambice.

Kdybychom Elišku a Damiána brali jako telenovelu, tak mezi odbornou veřejností či fanoušky quality TV nebude budit tak silné reakce?

Já si myslím, že tam hraje roli víc faktorů. Jeden z nich je právě i cast a obsazení Emmy Smetana, kterou třeba já osobně mám velmi ráda, myslím si, že je to chytrá, sympatická holka, která ale má smůlu, že přitahuje určitý druh pozornosti a hejtů, které jsou z velké části nezasloužené.

Telenovelám bychom možná odpustili leccos, ale tady neodpouštíme z profesního hlediska. Já třeba kroutím hlavou už nad tím, proč je ta kamera pojatá tak, jak je. I u věcí, co nechtějí být kvalitativně tak ambiciózní, by neměly být základní otazníky, proč se to točilo tak, jak se to točilo. Mě to ale nepohoršuje. Mám dlouhodobě postoj, že se snažím dívat na kvalitní věci, vyhledávám je. Pokud někdo v Elišce a Damiánovi nachází zalíbení, je to samozřejmě jeho volba. Kdyby něco takového vzniklo na poli veřejnoprávní televize, tak budu mimořádně rozpačitá a dost kritická. Takhle je to volba, u které je pro mě otazníkem, jestli se vzhledem k té klesající sledovanosti vyplatí.

Na poli veřejnoprávní televize tedy nejsou seriály, které by vás pohoršovaly?

V posledních letech určitě pohoršená nejsem, naopak jsem nadšená. Třeba Podezření je skvělá minisérie, která se i díky Serial Killeru dostala jako první východoevropský seriál do Berlinale na červený koberec.

Je potřeba to vkládat do širšího kontextu, do souvislosti se slovenskou nebo maďarskou seriálovou tvorbou – Polsko je trochu někde jinde, ale můžeme pokračovat k Bulharsku, Rumunsku, Slovinsku a dalším teritoriím. Myslím, že Česká televize patří mezi lídry. Zároveň by se chtělo říct: jsme dobří, ale pojďme chtít být mnohem lepší. Je to psychologická věc. Říkáme si, že jsme malá země, ale nejsme. Jsme jedna z normálně velkých zemí Evropy.

Pokud se mě ptáte na to, co mě pohoršilo v těch minulých letech, tak jsem byla opravdu naštvaná, když jsem viděla Hlavu Medúzy. Říkala jsem si, že je opravdu škoda, že energie i finance nešly jiným směrem.

Proč?

Protože v té době byl i velmi častý argument, proč není ta tvorba u nás konkurenceschopná, že na ni nejsou peníze. Jenomže vy se jako decision maker musíte rozhodnout, které z těch deseti věcí, které máte na stole, dáte zelenou. A zrovna v případě Hlavy Medúzy to nebylo šťastné. Nemám ale pocit, že by se takhle extrémní věc v České televizi zopakovala. Naopak. Kvalita tam jde čím dál více nahoru.

Zdůraznila bych i kvalitu iVysílání, i když je otázka, jestli se dostává ke svému cílovému publiku, tedy young adult. Obsah, který tam vzniká, je ale fantastický, jsou na konkurenceschopné úrovni. Jsem šťastná, že u nás tyhle věci mají podporu.

Jak hodnotíte produkci platformy Voyo?

Stále ještě čekám, jak jejich věci zarezonují mezinárodně. Na strategii CME (v Česku vlastní TV Nova a Voyo, pozn. red.) je vidět, že se Česká republika stala pilotem v oblasti quality TV. CME má sedm televizí a je vidět, že strop kvality chtějí dělat ve dvou teritoriích a to je Rumunsko a Česko.

Co se týče domácí scény, nemáte pocit, že Voyo přináší docela hodně výzev pro ostatní tvůrce?

Je skvělé, jaká témata se tam objevují, Matematika zločinu a další. Interně vím, že v jejich portfoliu je spousta skvělých věcí, které ještě půjdou ven. Zároveň je Voyo v nezáviděníhodné pozici, protože musí splnit velmi vysoká očekávání a zároveň ten komerční vysílatel pochopitelně riskuje mnohem víc než vysílatel veřejné služby. Přešlapy se u Voyo odpouštějí mnohem méně.

V soutěži Serial Killeru máme letos už podruhé zástupce z Voyo. Loni to byl Král Šumavy, letos Metoda Markovič. Jsou to věci, u kterých mám radost, že je v soutěži můžeme mít. Dlužno říct, že neděláme soutěž podle toho, kdo je mediální partner, nebo podle toho, kdo by v soutěži chtěl být. Pro nás opravdu je ta soutěž i navenek vizitka titulů a věcí, které potom celý rok vozíme po světě a říkáme: Tohle patří mezi tu naši výkladní skříň. Sami si z toho důvodu nemůžeme dovolit zařazovat do té soutěže něco, co podle nás nesplňuje základní nároky. Chceme ukázat šest nejlepších seriálů ve východní Evropě.

Pojďte trošku představit, jak funguje váš festival. Putujete po něm světem a ukazujete české seriálové klenoty?

Na úplném začátku, zhruba před sedmi roky, jsem se rozhodovala, jak vlastně naložit s tím, že televizní tvorba je tak obrovská věc s obrovským publikem a přitom se jí nikdo systematicky nevěnuje, nedává jí odbornější feedback.

Zároveň mi bylo jasné, že nechci dělat jenom odbornou konferenci. Téma seriálů je velmi sexy a zábavné a přitom mimořádně důležité. Obraz médií není zpravodajství. Člověk má někdy při sledování záznamů z Poslanecké sněmovny pocit, že Česká televize se skládá jen ze zpravodajství, Otázek Václava Moravce, Reportérů a 168 hodin.

Přitom je to velké, komplexní a důležité téma. Každý večer je publikum v prime time vystaveno nějakým tématům, která potom řeší, která se zrcadlí do společnosti.

Serial Killer jsem se rozhodla realizovat ve chvíli, kdy mi město Brno řeklo, že chce, aby se akce pořádala u nich. Moje předpoklady byly tři. Je nutné od začátku mluvit o mezinárodním kontextu. Nemůžeme dělat brněnský festival nebo český festival, musíme začít dávat věci do evropského i světového kontextu.

Zadruhé jsem si byla jistá, že je nutné udělat program, který bude inspirační, vzdělávací, networkingový, kde se budou potkávat elitní profesionálové a decision makeři s protějšky ze západní Evropy.

A třetí předpoklad byl, že uděláme přehlídku nejnovější seriálové tvorby. Aby i normální diváci mohli sloužit jako focus group.

Všimla jsem si ještě jedné, pro mě šokující věci. Že na všech těch elitních festivalech jsou zcela po právu na prvním místě filmy, ale lidé z televizního průmyslu jsou tam vždy bokem, přestože jsou často koproducenty těch filmů.

Mluvila jste o tom, že Serial Killer se snaží ukázat nejlepší domácí tvorbu za hranicemi. Jaké reakce sklízí?

Zažívám dva druhy reakcí. Část zahraničních hostů prostě přijíždí s tím „tak podpoříme východoevropský festival“ a jsou nadšení a velmi překvapení z toho, co vidí. Ukazuje se pak, že velká část úspěchu některých západoevropských titulů, které máme rádi, mají prostě jen lepší marketing. Cítíme u nich sebevědomí, že jde automaticky o kvalitní věc. U nás se naopak pořád dává nálepka, že je to východoevropské. Takže divné nebo automaticky nekvalitní. Vždycky poznám to překvapení a nadšení lidí, kteří vidí, že by se s naší tvorbou dalo skvěle pracovat.

Čeká mě teď mimořádná zkušenost, hned po festivalu jedu na tři měsíce do USA, kde jsem byla vybrána na Eisenhower Fellowships, pracovní stipendium, na kterém se mám potkat se spoustou decision makerů z amerického trhu. Už první signály naznačují, že nikdy nebyl lepší čas nabízet věci z východní Evropy. Protože je u nich stávka, cenově je to pro ně zajímavé, ale také vidím, že jsou z naší tvorby překvapení, že se velmi často podceňujeme. Kvalita u nás zaostává dílem kvůli systému, který velmi často zabrzdí skvělé věci, skvělé lidi, dílem proto, že neumíme seriál vzít a říct: Je skvělý, tohle sledujte. Nejsme přitom žádní nýmandi, kteří chodí s igelitkami bosí po ulici.

Samozřejmě se nabízí otázka na vládu. Dělá pro českou seriálovou tvorbu Ministerstvo kultury dost?

Co se týče seriálů, už od dob ministra Zaorálka vnímám obrovský posun. Zrovna u něj jsem si i říkala, čím to může být způsobené, ale pak jsem si uvědomila, že kdysi v televizi vlastně jako dramaturg pracoval. U něj jsem vnímala vysokou podporu a snahu porozumět. Rozhodně mám pocit, že ministr Baxa v podobném směru pokračuje, ačkoli pochází z druhé strany politického či názorového spektra.

Co se týče filmařů, neumím to okomentovat. Filmy mají svou kategorii, své festivaly, svá témata. V televizní tvorbě vidím, že se konečně blýská na lepší časy. Doteď jste nemohl zažádat o podporu vývoje námětů nebo pilotů, byly tam velice ojedinělé výzvy. Teď se rýsuje systematická podpora kreativních lidí, kteří by opravdu mohli vyvíjet projekt až k pilotu a následně ho i nabízet vysílatelům. To mi přijde důležité a motivační.

Zase bych ale byla opatrná s tvrzením, že téma televize je důležitější než podpora vážné hudby nebo literatury. Musí to být komplexní přístup. A bohužel mám pořád dojem, že vyhrává ten narativ, že pro spoustu lidí není práce v kultuře skutečná práce. „Ti lidi to dělají pro zábavu, je to mýdlová bublina, nic z toho není, ani auto, ani opravený vodovodní kohoutek, tak co to sakra je?“

Až budou seriály umět opravovat vodovodní kohoutky…

(Smích) Budeme bohatí. Takže jak říkám, lidi myslí, že to není užitečné, že je to zbytné. Přitom je to komické, když si uvědomíte, jak obrovský byznys ten televizní průmysl je.

Vaše jméno se ještě spojuje s Televizním institutem, co to přesně je?

Když jste se ptal na ty začátky festivalu Serial Killer, už tehdy jsem přemýšlela o tom, že festival je jenom jeden týden v roce, což je velmi málo času na to o seriálech mluvit a odborně reflektovat tvorbu. Institut je financovaný ze soukromých zdrojů, vznikl jako inspirační vzdělávací platforma a budoucí půda pro bakalářské televizní studium nebo studium oboru kreativní producentství. Měla jsem obrovskou radost, že už při oznámení vzniku nás kontaktovaly všechny velké televize. Netflix, Prima a zároveň CME, což je Nova s Markízou, které velmi jasně deklarovaly zájem o spolupráci. To, jak si samy uvědomují, že jsou ty vzdělávací procesy důležité, že je tady hlad po obsahu a dost lidí, kteří by ho mohli vyrábět.

Co je na televizní tvorbě specifické, co je potřeba se naučit?

Pokračujeme v trajektorii Killera. Klademe velký důraz na zahraniční kontext. Je kolem nás skvělá skupina tvůrců, o kterých si myslím, že posouvají televizní tvorbu dál. Od Terezy Polachové, která se teď stala šéfkou obsahu České televize, až po Radovana Síbrta, oceňovaného režiséra, který třeba pro televizi Nova dělá MasterChefa.

Zveme i zahraniční vzory, aby našim studentům pomáhaly hledat svou vlastní cestu. Mou mantrou je, že nejde o to, abychom uměli napodobit to, co dělají v západní Evropě, ale získat natolik silné sebevědomí, abychom si mohli říct: my to uděláme úplně jinak, po svém, tak, že to všichni budou chtít kopírovat od nás. To je ten sen. Kdyby se tohle podařilo, považovala bych to za úspěch.

Který seriál v Česku za poslední dobu vypadá opravdu originálně, našel si svou vlastní cestu?

Myslím, že Semestr (režie Adam Sedlák, pozn. redakce) byl svébytný, předběhl své skandinávské následovníky o dva tři roky.

V čem byl tak originální seriál, v němž si herci povídali jen přes webkamery?

Vlastně naprosto statická záležitost. Kdyby vám to jako producentovi někdo přinesl, tak si řeknete: opravdu? Jedna věc je vytříbenost a obsahová původnost, ale pak je tu ta formální stránka. Je skvělé, že tu vyrostly věci, které předběhly vývoj. Bohužel jich ale pořád bylo málo. Jde o to, že na začátku seriálu nikdy není rozhodnutí jednoho člověka. Jde o odvahu tvůrců přicházet za vysílateli, zároveň o odvahu vysílatelů dát těm věcem zelenou. Tohle když se nepropojí, tak záblesk nenastane. Navíc i když nastane, nemusí to být úspěch.

Není to automaticky, že někdo přijde s něčím neotřelým a ten druhý si řekne, že to je skvělé, to zaplatíme, zafinancujeme, a je z toho úspěch. Jediná opravdová chyba je ale sázka na jistotu. To se opravdu nikam neposunete.

Díky za rozhovor.