Zlato a sako. Devadesátková móda byla upřímná, její modelové toxičtí

„Bílou mám rád, bílých obleků mám asi tak devět, ono se to rychle ušpiní,“ pyšní se svým sněhovým kompletem XXL kontroverzní podnikatel Ivan Jonák v dobovém medailonku. Hned nato předvádí sbírku prstenů hluboce zařezaných do jeho odulých prstů „Tenhle odhadl jeden německý klenotník na 40 tisíc marek!“ chlubí se Jonák a popisuje, že co prstýnek, to umělecké dílo s brilianty a dalšími drahými kameny.

Stylový lexikon podle Jonáka byly rozhalené košile, obrovské volné obleky, třpytivé doplňky, mullet s trvalou a samozřejmě viditelně umístěná zbraň (případně krokodýl nebo medvěd na vodítku). Jonák vynikal opulentní excentričností, chtěl být za každou cenu vidět a běžné smrtelníky překvapoval a děsil.

Kontroverzní devadesátkoví podnikatelé nás svými příběhy, životním stylem a módou fascinují dodnes. Rozhodně nejsou vzorem morálky, ale jejich upřímné šatníky plné opulence nás stejně jako míra násilí, kterou tehdejší divoké podnikání často provázelo, nechává v němém úžasu. Vážně se tohle všechno stalo? A vážně u toho ti chlápci vypadali takhle? Další vlnu devadesátkové nostalgie teď rozehrál nový krimi-seriál ČT pojednávající o této době skrze příběhy tehdejších zločinů, které plnily stránky novin. A když pomineme všechno ostatní, výpravu má tahle série dost věrně zmáknutou.

Barevné a stylově eklektické divočení v oblékání, ale třeba i v architektuře dobře ilustruje zlom, který nastává po šedivé normalizaci. Je to potřeba dohnat vše západní, ale také touha odvrhnout všechno, co odkazovalo ke starým pořádkům osmdesátých let. Projevuje se i v popkultuře. Místo Okresů na severu a Kroků Františka Janečka přichází diktát televizní zábavy z Ameriky: Dallas, Beverly Hills a Pobřežní hlídka a všeobecný étos volnosti a absolutní svobody. Nové možnosti, které jsou podobně jako v americkém snu naprosto neomezené. Stačí, když se budeme trošku snažit.

Rodí se první nové popkulturní ikony z řad sportovců, missek, televizních osobností: Jarda Jágr, Tereza Pergnerová a další a další. Ty se v našem panteonu mísí s nedosažitelnými americkými idoly. A podobně se to míchá i ve skříních: aspirace na lepší život plný bohatství a slávy „jako v Americe“ se mísí s českou potřebou hledání klidu a pohody. Konečně můžeme být, kým chceme, nebo se tomu aspoň díky oblečení přiblížit. A tou dobou chceme všichni všechno, pokud možno hned.

Od dob socialismu tolik populární zahrádkaření, chalupářství a kultura soukromého kutění, jediná povolená forma eskapismu, se mixují s protichůdnou tendencí podnikat, být aktivní a uspět (ať už to znamená cokoli). A tyto dva proti sobě stojící vlivy se spojily, aby vytvořily ryze českou uniformu, která znamená podnikání bez rezignace na pohodlí, nahoře byznys, dole párty. Symptomatický je pro tuto dobu účes Jaromíra Jágra, mullet, kterému se právě takhle přezdívá.

A byznys a zábava křičí tou dobou ze všeho – z volných pestrých tepláků Uncle Sam v kombinaci se sakem a rozhalenými košilemi s roztodivnými aztéckými vzory, z mikin doplněných zlatými řetízky a řetězy, z ledvinek i kožených kufříků. Tepláky a sako je kombinace, která říká, že „to můžeme mít všechno“ a bez kompromisů. Vzory tehdejší marnotratné opulence se stávají také různí podnikatelé – ikony nové doby se vším, co k tomu patří, v dobrém i zlém (v tom především).

„Nosilo se hodně zlata, luxusní auta, v šestnácti jsem měl nejnovějšího Mercedesa. Prostě to žilo,“ vzpomíná syn jednoho z nejobávanějších českých bossů první půlky 90. let Antonína Běly Jaroslav v dokumentární sérii České televize Polosvět.

První polovina devadesátých let u nás je spojena právě i s oním podnikatelským polosvětem, který se do nových pořádků přehoupl často z řad předrevolučních veksláků, světských a dalších, kteří už před rokem 89 žili v šedé zóně na hranici legálnosti a uměli se v ní hbitě pohybovat. Novou dobu si začali ohýbat podle svých potřeb a umně využívali každou systémovou skulinu, kterých bylo v nově se ustavujících pořádcích jako hub po dešti.

Jejich stylová abeceda přejímala stejné vlivy jako většina společnosti, ale dravost a to, z jakého zázemí pocházeli, jejich image ještě umocňovalo. Veksláci se neoblékali nijak nenápadně ani před revolucí, stačí se podívat na Bony a klid – džíny z Tuzexu a další kousky západního stylu, kožené bundy a kabáty. A světští – kolotočáři a stánkaři – kteří byli častokrát romského původu, se vyžívali v přepáleném stylu. Měl ukázat, že jsou někdo. Když na to máš, předveď to. Žádný minimalismus.

Tady byl kníratý Antonín Běla opravdovým králem stylu. Z dobových fotek i svědectví je jasné, že zlato bylo u Bělů na prvním místě a nešlo jen o decentní řetízky, ale o platinové řetězy hodné amerických rapperů s velkými medailony nebo přívěsky svatých. Ostatně tyhle dvě estetiky jsou si v lecčem podobné. Polosvět, zákony ulice a s tím spojená pravidla mají manýru okázalosti, kterou komunikují svůj status.

Velká barevná saka, pestré nebo lesklé košile a ještě pestřejší kravaty, tolik provařené symboly devadesátkového podnikání, se v polosvětě mísí s volnočasovou módou mikin a teplákovek, které tu trendují především gangy ze zemí bývalého Sovětského svazu. Ideálně značkových, protože čím víc pruhů, tím víc Adidas. Je to nevkusné? Možná. Je to autentické? Zcela určitě.

Hledání českého stylu v oceánu tolika nových možností a bez jasných tradičních vzorů nebylo snadné. A tak si Češi vytvořili svoje bizarní devadesátky, nad kterými nám dnes zůstává rozum stát a většinou je házíme do kolonky nevkusu a kýče. Česko se stalo tavicím kotlíkem všech možných vlivů, kdy ani ty „typicky české“ ponožky v sandálech nejsou tak úplně naše. Ve světě se spíše než nám připisují stylu německých turistů a ve vysoké módě pak Miuccie Prada, která koncept „ošklivé krásy“ včetně otevřených bot s ponožkami povznesla na luxus. Já si naopak myslím, že na tomhle bizarním stylovém kolotoči českých devadesátek je cenná jeho autenticita a svébytnost a fascinuje mě upřímnost okázalosti, s jakou tehdejší podnikatelská elita k módě přistupovala. Leitmotiv „víc je víc“ v kontrastu k šedivé normalizaci i pozdějšímu minimalistickému luxusu podnikatelů Silicon Valley mi přijde o tolik upřímnější. A příznačný – když už jsem schopen pro peníze udělat cokoli, musí to být vidět.

A jak víme, tihle podnikatelíčci nešli pro ono cokoli daleko. Ruku v ruce se stylem devadesátek jdou jeho nositelé. Tady se dost dobře nedá oddělit dílo od tvůrce. Jonák, Běla a další nejsou postavy z amerických seriálů a akčních filmů, kteří jim možná v mnohém byli inspirací, ale reálnými lidmi, kteří měli na rukou reálnou krev.

Jedna věc je nechat si vyprávět o bizarní době, věc druhá je bagatelizace zločinu, vyrábění lidových hrdinů z trestanců.

To je příklad další výrazné postavy kriminálních příběhů druhé poloviny devadesátých let, Jiřího Kajínka, ze kterého se stal idol prodávající v obskurních reklamních videích všechno možné od ojetých aut po matrace.

Jeho ostře zelené tílko trendovalo v roce 2017. Právě v něm opustil rýnovickou věznici. Podle serveru Blesk.cz šlo rychle na dračku a styl podobný Kajínkovu se vyprodával v e-shopech i kamenných obchodech. Ovšem firma Adidas, jejíž logo měl dvojnásobný nájemný vrah na prsou, z tohoto spojení nadšená nebyla. A to i přesto, že Kajínek podle Wikipedie není jen recidivista, ale také „celebrita a influencer“.

Jiří Kajínek je především vrah. Jistě – jeho útěk z věznice Mírov je legendární eskapáda, která si vysloužila mnoho popkulturních referencí, třeba v reklamě na tyčinku. Jistě – na motivy života a „díla“ Jiřího Kajínka byl natočen film, ale pořád jde o člověka pravomocně odsouzeného za vraždu.

Jako by nám devadesátky zamotaly hlavu naprosto dokonale. Doba, která ze své zmatené podstaty dávala prostor pro všechno možné, která se vyznačovala prapodivným propojením sfér vlivu, kdy si podsvětí podávalo ruce s politikou a popkulturou jako na legendárních fotkách z Discolandu, nejspíš v naší imaginaci otevřela prostor pro to, nechat se oblbnout větším či menším charismatem bossů a zločinců.

Kdo je tady vlastně zločinec? Tehdejší garnitura, zkorumpovaná policie nebo onen odsouzený? Idolizace Jiřího Kajínka není nic jiného než dokonalý devadesátkový produkt. Následek, který si neseme dodnes, podobně jako masivní oblibu v šusťákovkách.

Vlastně bych byla daleko radši, kdyby tu jako pohrobek těchto divokých časů zůstala podnikatelská opulence, kýč prezentovaný beze studu, blyštivé hodinky a zlato, které mi přijdou upřímné, než odkaz té nejtoxičtější maskulinity, kterou se devadesátky na všech společenských úrovních vyznačovaly a v postavách mafiánů a zločinců se ukazovaly v té nejkrystaličtější formě. Chtěla bych oversized saka fialových odstínů a kožené mokasíny, vily s fontánami a cimbuřím, chtěla bych, abychom něco, co je tak ryze české jako právě šílená móda devadesátek, dokázali hrdě přijmout a být na ni pyšní.

Když jsem se jako dítě ptala mámy, co je to kýč, odpověděla mi, že kýč je něco, co je krásné. Přijmout devadesátkový kýč může být osvobozující, ale ideálně bez toho, abychom si dělali hrdiny z toxických bossů a z doby „neomezených možností“ romantickou selanku.