Živý kult Tennesseeho Williamse v New Orleans. Nastávají mu posmrtné žně?

Nemrtvý. I tak by se dal označit odkaz Tennesseeho Williamse v New Orleans, městě, které si lidé vedle jazzu a nespoutané zábavy hojně spojují právě s „nemrtvými“ upíry, duchy, voodoo, ale také s nesmrtelnými postavami z Tramvaje do stanice Touha, jednoznačně nejslavnějšího díla tohoto klasika amerického dramatu (1911–1983).

/Od našeho zpravodaje v New Orleansu/

Nebýt fenomenálního úspěchu Williamsovy hry, která měla premiéru na sklonku roku 1947 a vynesla autorovi první z jeho dvou Pulitzerových cen, možná by dnes New Orleans křižovaly o něco modernější kolejové vozy. Místo toho se tu i dnes lidé mohou svézt prakticky stejnou tramvají, kterou za svou sestrou Stellou a jejím manželem Stanleym Kowalskim přijela v Tramvaji do stanice Touha Blanche DuBois. A pokochat se stejným hrkavě drnčivým zvukem, jaký slýchal z otevřených oken domu na adrese Toulouse Street 632 v letech 1946–1947, kdy drama sepisoval, i sám autor.

Tou dobou už zdaleka nebyl tím vyjukaným mladíkem, který sem poprvé přijel v samém závěru roku 1939, aby tu našel sám sebe, svůj autorský hlas, témata a reálné postavy, které po zbytek života úspěšně přetvářel do těch literárních.

Měl za sebou průlomový úspěch hry Skleněný zvěřinec (premiéra na Broadwayi v březnu 1945), která z něj udělala kometu amerického divadelního nebe. Teprve Tramvaj ho ale definitivně proměnila v zářící hvězdu. A New Orleans dala jeden z nejrozpoznatelnějších symbolů města, který má dnes navíc status národní památky (že svezení pojízdnou památkou tak úplně neodpovídá přepravním nárokům třetího tisíciletí, je věc jiná).

Tramvajová linka do stanice Touha (název neworleanské Desire Street vychází z francouzského křestního jména Désirée patřícího dceři místního majitele plantáže) sice už dávno neexistuje, paradoxně byla zrušena jen několik měsíců po premiéře Williamsovy hry, kdy ji nahradil autobusový spoj, ta na St. Charles Avenue (stejně jako ta na Canal Street a podél nábřeží Mississippi) ale nadále tvoří důležitou součást městské hromadné dopravy v New Orleans. Může se těšit, že za 12 let oslaví své dvousté výročí jako nejstarší kontinuálně používaná tramvajová linka světa.

Těžko říct, jestli zrovna „šotoušství“ sehrálo nějakou roli v tom, že si Tennessee Williams New Orleans tak zamiloval, ale jisté je, že tohle město považoval za svůj spirituální domov.

„Jsem nadšený a okouzlený. Jsem tu sotva tři hodiny, ale už jsem si stačil projít starou čtvrť a všiml si, jaké vzrušující možnosti nabízí. Tohle je nepochybně místo, pro které jsem byl stvořen,“ zapsal si do deníku hned v den příjezdu.

V následujících více než čtyřech dekádách se sem pravidelně vracel, zasadil sem děj celé řady svých děl (povídek, básní i divadelních her) a dokončil tu podle svých slov polovinu všech věcí, které napsal.

To je úctyhodná bilance a nepochybně i důvod, proč New Orleans označoval za své „nejoblíbenější město v Americe a vlastě na celém světě“ (a že těch míst, kde pobýval, nebylo málo), jak ve své studii o vztahu Tennesseeho Williamse a New Orleans nazvané „Místo, pro které jsem byl stvořen“ napsal Henry Schvey, profesor Washingtonovy university v St. Louis a jeden z předních znalců Williamsova života a díla.

A New Orleans „svému“ dramatikovi náklonnost dodnes oplácí vrchovatou měrou. Každý rok se zde v čase kolem Williamsových narozenin (26. března) koná literární festival, jehož součástí je i konference williamsovských expertů, a Historická sbírka New Orleans, v jejíchž prostorách se toto sympózium koná, zároveň vydává Tennessee Williams Annual Review (TWAR), odbornou ročenku, kde akademici rozebírají všemožné aspekty jeho tvorby a hledají na ni nové úhly pohledu.

Mohlo by se zdát, že 40 let po Williamsově smrti už lze k jeho dílu těžko říct něco nového. Opak je ale pravdou.

Předně – jeho pozůstalost dosud není kompletně zmapována a stále se v ní nacházejí věci, které ještě nebyly publikovány. „Tennessee Williams nedokázal nepsat, trpěl až chorobnou nutkavostí tvořit. Každý den, ať už se nacházel kdekoli,“ říká k tomu zakladatel konference i TWARu Robert Bray, emeritní profesor Middle Tennessee State Univesity. „Je toho pravděpodobně ještě spousta, co dosud čeká na objevení,“ dodává.

A tak se ke čtenářům letos na jaře poprvé dostává sbírka sedmi raných, dosud nepublikovaných povídek, které Williams napsal ve 30. a 40. letech, kdy jako ještě neznámý autor neúspěšně obesílal redakce literárních časopisů.

Titulní povídku Caterpillar Dogs (Housenkoví psi) spolu s další, nazvanou Til One Or The Other Gits Back (Dokud se jeden nebo druhej nevrátí), uvedl na konferenci ve formě scénického čtení editor sbírky, divadelní režisér a emeritní profesor University of Illinois Tom Mitchell. A je až neuvěřitelné, jak svěže tyto přes 80 let staré texty působí. Kdyby mi někdo řekl, že druhou zmiňovanou napsal jako předlohu ke svému dalšímu filmu či divadelní hře Martin McDonagh, nebudu pochybovat ani na vteřinu, že to tak je.

Dosud nepublikovanou Williamsovou povídkou The Lost Girl (Ztracená dívka) o tom, jak mladý americký námořník v mexickém přístavu přijde o panictví, o úspory i o iluze, se může pochlubit i letošní vydání TWARu.

Jeho editorka a zaměstnankyně Historické sbírky New Orleans Margit Longbrake si je jistá, že to není poslední takový úlovek: „Toho materiálu je tak ohromné množství, že jsme vlastně permanentně ve střehu a v očekávání nových objevů,“ říká a vysvětluje, že Williamsova písemná pozůstalost se nachází na různých místech.

Zdaleka nejvíc dokumentů prý mají na University of Texas v Austinu, velká část je na Columbia University v New Yorku, něco na Harvardu, dále v Chicagu, St. Louis i jinde. „A my tady toho máme taky hodně, určitě budeme mezi třemi největšími sbírkami,“ dodává pyšně.

Nejvíc prý momentálně badatelé nacházejí dosud neznámé Williamsovy básně, což nepřekvapuje – poezie byla jeho celoživotní vášní a propisuje se i do jazyka jeho dramatických textů.

Zvláštní pozornost ale podle editorky zasluhují i dopisy, a to nejen ty, které psal, ale i ty, co dostával. Například od fanoušků. Bylo jich tolik, že některé z nich ani neotevřel. Vyplývá z nich mimo jiné, jak důležitou roli ve své době hrál coby veřejně známá osoba, která nijak nezastírala svou homosexualitu, pro všechny ty, kdo se báli učinit coming out nebo kvůli své sexuální orientaci zažívali ústrky a opovržení.

Může si ale 40 let mrtvý autor, který nezažil obrovské společenské proměny, jež s sebou přinesly technologické výdobytky typu e-mailu, chytrého telefonu, sociálních sítí až po poslední pokroky v používání umělé inteligence, nadále uchovat relevanci, nebo bude stále těžší a těžší jeho díla inscenovat?

„Jednoduchá odpověď na to je: A co Shakespeare?“ říká Margit Longbrake a jedním dechem dodává: „Nechci to ale vyřídit nudnou odpovědí. Jde o to, že u Williamse nezáleží na ničem takovém, jako jsou technologie. Motorem jeho her je konflikt protichůdných sil a tragédie vzájemného lidského nepochopení. Technologie do toho klidně můžete zabudovat, pokud budete chtít, ale obejde se to i bez nich.“

„A pokud jde o relevanci, jsou třídní rozdíly stále relevantní? Je každodenní boj lidí, kteří nemají žádné ekonomické příležitosti, relevantní? Jsou genderové role a jejich omezení stále relevantní? Nechci říkat, že Tennessee Williams je největší spisovatel, který kdy žil, ale myslím si, že jeho dílo má ze své podstaty dlouhou životnost a otázky, které otevírá, jsou zásadní,“ konstatuje editorka TWARu, jejíž původní specializací byla americká literatura 19.století a Williamsově dílu se začala více věnovat právě až v New Orleans.

Augustin Correro pochází stejně jako Tennessee Williams z malého města v Mississippi. Cestu k „básníkovi lidského srdce“ (jak ho nazval v nekrologu list New York Times), který pro divadelní svět objevil prostředí amerického Jihu, si ale navzdory geografické blízkosti hledal poměrně složitě a rozhodně to nebyla láska na první pohled, jak popisuje ve své knize „Tennessee Williams 101“.

Z prvotního rebelujícího postoje, že jde o nejpřeceňovanějšího amerického dramatika, se propracoval k poznání, že jde o největšího autora divadelních her, jakého kdy Amerika měla. A následně i k založení Divadelní společnosti Tennesseeho Williamse v New Orleans (TWTC), jejímž je uměleckým ředitelem (spolu se svým manželem).

V průměru nabízí TWTC každou sezonu (ta letošní je v pořadí sedmá) tři nově nastudovaná představení, z nichž jedno bývá uváděno v součinnosti s literárním festivalem, aby měli jeho návštěvníci šanci vidět alespoň jedno Williamsovo dílo na pódiu.

Nedá se však říct, že by williamsovští divadelníci měli v New Orleans na růžích ustláno. „Začínali jsme jako ryzí dobrovolníci, zkoušeli a hráli jsme, kde se dalo – po barech nebo v prostorách, které jsme sdíleli s různými církevními organizacemi. Pak jsme získali stálé zázemí na Loyole (zdejší univerzitě) a podařilo se nám jakž takž stabilizovat i finance, nasbírali jsme nějaké stálé dárce, dostali první drobné granty. Teď jsme na tom mnohem lépe než kdykoli předtím, ale s kulturní infrastrukturou, kterou máte v Evropě, systémem městských divadel a příspěvkových organizací, se to vůbec nedá srovnávat,“ říká s lehkým povzdechem v hlase Correro, který se vedle práce pro TWTC živí jako učitel na střední škole.

I když v úvodu své knihy píše, že Tennessee Williams v posledních dvou dekádách postupně vymizel z učebních osnov a stal se veskrze předmětem velmi specializovaného zájmu, nepochybuje o tom, že jeho chvíle ještě přijde. „Předběhl svou dobu, teprve teď se dostáváme do časů, pro které psal. Začínají se stále více uvádět méně obvyklé tituly z jeho katalogu a jejich přijetí je mnohem vstřícnější než dřív.“

To ale podle Correra vyžaduje i určité změny v inscenačním přístupu: „Williamsovy hry jsou americké a Amerika se mění, proto je třeba průběžně upravovat i perspektivu, z níž jeho dílo nahlížíme a skrze niž je uchopujeme.“

Pro TWTC je například klíčové zohledňovat v tom, co dělá, diverzitu dnešní Ameriky a města New Orleans, kde působí, zvlášť. Diverzitu nejen etnickou, ale i diverzitu identity obecně. A tak se v zatím poslední inscenaci, kterou v březnu uvedli – Noci iguany (v jiném překladu Noci s leguánem), objevila v jedné z hlavních ženských rolí trans herečka. A její výkon čerpající ze žité zkušenosti dodal podle Correra představení novou dynamiku.

„Jako tvůrce ale musíte mít pořád na paměti esenci díla a hlídat si, abyste ji neměnili,“ říká. Že by TWTC výhledově hrozilo vyčerpání repertoáru, se Augustin Correro každopádně neobává. Williams napsal přes sto her – byť divadla mají většinou tendenci točit zhruba desítku nejznámějších v čele se „svatou trojicí“ (Zvěřinec, Tramvaj a Kočku, tedy Kočku na rozpálené plechové střeše, za kterou Williams získal svou druhou Pulitzerovu cenu) – a inscenovat se dají i jeho povídky, které ostatně leckdy v jednotlivých postavách či motivech posloužily jako předobraz pozdějšímu obsáhlejšímu zpracování v jiném médiu – ať už dramatu, nebo filmu. Ano, Williams dokázal recyklovat jako málokdo. Což jen potvrzuje Correrovu tezi o tom, že předběhl svou dobu a teprve teď by mu teoreticky mohly začít pravé žně.