Žijeme napoprvé a bez přípravy. Kundera splétal bolavá vlákna promarněných šancí

Milan Kundera napsal: „Člověk nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujícím životě. Člověk žije všechno hned napoprvé a bez přípravy.“

Takovými větami Kundera prokládal děj svých románů. Esejistickými úvahami, filosofickými otázkami. Připadalo mi vždy, že o děj vlastně ani nejde. Jde o ty myšlenky. Nebo ještě spíš o tu strukturu jazyka a myšlení, která kombinuje prózu, poezii a filosofii.

Zpočátku vás udiví a trochu i ochromí. Váháte, zda stojí za to se tou spletí vět prodírat. Ale když nahlédnete dovnitř, zasáhne vás mohutností, která je srovnatelná snad jen s prožitkem nejkrásnějších básní a nejsilnějších symfonií.

Proto patří Kundera k autorům, kterých si nejvíc vážím. A které jsem nejraději četl. K autorům jako James Joyce, Marcel Proust nebo Robert Musil.

(Poznámka na okraj: Nejsem ani literární kritik, ani Kunderův životopisec, a tak si mohu v téhle vzpomínce dovolit psát trochu mimo zavedené formy. I s rizikem, že se míjím s „oficiálním“ pohledem na Kunderův jazyk.)

Pro moji generaci byl Kundera v podstatě samizdatový autor. Jeho romány ze 60. let jsme ještě přečíst nestihli, a později byly zakázané a stažené z knihoven. A ty nové, které psal už po emigraci ve Francii, u nás nevycházely.

O Kunderovi jsme se neučili, neznali jsme ho nijak systematicky. Někomu se dostal do ruky jako první román Žert, někomu Směšné lásky, někdo začínal s Nesnesitelnou lehkostí bytí. To byl můj případ.

Byl to přímý zásah. V detailech jsem se nacházel v pocitech hlavních hrdinů. Ale především mě uchvátil jazyk. Ne, nešlo tam o nějaký spád, zápletku nebo pointu. Každá stránka je spíš jako jedna skladba z básnické sbírky. Nejvíc mi to připomínalo Propast propasti Vladimíra Holana.

Později jsem četl, jak sám Kundera vysvětluje tohle propojení psychologie postav a toho, co ji přesahuje: „Postavy mého románu jsou moje vlastní možnosti, které se neuskutečnily. Proto je mám všechny stejně rád a všechny mne stejně děsí: každá z nich překročila nějakou hranici, kterou jsem já sám jen obcházel. Právě ta překročená hranice (hranice, za kterou končí moje já) mne přitahuje. Teprve za ní začíná tajemství, na které se ptá román. Román není konfesí autora, ale zkoumáním toho, co je lidský život v pasti, kterou se stal svět.“

To je přesně ono! Stále ten stejný motiv: Žijeme napoprvé a bez přípravy. Vlastně můžeme pouze přihlížet vlastním možnostem, které se neuskutečnily. A můžeme jim vtisknout fiktivní život. Přemýšlet o nich. Bývá to nesnesitelné, tíživé, bolestné.

A má to i druhou stránku. Na začátku Nesnesitelné lehkosti Kundera píše: „Myšlenka o věčném návratu je tajemná a Nietzsche jí uvedl ostatní filosofy do rozpaků: pomyslit, že by se jednou všechno opakovalo, jako jsme to už zažili, a že by se i to opakování ještě do nekonečna opakovalo! Co chce říci ten pomatený mýtus?

Mýtus věčného návratu říká per negationem, že život, který zmizí jednou provždy, který se nenavrátí, je podoben stínu, je bez váhy, je předem mrtvý a byl-li strašný, krásný, vznešený, ta hrůza, vznešenost či krása nic neznamenají.“

Je tedy možno život prožívat i s „nesnesitelnou lehkostí“? Nic neznamená? Vše je dovoleno? Prostě pomine?

Vyrovnat se s nesnesitelnou lehkostí ale takhle jednoduché není. Nestačí zjednodušená dialektika „na jedné straně – na druhé straně“. Proč bychom se vůbec měli zmiňovat o tom mýtu „věčného návratu“? Co když je to sice jen mýtus, ale má váhu jako myšlenková konstrukce, s níž chtě nechtě porovnáváme svoje životy?

Připustíme-li totiž na chvíli „věčný návrat“, pak „polehčující okolnost pomíjivosti“ přestává platit.

Zbývá „život v pasti, kterou se stal svět“.

Román Nevědění vyšel téměř 20 let po Nesnesitelné lehkosti bytí. Ale myšlenkově jakoby to bylo přímé pokračování.

Sylvie Richterová v doslovu k českému vydání píše: „Ze všech Kunderových románů je Nevědění nejjednodušší i nejneuchopitelnější. Požadavek, aby román hodný toho jména objevoval neznámou stránku lidské existence, zde dosahuje krajní polohy: proti sokratovskému ‚vím, že nevím‘ staví autor samozřejmé a zároveň převratné ‚nevím, co nevím‘“.

Recenzenti se neshodnou, zda je Nevědění románem o emigraci. Samozřejmě, neshodnou se totiž především v tom, o čem ten román je.

Jeden z nich, Massimo Rizzante, napsal, že pokud jde o kompozici, je Nevědění románovou fugou. „Románová kompozice se neřídí zásadou story, tedy nosného hlavního příběhu, kterému se vše podřizuje, nýbrž zásadou polyfonní nepodřízenosti, kde všechny formální prostředky jsou stejně hodnotné a mají tutéž volnost.“

Románová fuga. Jako proplétání použitých slov, která se proměňují v tóny. A jako spleť osudů románových hrdinů. Nejednoznačných, otevřených, jitřících…

Richterová píše: „Žádná odpověď není a nemůže být jednoznačná, žádná definitivní a už vůbec ne uspokojivá. Žádnou nedává autor. Žádný příběh není směšný, žádný tragický, žádný nepřináší poznání, natož katarzi… S žádnou z postav se nelze ztotožnit, žádné nelze poradit, soucitu je třeba každé.“

Ostatně: Jak se ztotožnit s jakoukoli románovou postavou? Když se nedokážeme ztotožnit sami se sebou. My, kdo jen pozorujeme „své vlastní možnosti, které se neuskutečnily“.

Životní fuga v pasti, kterou se stal svět.