Ženské touhy, pražské metro i Suchý a Šlitr. Vánoční čtení pro zvídavé

Druhá várka knižních tipů z kulturní rubriky Seznam Zpráv udělá radost všem, kteří ocení poctivou a zároveň přístupnou literaturu faktu.

Na své si přijdou čtenáři, kteří plánují konec roku využít k sebereflexi a životním změnám. Některé tituly zase nabízejí hlubší ponor do současných společenských trendů nebo naopak historie. Nechybí kronika Divadla Semafor novináře Pavla Klusáka, vztahová příručka psychoterapeuta Honzy Vojtka, anonymní zpovědi o ženských erotických představách ani bible pražského metra.

Populárního psychoterapeuta Honzu Vojtka lidé mohou znát z interaktivních přednášek Terapie sdílením, které vede s umělkyní a herečkou Ester Geislerovou. Stejně srozumitelný a zábavný je přitom ve svých knihách. Zatímco v předchozích Vztazích a mýtech (2020) a Vztazích a pastech (2022) se věnoval úskalím partnerského života, v letošní novince Prostě vztahy se lásce, sexu a něžnostem záměrně vyhýbá. Tentokrát píše o tom, jak se vztahujeme sami k sobě, ke svým rodičům, k práci, k okolnímu světu i ke smrti.

Zvlášť ke konci roku, kdy mnozí z nás bilancují a uvažují, co by v budoucnu rádi změnili, může být kniha užitečným partnerem při sebereflexi. Vojtko v ní pokládá otázky, které by si čtenáři podobně jako jeho klienti možná sami nepoložili. Proč se pořád chováme podle vzorců, které nás na sobě štvou? Naučili jsem se je už jako děti a pokud ano, jak o dávných traumatech s mámou a tátou mluvit? Proč se nám nedaří zpomalit a neustále se potřebujeme zahlcovat dalšími kariérními cíli nebo nevšedními zážitky? Nemůže za tím být strach z lidské konečnosti? Psychoterapeut dovede s lehkostí otevírat i takhle těžká témata.

Novinář Aleš Palán je sběratelem silných lidských příběhů – ať už je hledá na společenské periferii, nebo mezi intelektuální elitou. V bestsellerech Raději zešílet v divočině a Jako v nebi, jenže jinak zmapoval osudy svérázných samotářů žijících v symbióze s přírodou. Letos zase vydal sbírku rozhovorů Tahle kniha ti změní život, která dokazuje, že silné čtenářské zážitky mohou člověka nasměrovat k zásadním krokům. A že ho může stejně tak ovlivnit manifest českého undergroundu od Ivana Martina Jirouse jako román Paola Coelha nebo Kája Mařík.

Palán mluví s mladou ženou, které se díky knize podařilo vymanit z pasti nedobrovolné prostituce, i otcem, pro nějž se kniha stala útěchou, když se kvůli vážné nemoci svého syna propadl do depresí. Příznivce jeho starších titulů jistě zaujme příběh manželů, kteří se už za normalizace přestěhovali z Prahy na Šumavu, dávno předtím, než byly útěky z města trendem. Rozhovory autor nechává přirozeně plynout, pozorně naslouchá vyprávění svých respondentů a dotazy klade nenuceně, aby jim nepřerušil nit. Při dlouhých zimních večerech tak bude mít čtenář pocit, jako by s Palánovými hrdiny sám seděl u plápolajícího krbu.

Lovesongy mohou působit dojmem patetických skladeb plných klišé. Kulturní publicista Karel Veselý se je však v knize Hudba srdce rozhodl podrobit seriózní analýze. Zmapoval šedesátá léta, kdy se v popu odrážela jak sexuální revoluce, tak společenské ideály rovnosti a solidarity spjaté s hnutím hippies, zrod diska, které přispělo k emancipaci sexuálních menšin, osvobození ženské sexuality v hitech Madonny i machismus glam metalových kapel jako Guns N' Roses. Písničky o lásce vnímá jako obraz doby, díky němuž můžeme zjistit, jak se od poválečné éry až po současnost proměňovalo naše uvažování o partnerských vztazích a genderových rolích.

Veselý si všímá, že lovesongy z předních příček žebříčků v posledních dekádách čím dál víc mizí, a pátrá, jestli jsme na romantickou lásku pod vlivem individualismu a narcismu nerezignovali. Nahradily hity o bláznivé zamilovanosti definitivně motivační refrény, které namísto hledání blízkosti vyzdvihují seberozvoj a bezbřehý hédonismus, nebo depresivní tracky, v nichž je láska vyobrazována jako nedosažitelný ideál? Hudba srdce je povinnou četbou pro všechny, kteří chtějí porozumět dnešnímu popu i společnosti. Autor ke knize navíc sestavil rozsáhlý playlist.

Hudební publicista Pavel Klusák se po Magnesií Literou oceněné knize Gott: Československý příběh rozhodl připomenout další legendy domácího šoubyznysu. Tentokrát si posvítil na fenomén Divadla Semafor a tvůrčí dvojici, která stála za jeho zrodem – herce, zpěváka a textaře Jiřího Suchého a skladatele Jiřího Šlitra, od jehož narození letos uplynulo sto let. „Se Suchým a Šlitrem jako by se otevřel ventil papiňáku natlakovaného na hranu exploze. Přiznám se, že bych si to přál zažít,“ řekl autor v letošním rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Hudební kabarety, komedie i jazzové opery jako Člověk z půdy, Jonáš a tingltangl nebo Dobře placená procházka byly v komunistickém Československu na přelomu padesátých a šedesátých let úlevným závanem svobody. I díky hitům Pramínek vlasů, Včera neděle byla nebo Co jsem měl dnes k obědu se Suchý a Šlitr stali tak populární, že si na ně nedošlápla ani totalitní cenzura. Nejslavnější éru Semaforu přerušila až Šlitrova nečekaná smrt. Právě jeho odchodem Klusák uzavírá také knihu, která je pozoruhodnou kronikou uvolnění pražského jara a jeho náhlého konce.

Jak se prostředí, ve kterém vyrůstáme, podepisuje na tom, jaké nosíme oblečení, na jaké filmy chodíme do kina, pokud ho vůbec navštěvujeme, nebo kam jezdíme na dovolenou? Kolektiv autorů tvořený antropology Michaelem Lehečkou a Marií Heřmanovou a sociology Ondřejem Špačkem a Ludmilou Wladyniak se v knize Pravidla vkusu snaží dekódovat naše preference v oblastech kultury, trávení volného času i veřejného prostoru. Ukazuje, že rozlišování mezi uměním a kýčem, elitním a masovým se v různých dobách liší a vždycky nevyhnutelně závisí na momentálních společenských konstelacích.

Zvlášť v současnosti, kdy se vkus pod vlivem internetových algoritmů čím dál víc individualizuje, je kniha pozoruhodnou sondou do mechanismů jeho utváření. Proč se dnes intelektuálové čím dál víc zajímají jak o artové filmy a nezávislé kapely, tak o televizní reality show a popové hvězdy? Proč u audiovizuální obsahu klademe takový důraz na autenticitu a co tím slovem vlastně myslíme? Proč znalost některých děl považujeme za součást všeobecného přehledu a za nezájem o jiná se nestydíme? A proč všechny kavárny s výběrovými zrnky z malých pražíren vypadají podobně? Pravidla vkusu na to čtenářsky vstřícným jazykem hledají odpovědi.

Kdo by chtěl ve výpravě do tajů lidského vkusu pokračovat, může sáhnout i po knížce On Fashion: O (bez)významnosti módy, ve které se novinářka Adéla Šponerová dívá pod nablýskaná mola a neodolatelné výlohy oděvního průmyslu. Přestože ji módní svět odmalička fascinoval a sama se v něm coby píáristka českých i zahraničních značek několik let pohybovala, neopomíjí ani jeho problematické stránky – od ničivých dopadů rychlé módy na životní prostředí přes mizerné pracovní podmínky dělníků z chudých regionů až po přehnané ideály krásy.

V knize střídá esejistické pasáže, v nichž reflektuje vlastní zkušenost a postupné přehodnocení postojů k módní branži, a rozhovory s módními insidery i lidmi, kteří s módou zdánlivě nemají tolik společného. S Danuší Nerudovou rozebírá, jak zakořeněné představy ohledně módního vkusu zasáhly do její prezidentské kampaně. S odborovou právničkou Šárkou Homfray se zase dotýká proměňujících se genderových norem a mocenských aspektů v oblasti oblékání. O módě píše chytře a zároveň čtivě.

Překlad: Tereza Marková Vlášková

Po čem ženy touží, odhaluje letošní novinka americké herečky Gillian Anderson. Hvězda oceňovaného seriálu Sexuální výchova navazuje na svou roli sexuoložky Jean Milburn, která v komediálním hitu z produkce Netflixu poskytuje poradenství v oblasti intimního života, zatímco se sama plácá ve vztahových trablích a výchově dospívajícího syna. Loni v únoru vybídla ženy po celém světě, aby se jí anonymně svěřily se svými erotickými fantaziemi, a vybrané dopisy následně zveřejnila v knize Chci, která nedávno vyšla také v českém překladu.

Autorky jsou ve svých zpovědích velmi otevřené a nabourávají zažitý předpoklad, že je sex pro ženy méně důležitý než pro muže. Scénáře, které v textech líčí, jsou naopak dost barvité. Jedna přiznává, že dosahuje orgasmu, když si představí, jak ji manžel podvádí s jinou. Druhou vzrušuje myšlenka, že ji lupiči drží jako rukojmí. Třetí sní dokonce o tom, že její muž zemře, a ona si tak bude moct konečně vyzkoušet odpíraný sex se ženami. Svoje tužby navíc v knize sdílí i sama herečka, jen neuvedla, který z dopisů je její. Možná, aby u čtenářů vzbudila ještě větší zvědavost.

Padesát let pražského metra se slavilo ze všech stran. Přesto je možné, že jste si výročí možná vůbec nevšimli. To se v podzemí stává běžně. Člověk v něm koneckonců chce trávit co nejméně času. Potřebuje se rychle přesunout z místa A do místa B a málokdy přitom zaznamená, že se pohybuje mezi uměleckými díly a unikátní architekturou.

Kniha Pavla Karouse a kolektivu představuje pražské metro v celé jeho epochální kráse i komplexní historii. 57 stanic ukazuje jako kapsle architektonických a urbanistických trendů, ale i politických ideologií. Editor knihy, publicista a sochař Pavel Karous, je známý jako autor projektu Vetřelci a volavky, který dlouhá léta pečlivě mapoval zapomenuté umění minulého režimu. Se stejnou péčí teď tým Karous, Kracík, Švarc a Kuděj přistupují k pražskému podzemí.

Třeba bude rok 2024 zlomový v tom, jak vnímáme architekturu minulého režimu. Letos se jí věnoval celovečerní dokument, teď také velkolepě pojatá kniha. Pražské metro se samozřejmě nezaměřuje jen na komunistické dědictví metra. Ukazuje také výstavbu a architekturu po revoluci, naznačuje její kontinuitu i méně viditelné předěly. Každopádně ale umožňuje vidět metro v celé jeho kráse. Velkoformátové fotografie vestibulů, uhrančivé struktury. Po téhle knize už nic v pražském podzemí nepřehlédnete. Pokud se to neztratí pod nánosy času. A reklamních ploch.

Nezval. Škvorecký. Suchý a Šlitr. Letos vyšlo hned několik biografií - velkých knih, o kterých se bude ještě dlouho mluvit. Nejen proto, že nesou jména zásadních osobností české kultury, ale také proto, že jejich autoři a autorky na nich odvedli pořádný kus práce. O knize Pavla Klusáka tu už byla řeč. Teď je ještě potřeba zmínit dvě knihy, které hned po svém vydání vzbudily pozornost čtenářů i kritiků.

Biografie jednoho z nejslavnějších českých básníků 20. století Vítězslava Nezvala, budí zájem už proto, že je první svého druhu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ první „tlustá“ kniha o člověku, který ovlivňoval nejen českou básnickou scénu, ale měl ohromný vliv i na politiku uvnitř spisovatelské komunity. Když chtěl, zachraňoval a pomáhal, když ne, ničil. Wanatowiczová ve své knize zkoumá, jak se z „homo poeticus“ stává „homo politicus“. A zároveň podrobně zkoumá příběh, který si možná pamatujete z hodin literatury –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ osud Nezvalova nemanželského syna Roberta Davida. Právě Robert totiž za Nezvalovy roky na výsluní nakonec platil. A přeneseně pak i sám Nezval.

Spisovatel a literární historik Michal Příbáň letos vydal první díl své podrobné biografie Josefa Škvoreckého a na první pohled se zdá, že obě literární osobnosti od sebe nemohou stát dál. „V zásadních věcech Josef Škvorecký nikdy neselhal,“ říká o spisovateli Michal Příbáň. Jeho kniha ale proto není o nic méně napínavější nebo hodnotná než ta o Nezvalovi. Možná, že dokonce nejlépe fungují pospolu. Jako dvě varianty toho, jak se dalo prožít 20. století v literatuře. Pokud přidáte i Šlitra a Suchého, máte skvělý triptych s přesahem do divadla a hudby.

Překlad: Jan Škrob

Oceán tvoří téměř tři čtvrtiny zemského povrchu, přesto o něm víme docela málo. Zůstává nejméně zmapovaným územím planety, místem, kterého si nevšímáme. A kde často neplatí věci, které nám na pevnině přijdou samozřejmé. Třeba zákony.

Novinář New York Times Ian Urbina v rozsáhlé literární reportáži křižuje oceán ze všech stran, plaví se na lodích, které stíhají lovce velryb, píše o novodobých otrocích i o luxusních jachtách vypouštějících do vody litry toxického odpadu.

Oceán se v jeho knize mění v totální divočinu, kde místo zákona opět platí morální kotvy člověka.