Ženská práce? Stále stejně úmorná jako před 200 lety

Tuhle knihu stojí za to začít číst od konce. Na konci je totiž zařazena obsáhlá báseň Nářek pro Arta Ó Laoghaira od irské básnířky Eibhlín Dubh Ní Chonaill, která tu ve 36 strofách tematizuje bolestnou zkušenost se smrtí svého manžela. Je to báseň milostná, opěvující půvaby zavražděného muže, je to nářek nad jeho ztrátou a je to báseň, která už 200 let patří k základním kamenům irské literatury. Přesto dosud byla vykládána jen muži. Dokud z ní autorka románu Přízrak v hrdle, další irská básnířka Doireann Ní Ghríofa, neučinila úhelný kámen svého života i svého debutového románu. Ten můžeme číst jako autofikční román té první i jako svéráznou, poněkud fiktivní biografii té druhé.

Přízrak v hrdle vstoupil na přelomu roku do českých knihkupectví s hrdou přelepkou upozorňující nejen na to, že kniha se stala irskou knihou roku 2020, ale i s výkřikem „Tohle je ženský text!“. Je to věta, která román uvozuje i uzavírá, a zároveň věta ve své prostotě provokující.

Ženských textů přece vychází v literatuře spousta, i když jsou tak převážně označovány romány červené knihovny, romány plné plytkých vztahových zápletek a více či méně ordinérních milostných vzlyků. Vzrůstající ženská vlna v současné literatuře ale svazující škatulky překonává a také Doireann Ní Ghríofa je dokladem toho, že „ženský text“ může být přece jen ambicióznějším pokusem o literární výpověď. V tomto případě o to ambicióznějším, že na první pohled působí žensky až příliš.

Jeho hrdinka a autorka v jedné osobě tu líčí zejména útrapy svého mateřského života. A nebyla by básnířkou, kdyby tak nečinila výsostně poetickým jazykem, v němž jako báseň zní i pouhý seznam denních povinností. Během práce na knize Ghríofa postupně pečovala o své čtyři děti mladší šesti let. „Uběhlo deset let, kdy jsem pořád byla buď těhotná, nebo kojila, nebo obojí,“ ohlíží se za roky, během nichž jí do života vstoupil přízrak dávné básnířky a kdy se vedle zmíněných mateřských povinností urputně hnala i za ním. Za chimérou, kterou si vybudovala, aby v ní nalezla stopy sebe sama. Aby v tomto titulním přízraku nalezla to, co z ní samotné zbylo, co z ní samotné bylo vymazáno roky služby jiným.

Dochované dílo irské básnířky z 18. století sestává pouze z oné zmíněné jediné básně, ta se ale stala důležitým dílem irské literatury, označovaným mimo jiné za „největší báseň napsanou na těchto ostrovech za celé 18. století“, a tak se dočkala bezpočtu interpretací a vědeckého bádání. Autorka nejdříve jen pořídila nový překlad jejího díla z irštiny do angličtiny — a pak, hnána nevysvětlitelným puzením, vrhla se objevovat i dosud neobjevená zákoutí jejího života.

Záhy ale zjistila, že převážná většina těchto interpretací pocházela z pera mužských autorů. Ostatně, jak vyvozuje, celé dějiny jsou většinou mužskou intepretací událostí, zatímco ženy v nich mají hlas marginální. Mužskou nadvládu nad osudem svého idolu Ní Ghríofa odhaluje i při pátrání v archivech — i tady jsou ženy upozaděny do rolí matek, dcer či tet slavnějších a významnějších mužů. A ani v případě básnířky Eibhlín Dubh Ní Chonaill, ženy, která se v mužském světě prosadila, se záznamy neomezí na víc než na strohé biografické údaje.

Proti suchopárným (mužským) akademickým popisům chce Ní Ghríofa postavit živý obraz ženy minulosti, živý díky tomu, že bude vnímaný ženskýma očima. Pod jejíma rukama a před našima očima se tak začne odvíjet fabulovaný, ale fakty podložený příběh života básnířky. Autorka si troufale vymýšlí podobu domu, kde básnířka bydlela, i obsah hrdinčiny truhly, ráz seznámení s osudovým mužem a další momenty, z nichž pečlivě pomocí útržků z archivů i vlastní fantazie přede látku minulosti.

Stejně jako autorka Přízraku v hrdle byla i Eibhlín Dubh Ní Chonaill vícenásobnou matkou a ležela na ní veškerá tíže péče o domácnost. Máme tu tak vedle sebe dva ženské životy viděné ženskýma očima, prožitek tíhy mateřství a péče o domácnost, každodenního monotónního koloběhu ženských prací.

„Ženské tělo někdy slouží druhému tak, že se dopouští krádeže na sobě samém,“ vyjadřuje Ní Ghríofa v knize tradičně ženský úděl sebeobětování hnaného až na hranu sebezničení. Toho je ostatně sama obětí, když není schopna sama ukončit řetězec dalších a dalších těhotenství a porodů či když truchlí nad tím, že musí ukončit obdarovávání cizích kojenců svým mlékem. Konstatuje v té souvislosti, že tíha neviditelné ženské práce se od let její hrdinky příliš neumenšila — i dnes jsou ženy většinou nadále vázány k potřebám svých dětí a domácností a jejich pokusy vzepřít se zavedeným pořádkům narážejí na zeď mužské nedůvěry a dominance veřejného prostoru.

Ní Ghríofa hledá i další styčné rysy mezi životem svým a životem své hrdinky, její kniha je tak i působivým svědectvím o životě současné matky. Autorka čas na bádání ukrajuje z času soukromého, a tak dál kojí, přebaluje, uklízí a převáží děti třeba do strašlivé herny v podobě středověkého hradu, která ji zase vrací do světa její hrdinky. V autofikčním prostoru knihy mají zásadní místo i významné události ze života vypravěčky, jako dramatický porod čtvrtého dítěte a následná bolestná zkušenost z novorozenecké jipky, téměř dokonaná autonehoda či neshody s manželem a bizarní vzpomínka na roční studium stomatologie a setkání s mrtvolami na pitevních stolech.

Autorka zákonitě pochybuje o smyslu svého literárního hledání, které jí bere všechen vzácný volný čas, ale přesto se znovu vrhá do cizího zoufalství, znovu ohledává tisíckrát ohledaný prostor 200 let staré básně. S pátráním se ocitá v úzkých, nedokáže vyzkoumat, co se s její hrdinkou dělo dál po smrti jejího muže, nenajde ani její hrob. Víc se nedozví ani z pátrání po potomcích rodu, z archivů se nadále vynořují jen střípky dávno uplynulých životů, které dál svědčí o jejich pomíjivosti. I přes všechnu svou jedinečnost se jednoho dne naše životy obrátí v prach a nezbude z nich víc než nahodile nalezený střep hrnečku či pár slov naškrábaných v archivech.

Pro některé (mužské?) čtenáře může být vyznění této knihy otravně feministické, v autorčině urputném boji za vlastní pracovní náplň i v samotné té urputnosti, s níž se znovu a znovu vrhá do zkoumání světa dávno mrtvé ženy i do onoho obětování sebe všem kolem. I Ní Ghríofa tu otevřeně vyjadřuje vlastní rozpaky nad svou posedlostí básní, nemůže si ale pomoct. Její pochyby o vlastní práci jsou ale liché. Pod rukama jí po všech těch letech vzniklo výjimečné literární dílo nejen o tíze ženského údělu a neviditelnosti žen v dějinách. Ní Ghríofa díky Přízraku v hrdle získává naopak v dějinách viditelnost, jakou si ženský hlas zaslouží.

Přízrak v hrdle vyšel jako už 257. svazek edice Světové knihovny Odeon, z angličtiny jej přeložila Alice Hyrmanová McElveen, obdivovatelka irské literatury, která jí vynesla už i cenu Magnesia Litera za překlad románu Jasno lepo podstín zhyna. Do češtiny přeložila (z autorčina anglického přebásnění původně irského textu) i zmíněnou báseň Nářek pro Arta Ó Laoghaira, která je základem celého díla.