Článek
Spisovatelka Ludmila Vaňková zemřela, bylo jí 94 let. Agenturu ČTK o tom za rodinu informovala Veronika Baštová, majitelka nakladatelství Šulc-Švarc, kde své knihy Vaňková posledních třicet let vydávala.
„Její poslední přání bylo, aby neměla oficiální pohřeb. Ale rodina zvažuje, že se s ní její čtenáři budou chtít rozloučit, tak o této záležitosti ještě uvažují,“ uvedla Baštová.
Podle Baštové byla Vaňková i v pokročilém věku vitální žena, ale její zdravotní stav se zhoršil po zlomenině nohy. Zůstal po ní rozepsaný rukopis další knihy, o jejím osudu bude nakladatelství jednat.
Spisovatelka Vaňková, která se narodila 9. května 1927, vstoupila do světa literatury až po padesátce, ale patří mezi nejprodávanější české autorky. Na kontě má čtyři desítky knih, kterých se prodalo přibližně milion výtisků.
Její nejznámější dílo tvoří chronologická řada 23 románů přemyslovských a lucemburských králů, ve kterých zachytila historii samostatného Českého království od roku 1169 do roku 1403. Napsala také historické sci-fi a fantasy a další romány z doby rytířského středověku.
Na svět přišla v rodině uznávaného ekonoma, vrchního ředitele národní banky Václava Vaňka, rodinnou idylu však zničila otcova poprava za heydrichiády v roce 1942. Po válce studovala Vaňková nejprve konzervatoř, po roce pak nastoupila na pražskou filozofickou fakultu, kde ji ovšem ze studií psychologie a sociologie vyloučili hned v květnu 1948. Pokoušela se ještě dostat na divadelní fakultu, kvůli původu ale na ni nesměla nastoupit a doktorát tak získala až na prahu 70. let.
Od mládí se Vaňková pohybovala kolem jeviště a její prvotinou se stala divadelní hra Princezna a šašek, publikovaná roku 1954 v časopise Divadlo. V té době pracovala ve vydavatelství jako sekretářka a na literární dráhu příliš nepomýšlela.
„Začala jsem psát už ve svých 15 letech. Poté jsem toho na dlouhou dobu nechala. Zlom přišel až v roce 1969, kdy jsem se zúčastnila soutěže o historický román s dětským hrdinou,“ vzpomínala na své začátky.
Začátkem normalizace musela Vaňková, jež byla během pražského jara rok členkou komunistické strany, odejít z nakladatelství Albatros, kde pracovala jako redaktorka. Místo našla na dráze, nejprve pracovala jako výhybkářka ve stanici Karlštejn a později kvůli slabým očím prodávala jízdenky. Zlom přišel v roce 1977. „Charta i Anticharta mě minuly, protože o mně dohromady nikdo nevěděl,“ svěřila se Vaňková, která tehdy vydala první z řady úspěšných románů, nazvaný Král železný, král zlatý.
