Článek
Všestranný fotograf dokázal zachytit krásu obyčejných okamžiků, ale i architektury, divadla či hudebních vystoupení. Později přidal i fotografii módní, užitou a následně i krajinu milované Vysočiny. Dlouhodobě se věnoval nemocničnímu prostředí.
Miloš Budík (vlevo) a Ivan Blatný, 1969.
Autor se do povědomí veřejnosti zapsal jako fotograf slavné funkcionalistické Vily Tugendhat. Soubor z roku 1956 představuje více než 60 fotografií. Jedná se o cenný historický dokument a zároveň i osobitý pohled na jednu z nejslavnějších staveb světové architektury.
Popisky původních zvětšenin v následující galerii jsou doplněny o útržky rozhovoru kurátora Lukáše Bártla a Miloše Budíka z katalogu výstavy, kterou vydala v roce 2015 galerie Pecka.
Tak to vypadalo na Dušičky roku 1953, pět let po komunistickém převratu.
Předvánoční prodej kaprů v roce 1957.
Tělocvična ve vile Tugendhat na snímku z roku 1956: „V těch letech jsem občas dělal pro noviny, pro brněnskou Rovnost, a hoši z redakce říkali: ,Zajedeš do vily, tam je nápravný tělocvik a potřebujeme z toho fotky.‘ To byly děti, které měly vadu páteře a tam měly rehabilitaci. Myslím, že to patřilo pod Dětskou nemocnici. Tak jsem tam nadělal pár fotek. No a mně se to zalíbilo, tak jsem tam byl ještě několikrát a při jedné z těch návštěv vznikla tato fotka. Ty holky měly medicinbaly, cvičily a jedna z nich byla lichá, a tak se opřela o tu onyxovou stěnu. A tak to vyšlo. No a teď je zajímavé to, že já jsem se letos potkal ve vile s jakousi paní docentkou, a to je ona, ta dívenka, co stojí opřená u té stěny! Tak tu fotku chceme po šedesáti letech zopakovat!“
Metelice, 1956: „To byla zvláštní shoda okolností. V té době jsem nastoupil do Státního archivu a byl jsem tam snad měsíc. A měl jsem komoru a kancelář, kde se taky fotily technické věci, a měl jsem okno, které ústilo právě směrem do České. Takže když se něco dělo a já měl aparát po ruce, tak jsem to udělal. A jednoho dne vznikla taková šílená metelice a já jsem jen otevřel okno a nafotil řadu snímků. A jeden z těch šesti nebo sedmi, co jsem udělal, dostal druhou cenu v soutěži Kodak World Competition v roce ’57.“
Láska na kolech, 1956: „To vzniklo v Německu ve Wittenbergu, to jsem byl s kamarádem na zájezdu. Ráno ještě před snídaní jsme vylezli, bylo září, takové zvláštní světlo. Všude okolo to bylo ještě po válce rozmlácené, tak lidé jezdili hodně na kolech. No a najednou jela ta dvojice a ta výsledná fotka se mi moc líbila. Později jsem z ní udělal naše svatební oznámení.“
Na křídlech vůle, 1957: „To je z Baltu. Byl jsem s kamarádem na nějakém takovém zájezdě. Jenomže na tom Baltu to počasí většinou moc nehraje. Chvíli jsme se tam povalovali, pak běhali, protože bylo chladno, a teď jsem najednou na obzoru viděl, jak se míhají tady tyhle postavy, a říkal jsem si, co to je. Bylo to nepochopitelné. Z té dálky jsem prvně nepochopil, že je to jednonohý člověk. Měl jsem Rolleia, takže jsem musel jít hodně blíž a udělal jsem asi půl filmu. Bylo to neskutečné, protože ten člověk těm dvěma klukům stačil. Hrál s nimi rovnocenně, přitom to byl válečný invalida.“
Podpis za polibek, 1957: „Ten Podpis za polibek je z dob, kdy jsem se motal kolem Závodu míru a Brno bylo celé roky jako etapové město. No a vždycky po dojezdu se závodníci ubytovali, většinou ve Slovanu, a ráno pak z toho samého místa vyjížděli. A tam se daly udělat věci. No a jednou se tam objevila tady ta švitorka a obíhala a sháněla podpisy. Tak jsme ji s kamarádem sledovali a zrovna byla u Francouzů a ťukala na toho chlápka, že by chtěla podpis. To byl francouzský trenér a snažil se jí vysvětlit, že není závodník. Nakonec svolil se podepsat, ale že za to chce pusu! Což je ten moment. Po několika letech jsem pak zjistil – někde se ta fotka objevila, někdo mně pak volal a sešli jsme se – že ta děvenka se vyučila fotografkou a pracovala ve Službách města Brna. Pak jsme se i potkali a byla ohromná. Od té doby se známe.“
V běhu, 1958.
Rozhovor o světle, 1959.
Veletržní hvězdy, 1959.
Jam session, kolem roku 1960.
Cirkus v dešti, 1963.
Pauza, 1965.
Německo, 1965.
Večer na pláži, 1965.
Muzeum města Brna aktuálně připravuje velkou výstavu Budíkovy tvorby pod taktovkou kurátora Lukáše Bártla, se kterým fotograf delší dobu spolupracoval a který k výstavě připravuje Budíkovu velkou monografii.
Vernisáž se uskuteční 14. června, pro veřejnost se výstava otevře o den později. Budíkovo dílo bude k vidění ve Vile Tugendhat a na hradě Špilberk.
Miloš Budík, autoportrét.
Miloš Budík (1935–2023)
Miloš Budík, autoportrét.
- Budík se narodil v Brně v roce 1935.
- Vystudoval chemickou průmyslovku.
- Fotografovat začal od roku 1951.
- Ve svých dvaadvaceti letech získal druhou cenu v soutěži Kodak World Competition a od této chvíle úspěšně obesílal nejrůznější světové soutěže.
- V roce 1974 se vyučil fotografem. Pražskou FAMU nedokončil z rodinných důvodů.
- Bývá řazen k žákům a následovníkům brněnského fotografa Karla Otto Hrubého.
- Právě s Karlem Ottou Hrubým a Vilémem Reichmannem vytvořil již ve svých 25 letech publikaci Brno (1955) s verši Jana Skácela a Ludvíka Kundery. Jedná se stále o dechberoucí knihu o moravské metropoli.
- Zaznamenal úspěchy na československých i mezinárodních výstavách a soutěžích, byl spoluzakladatelem skupiny VOX (1965), která svým vnímáním fotografie ovlivnila celou řadu dalších autorů.
- Obdržel Cenu města Brna za rok 2007, a to s odůvodněním, že jeho dílo patří k tomu vůbec nejlepšímu, co v československé fotografii vzniklo.
- V roce 2015 Galerie Pecka a Tiskárna Helbich vydávají knihu fotografií Miloše Budíka, která získává ocenění Nejkrásnější kniha roku.
Některé Budíkovy snímky je možné si prohlédnout například i v on-line katalogu Moravské galerie.
