Zelenka: Věda ekologickou katastrofu nevyřeší. Je třeba změnit životní styl

Padesátník Karel žije v severních Čechách a provozuje firmu na likvidaci odpadu. Ekologie je mu ukradená, a tak je dost překvapený, když se jeho náctiletý syn začne angažovat v klimatickém hnutí. V účasti na protestech mu nejdřív brání, jenže pak se shodou okolností sám stane ikonou ochránců životního prostředí.

Režisér Petr Zelenka pro Českou televizi natočil osmidílný seriál Limity, ve kterém s pro něj typickou absurdní nadsázkou vypráví o mezigeneračních střetech v jedné rodině na pozadí současné environmentální krize. „Pokud si v seriálu z někoho děláme legraci, tak z lidí, kteří se natolik sveřepě drží svého názoru, až jsou směšní,“ zdůrazňuje.

Kdybyste zjistil, že se váš dospívající potomek zapojuje do protestů klimatických aktivistů, reagoval byste podobně jako ústřední postava seriálu Limity a dal byste mu zaracha, nebo byste pro něj měl větší pochopení?

Určitě bych byl chápavější. Vlastně bych byl docela rád, kdybych zjistil, že moje dcera s klimatickými aktivisty něco podniká, a snažil bych se jí vysvětlit širší kontext. Myslím, že ke zdravému vývoji mladého člověka nějaká revolta patří, stejně jako zjištění, že jsme součástí světa, který můžeme ovlivnit. Přestože aktivistům často připadá, že se jim ho změnit nedaří, přispívají i v Česku aspoň k dílčím úspěchům. Zavírání uhelných dolů samozřejmě není jen jejich zásluhou, stojí za ním celkový politický vývoj. Přesto bych jejich podíl v debatě o udržitelné energii nepodceňoval.

Myslíte, že s nastupujícími generacemi přichází změna diskurzu a mladí lidé se teď o životní prostředí budou zajímat čím dál víc?

Ano, mám pocit, že se teď mladší lidé daleko víc zabývají jak klimatem, tak obecně zodpovědností za svět. Často to pro ně myslím bývá sezonní záležitost. Na rok nebo na dva se stanou členy nejrůznějších hnutí a pak ve svém zápalu zase poleví, což ale vůbec nevadí. Z aktivismu se stává iniciační zkušenost, dospívající tak vstupují do světa dospělých. Přijde mi fascinující, jak se dnes mladí lidé ve studentských hnutích sami organizují. Pořádají pochody, setkání i finanční sbírky, zacházejí s penězi nebo se baví s právníky. To je velká škola života a doufám, že si z ní neodnesou, že nic nemá cenu. Pokud se díky tomu naučí fungovat v kolektivu, tak to úplně stačí.

Hvězdou ekologických protestů se ve vašem seriálu nakonec překvapivě stane právě i hlavní hrdina Karel. Spolumajitel firmy na likvidaci odpadu je přitom zpočátku tím posledním, kdo by proti těžbě uhlí bojoval. Chtěl jste ukázat, že i stárnoucí bílý muž může prozřít?

Neřekl bych, že Karel zcela prozře. V Limitech ale každopádně vyprávíme modelový příběh protagonisty, kterému zpočátku není nic svaté a postupně získá svědomí. Zároveň zjistí, že názor není na člověku tím nejdůležitějším. Pokud si v seriálu z někoho děláme legraci, tak z lidí, kteří se natolik sveřepě drží svého názoru, až jsou směšní.

Leckoho překvapí, že jste dal hlavní roli Aleši Hámovi, který je známý hlavně jako moderátor a v seriálech nebo filmech se objevuje spíš okrajově. Proč jste se rozhodl právě pro něj?

Padesátníků mezi herci popravdě tolik není. Zároveň je těžké v téhle věkové kategorii objevit někoho neokoukaného. V padesáti jste buď hodně známý, nebo naopak úplně neznámý, tudíž v podstatě nepoužitelný. Přemýšlel jsem tedy třeba o Michalu Suchánkovi a Hynku Čermákovi. Aleš Háma mě nicméně zaujal tím, že je na jednu stranu samonasírací typ a na druhou nesmírně milý člověk. Když se dneska podívám na věci, které natočil před dvaceti třiceti lety, musím přiznat, že bych ho tenkrát asi neobsadil. Za ty roky ale dozrál, celá jeho fyziognomie se z mého pohledu změnila k lepšímu a teď mi připadá naprosto perfektní.

Dát herci, který zatím před kamerou ztvárňoval hlavně vedlejší postavy, prokreslenější, charakterní roli pro vás musela být také zajímavá režisérská výzva.

Výzva to byla. Jen mi přijde trochu legrační, když se říká, že si Aleš Háma skoro nikde pořádně nezahrál. Objevil se v desítkách hraných filmů a seriálů, rozhodně není jen moderátor. Akorát dostal asi poprvé takhle velkou roli. Proto jsem se ho rozhodl obklopit zkušenějšími kolegy, kteří mu jeho charakter pomohli dotvořit.

Karlovu mladší ženu Lenku například hraje Veronika Khek Kubařová a dohromady tvoří dost nečekaný pár. Lenka se totiž zajímá jak o ekologické protesty, tak o zdravou výživu, jógu a meditaci. Zajímalo vás i téma východní spirituality a ezoteriky, které se v Česku těší stále větší popularitě?

Ani ne. Na postavě Lenky je nejdůležitější, že se snaží přijít do jiného stavu a nedaří se jí to. Proto pátrá po nejrůznějších možnostech, jak otěhotnět, včetně alternativních způsobů léčby. Ze zištných důvodů tak například začne sledovat fáze měsíce, snaží se napojit na přírodní energii a díky tomu počít. Což se jí nakonec povede – s jedním aktivistou.

Když jsem se o Limitech bavil s Pavlou Beretovou, která v seriálu hraje bulvární novinářku, říkala mi, že v názorovém střetu ohledně klimatických změn střílíte do obou stran barikády. V čem vám přijdou úsměvní ekologičtí aktivisté a v čem naopak lidé, kteří krizi popírají?

Sám v debatě o klimatických změnách žádné dva tábory nerozlišuju. Hlavní hrdina Karel není ani tak popíračem environmentální krize jako spíš člověkem, kterému je ekologie ukradená. Není jako Václav Klaus, který hlásá nesmysly o tom, že globální oteplování neexistuje. Lidé, kteří si založili byznys na popírání klimatických změn, holokaustu nebo čehokoli jiného, mě opravdu nezajímají, a proto v seriálu ani nejsou.

Najdete tam jen postavy, které ekologické otázky neřeší, a ty, pro něž jsou naopak velmi důležité. Zároveň ukazujeme docela pestrou škálu přístupů, jak se ke klimatické krizi postavit. Nejextrémnějším řešením je se vůbec nerozmnožovat, žít sám co nejminimalističtěji, nezvyšovat žádnou svou aktivitou uhlíkovou stopu, nikam necestovat a chovat včely. A pak jsou tu jemnější varianty ekologického chování.

Zajímavou postavou je aktivista Marek Biegel v podání Ondřeje Brouska, který se nejdřív účastní protestů na ropných tankerech. Později ale dospěje k názoru, že nestačí jen upozorňovat na varovné prognózy vědců a je třeba zcela změnit náš způsob života. Vidíte to podobně?

Nejsem takový extremista, abych jako Marek hlásal, že musíme omezit populaci, která na planetě žije. Zároveň ale jeho vyhraněný postoj dokážu pochopit. Má za sebou třeba dvacet let zkušeností s protesty ve Spojených státech nebo v Kanadě, podobně jako slavný americký environmentální aktivista Bill McKibben, který za záchranu planety nakonec začal bojovat tím, že se stal včelařem. Ze všech variant mu to přišlo nejlepší. Uvědomil si, že velké protestní akce mohou být paradoxně pro životní prostředí škodlivé, už proto, že se na ně musíte nějak dopravit.

Členové hnutí Greenpeace například demonstrují proti těžbě ropy za polárním kruhem, ale zároveň tam dojedou na motorovém člunu. Nebo aktivisté létají po celé planetě na klimatické konference. Říkají, že se snaží o dobrou věc, a proto holt musí využívat prostředky starého světa, aby mohli bojovat za svět nový. Jejich iniciativy se tím ale dají snadno zpochybnit.

Snahy co nejvíc snížit lidskou aktivitu tak z hlediska ochrany životního prostředí dávají smysl. I buddhismus koneckonců v extrémní podobě nabádá, abychom co nejméně dýchali, protože zabíjíme mikroorganismy, a co nejméně chodili, protože šlapeme po hmyzu. Pro mě je takové učení sice v praxi nepoužitelné, protože žiju ve městě a mám takové povolání, jaké mám, ale zároveň mě něčím fascinuje.

Nabízí se otázka, jestli se v boji proti klimatické krizi můžeme někam pohnout, aniž bychom se svého životního stylu aspoň částečně vzdali. I výzkumy mezi českou populací ukazují, že si většina lidí environmentální problémy sice uvědomuje, ale zároveň nejsme ochotní slevit ze svých standardů.

Ano, důsledný boj proti klimatickým změnám by vyžadoval absolutní změnu našeho životního stylu. Postava Marka Biegela v seriálu naráží na podstatnou otázku, jestli ekologickou katastrofu mohou vyřešit nové vědecké objevy nebo přechod na obnovitelné zdroje energie. Sám je vůči tomu skeptický a já také. Udržitelnou energetickou alternativu za fosilní průmysl zatím bohužel nevidím. Lithiové baterie to rozhodně nejsou a nezachrání nás myslím ani přehrady. Uhlíková stopa betonu je obrovská, stejně jako uhlíková stopa železa. Marek Biegel v Limitech vybízí, ať přestaneme argumentovat vědou, protože právě věda je důvodem, proč jsme se do současné situace dostali. Na tom myslím něco bude.

Vedle nového seriálu se chystáte uvést také novou divadelní hru. Komedie Amatéři má premiéru na jaře ve Studiu DVA a bude reflektovat dobu, kdy „život začíná v pětašedesáti“. Půjde tedy o téma stárnutí populace?

Ne tak úplně. Zápletka se točí kolem stárnoucí maminky, kterou syn, dcera a jejich partneři podezírají, že už pomalu dementní. Nakonec ale zjistí, že má mladého partnera, se kterým navíc točí erotické snímky. Amatéři jsou tedy hlavně o rodičích, které své děti ani po letech nepřestávají terorizovat. Dělají jim ostudu, která nikdy nekončí. Maminku hraje Eva Holubová, se kterou jsem naposledy spolupracoval na Knoflíkářích, a říkali jsme, že bychom na to konečně mohli navázat. Zároveň se mi do Studia DVA podařilo dostat skvělé hosty – Vaška Neužila, jehož uvolnili z Dejvic, a Veroniku Kubařovou, která už je teď na volné noze.

Pro Dejvické divadlo jste naposledy napsal hru Fifty, která získala i Cenu divadelní kritiky. Vypořádával jste se v ní mimo jiné s frustrací z opětovného zvolení Miloše Zemana v prezidentských volbách v roce 2018. Jak se od té doby vaše pocity z české politické scény proměnily? Není ten zmar v současnosti ještě větší?

Není. Když podruhé zvolili Zemana, prožíval jsem opravdu velkou beznaděj. Tenkrát jsem si uvědomil, že většině svých spoluobčanů vůbec nerozumím. Poprvé ještě můžete experimentovat, podruhé už ale do té žumpy jdete najisto. Přesto se tak část lidí rozhodla a já jsem jejich preference musel respektovat, i když se mi příčily. Byla to velká zkouška občanského soužití.

V současnosti podobnou beznaděj necítím, právě naopak. Společnost ukázala, že má schopnost obrodných procesů. Podařilo se nám zbavit Babiše, aspoň na pár let a to je nesmírně důležité. V demokracii koneckonců nejde o to, abychom vybrali nejlepšího, ale abychom se zbavili nejhoršího. Samozřejmě uvidíme, jak to půjde dál, demokracie je totiž také nikdy nekončící práce.

Andrej Babiš bude po příštích parlamentních volbách nejspíš znovu sestavovat vládu…

Ano, teď se Babiš vrátí a příště třeba ve volbách zvítězí zase někdo jiný. Jednou přijde příliv, podruhé odliv. Nemá cenu předstírat, že to je tragédie. Samozřejmě bych si přál, abychom mohli vybírat z lepších, perspektivnějších a myšlenkově bohatších kandidátů. Musíme holt ale pracovat s tím, co máme.

V inscenaci Fifty jste zároveň tematizoval krizi středního věku. Ivan Trojan v představení ztvárňuje architekta, který si chce na stará kolena ještě užít a splnit si své dávné touhy. Prožil jste si nějakou krizi středního věku i vy sám?

Určitě, jen ji v sobě zatím nemám tak zpracovanou, abych se na ni podíval z odstupu. V sedmapadesáti letech člověku pochopitelně ubývají síly. Některé věci jdou snáz a jiné ztuha. Divadelní tvorba je pro mě například mnohem lehčí a radostnější, kdežto filmová a televizní tvorba je čím dál náročnější.

A co pocit, že se svět změnil a člověk mu už nerozumí? Ten nepřichází?

Přichází kontakt s generací, která už nepamatuje socialismus, což je zásadní. Nemám ale pocit, že by se svět nějak zásadně změnil. Technologických novinek, jako je umělá inteligence, se bát odmítám. Hodně mě trápí nesoustředěnost diváků, ke které přispívají chytré telefony. Jenže s tím těžko něco udělám. Vždycky jsem točil delší dramatické tvary, přejít na krátké klipy bych tedy asi nedovedl, i kdyby diváci už nic jiného vnímat nedokázali. Divadelní svět naštěstí pořád funguje, tam je publikum podle mě naopak stále početnější, přející a také poměrně movité.

Vidíte, z pohledu kulturní novinařiny bych měl přitom dojem, že se z divadla stává čím dál okrajovější záležitost, která zajímá jen úzký okruh nadšenců, a proto se o něm také méně píše.

Ano, divadelní novinařina je na tom v Česku bídně, ale vůbec to nevadí. Divadlu to ve stínu mediální pozornosti myslím naopak sluší. Lidé si o představeních nepotřebují číst, prostě si na ně zajdou. Regiony jsou na tom samozřejmě hůř než Praha, i tam se ale daří tvořit zajímavé inscenace. Výhodou divadla jsou nízké náklady, i při dražších inscenacích se vejdete do milionu korun, což z něj dělá mnohem svobodnější uměleckou formu.

Vývoj filmu trvá mnohem déle a než se vůbec dostane k divákovi, ukousne si z něj peníze neuvěřitelné množství lidí. Kina si berou pětapadesát procent z lístků, dalších patnáct procent si vezme distributor a k tomu si připočtěte deset procent DPH. Producentovi zbyde pakatel a z filmu se stává naprosto nerentabilní formát. Filmový průmysl tak u nás jen uměle držíme nad vodou, zatímco Američani do kin nemilosrdně valí další a další sračky. Proto si říkám, jestli bych se neměl pomalu začít zajímat také o herní průmysl, který mi byl vždycky trochu proti srsti.

Je pravda, že videohry se dnes filmům z hlediska vyprávění hodně přibližují.

Právě, když občas vidím ukázky z umělečtějších počítačových her, musím přiznat, že mě baví. Tvůrce tam může paralelně vyprávět více příběhových linek a volně mezi nimi přeskakovat. Scenárista tedy zajásá. Vývoj videoher bude navíc nově podporovat i filmový fond, což je myslím správná cesta. Není možné tohle odvětví ignorovat. Třeba se tedy do budoucna začnu poohlížet i tímhle směrem.

Přesuňme se ještě z budoucnosti do minulosti. Letos v dubnu uplyne čtvrt století od premiéry kultovních Samotářů, k nimž jste společně s Olgou Dabrowskou napsali scénář. Zaujalo mě, když jste v jednom rozhovoru prohlásil, že postavy neúspěšných outsiderů už dneska nejsou tak sexy jako dřív. Myslíte, že generace dnešních dvacátníků nebo třicátníků by se už s nimi neztotožnila?

Nejsem si jistý, jestli by je ještě vnímala pozitivně. Společnost, která je orientovaná na úspěch, už myslím v neúspěchu nevidí takovou romantiku. Na přelomu milénia jsme stále byli ovlivnění dobou komunismu, kdy existovaly dva druhy neúspěchu. Buď byl člověk nešikovný, anebo živořil, protože nechtěl mít s režimem nic společného. A těžko se mezi tím rozlišovalo. Jenže to už v současnosti neplatí. Teď naopak převládá názor, že pokud se vám nedaří, můžete si za to jednoznačně sami. Byť s tím osobně nesouhlasím.

Pocit, že je člověk osamělý, ztracený a nečeká ho žádná zářná budoucnost, je dnes na druhou stranu pro mladé lidi možná ještě aktuálnější než dřív.

Ano, nepopírám, že se s našimi hrdiny v tomhle směru mohou ztotožnit. Jen už pro ně nebudou hodni nápodoby, zatímco my jsme tenkrát chtěli být jako oni. Postava Mikiho Křena, která ve filmu nic nedělá a jenom všechny natáčí na kameru, nám třeba před pětadvaceti lety opravdu připadala sexy. Stejně jako Jirka Macháček, který hraje v podstatě feťáka, ale roztomilého. Dneska si diváci naopak řeknou, že takhle rozhodně dopadnout nechtějí.