Zběsilé tempo akutního příjmu. Seriál Urgent jde ve stopách Pohotovosti

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Doktoři na urgentu nemají čas na zvláštní péči. Čekárna je přeplněná podrážděnými pacienty, sanitky přivážejí jeden akutní případ za druhým a personálu je málo. Rozhoduje proto rychlost. Právě na tohle specifikum daného nemocničního oddělení vsadili tvůrci seriálu Urgent, dostupného na platformě Max. Jeho patnáct epizod zachycuje skoro v reálném čase jednu patnáctihodinovou směnu na akutním příjmu fiktivní pittsburské nemocnice.

Atmosféra je hektická už v sedm ráno, kdy se vyprávění rozbíhá. Vrchní lékař Michael „Robby“ Robinavitch si ani nestačil vypít první kafe, po němž bude následovat mnoho dalších, a už musí řešit předávkování fentanylem, vážné poranění hlavy nebo srdeční zástavu. Kamera je pořád v pohybu. Stejně jako lékaři a sestry, kteří provádějí zákroky, při nichž jeden chybný řez může znamenat vykrvácení, a pokřikují věty typu „saturace klesla na osmdesát!“, „břicho benigní!“, „angio katetr na čtrnáctku!“.

Žádné pomalé zvyšování obrátek, rozkrývání vztahů a vysvětlování lékařských termínů. Dokonce ani žádná návodná hudba. Tvůrci nás vrhají rovnou doprostřed nemocničního chaosu, v němž se musíme postupně zorientovat. Pokud hůř snášíte stresující prostředí, tohle nebude seriál pro vás. Jako kdyby nestačil příval nových případů, na scéně se opakovaně objevuje správkyně nemocnice, aby doktory pokárala za to, že nejsou dost efektivní a rozpočtová situace nemocnice se zhoršuje. Příliš citlivý přístup k pacientům se z pohledu čísel nevyplácí.

Alespoň nějaký záchytný bod se v nepolevujícím shonu snaží najít parta snaživých mediků. Doufají, že jim zkušení doktoři budou oporou, jenomže většina z nich s sebou táhne vlastní emocionální nálož. Robby přesně před pěti lety, během covidové pandemie, ztratil svého mentora, doktora Adamsona. Traumatizující událost o sobě dává vědět hororovými flashbacky. Doktorka Collins před kolegy tají, že je těhotná, protože má strach, že by mohla znovu potratit. Doktorka McKay zase v minulosti kvůli závislosti přišla o opatrovnictví svého syna.

Postavy nemají možnost si ani odskočit, natož se zastavit a odvyprávět nám své životní příběhy. Poznáváme je za běhu. Z toho, jak o nich druzí mluví nebo jak cynicky či empaticky sami přistupují k pacientům. Potřeba zachovat zběsilé tempo vyprávění a přitom hlouběji prokreslit jednotlivé aktéry ovšem chvílemi vede k nuceným situacím, kdy se lékaři a lékařky úplně cizím lidem svěřují s tím, co je tíží. Dění je nepravděpodobně vyhrocené, aby nepolevil přísun dramatu. Žádné zlomené malíčky, ale rovnou samé tepenné krvácení a tracheální intubace.

Koncept vyprávění, jehož zásluhou je seriál nonstop strhující, tak tvůrce v jiných ohledech zrazuje. Modelových situací, které doktorům umožňují, aby během jedné služby zaujali ten správný postoj k transfobii, rasismu, drogové závislosti, umělému přerušení těhotenství nebo sociální nouzi matky bez domova, je na jeden den příliš. Díky rychlému střídání událostí ale tato didaktičnost až tolik nebije do očí a seriálu se vesměs daří balancovat mezi realismem – ať už se týká otevřených ran a zlomenin nebo emocionálních traumat – a vykonstruovaností.

Někteří pacienti jsou odbaveni hned, jiní se objevují ve více dílech, takže můžeme sledovat, jak personál reaguje na prohlubující se profesní a etické výzvy. Třeba na rodiče, kteří vyžadují stále další testy, protože si nechtějí připustit, že jejich dospívajícího syna postihla mozková smrt. Na muže s neskrývaně xenofobními postoji, jehož chování se s každou hodinou strávenou v čekárně stává nevyzpytatelnějším. Nebo na dvojici dospělých sourozenců odmítajících, aby byl jejich umírající otec odpojen od přístrojů, i když si to sám přál.

Když se rozhoduje o životě a smrti, k čemuž zde dochází i při zdánlivě banálním odstraňování puchýře na noze, je téměř vždy přítomen Robby. Prožíváme s ním nejvíc emocionálně náročných situací a můžeme hodinu po hodině sledovat, jak se navzdory narůstající únavě a otevírání starých ran stále snaží chápavě reagovat na pacienty, kolegy i studenty. Noah Wyle jej ovšem kromě charismatu obdařil i uvěřitelnou směsicí zranitelnosti a pragmatismu, takže nepůsobí jako superhrdina se stetoskopem.

Přestože doktor Robinavitch skoro nezmizí z obrazovky, Urgent není one man show, ale ansámblový seriál, v němž se proplétá řada paralelních linií. Ostatní členové týmu se zpočátku mohou jevit jako jednorozměrné typy, známé z celé řady jiných lékařských seriálů. Nechybí otrlý doktor, kterého nerozhází ani několik mrtvol za den, smolařský nováček, který je potřísněn snad všemi existujícími tělesnými tekutinami, ani nepopulární šprtka z doktorské rodiny. Scenáristé i herci jim ovšem s každou epizodou přidávají další vrstvy a motivace.

Vzniká tak podobný efekt jako v gastronomickém seriálovém hitu Medvěd – přes všechen křik a stres se těšíte na další díl, protože vás baví postavy a zajímá vás, kam se budou jejich dějové linky vyvíjet. Ke srovnání se ale nabízí ještě jedno dávnější dílo. Za Urgentem stojí zčásti titíž lidé jako za Pohotovostí. Nemocniční seriál vytvořený spisovatelem Michaelem Crichtonem v roce 1994 jako jeden z prvních předvedl, že televize může nabídnout stejně vydatný mix adrenalinu a slz jako hollywoodský film. A taky srovnatelně vysokou úroveň herectví.

Urgent byl v jednu chvíli dokonce vyvíjen jako přímé pokračování Pohotovosti. Z toho nakonec sešlo, ale oba počiny sdílejí tolik znaků – od dynamického stylu přes prostředí a charakteristiku postav až po obsazení Noaha Wylea –, že vdova po Crichtonovi podala na producenty nového seriálu žalobu. Zda jde opravdu o neautorizovaný restart a snahu přiživit se na odkazu seriálu s rekordním počtem cen Emmy, o tom nechť rozhodnou právníci.

Pro diváky je podstatné, že si Urgent bere to nejlepší ze zlatého věku televize, kdy rozhodovala spíš kvalita scénářů a hereckých výkonů než rozpočet jednotlivých epizod. Zároveň v sobě má drsnost a dravost současné seriálové produkce. Díky tomu každá epizoda nejen napíná a dojímá, ale též podává poměrně autentický obraz toho, v jak extrémních podmínkách - psychických, fyzických i finančních - jsou dnes i ve vyspělejších zemích světa zachraňovány životy.