Zahoďte telefony. Punkerka Kim Gordon burcuje svět z uhlazené letargie

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Oficiální reklama na iPhone 15 Pro představuje tenhle telefon jako nadpozemsky ladnou a všestrannou bytost. Obrazovkou proběhnou takřka erotické záběry na jeho křivky. Sametový ženský hlas nám oznamuje, že je vyrobený z odolného titanu. To prý v praxi znamená, že s ním lze klidně absolvovat cestu do vesmíru i zpátky, aniž by nastal jediný zádrhel.

Americká hudebnice Kim Gordon ale nechce, aby si lidé nechali namluvit, že technologie našim životům umožňují hladký chod. Přeje si, abychom viděli problémy, které přináší do reálného světa. „Všechno se jeví tak snadné, uhlazené, bezproblémové, výhodné, značkové. Chtěla jsem posluchače rozrušit, chtěla jsem se vydat do neznáma,“ vysvětluje myšlenku, která stojí za její novou deskou The Collective.

Upozorňuje na bolestný paradox. Vývojáři ze Sillicon Valley designují dokonale funkční produkty připravené hladce opustit planetu Zemi. Běžný život v bezprostředním okolí sídel největších technologických firem mezitím ale nabírá dystopickou podobu.

Aplikace z jejich dílen destabilizovaly trh práce i trh s bydlením po celém světě - a nejvíce pak v Kalifornii, kde inovace ze Sillicon Valley způsobují turbulentní změny. Technologický boom tu mění demografické složení a způsobuje masivní zdražování nemovitostí. Kalifornie tak čelí největší krizi bydlení z celých Spojených států. Život v oblasti je po všech stránkách tak finančně neúnosný, že na ulici končí celé rodiny často občansky zcela fungujících lidí. Do stanů večer lidé uléhají i přesto, že jsou zaměstnaní, nebo třeba chodí do školy. A kapitáni technoprůmyslu v oblasti namísto pomoci volají po přísnějším potírání bezdomovectví.

Obal druhé sólové desky Kim Gordon zdobí rozostřený obraz ruky svírající iPhone. Nahrávka nese stejný název jako jedna z olejomaleb na její poslední výstavě, do které vyřízla sedmadvacet děr ve tvaru telefonu značky Apple na znamení toho, jak si tenhle průmysl pohrává s naší perspektivou.

Rozrušit se jí bez pochyb povedlo. Ani jednu ze skladeb na desce The Collective by pravděpodobně do videa propagujícího technologický produkt žádný soudný marketér nevybral. Album nenechá posluchače ani na chvíli vydechnout, přesto si říká o další a další hluboké poslechy.

Gordon vystudovala výtvarné umění v Los Angeles, proslavila se ale hlavně díky svému působení v kultovní indie rockové kapele Sonic Youth. Označení hudebnice ale podle svých slov příliš ráda nemá. Cítí se lépe, když se o ní mluví jako umělkyni, která občas dělá hudbu. Producent Justin Raisen (Lil Yachty, Charli XCX), který ji v roce 2019 přemluvil, aby se v šestašedesáti letech vrhla na sólovou dráhu, v rozhovoru pro New York Times řekl, že její roli při společném nahrávání společně označují jako „noise designérka“.

Raisen produkoval i novou desku. Tentokrát ale vznikla trochu jinak. Producent Kim Gordon zkusil poslat materiály, které společně se svým bratrem, producentem Sadponym, původně chystal pro spřátelené rappery. Třeba beat z otvíráku BYE BYE – trapového tracku, ve kterém Gordon narkoticky předčítá seznam věcí, které je třeba sbalit před odjezdem – byl původně určený pro atlantského rappera Playboie Cartiho. Přednost ale nakonec dostala Gordon, navrstvila do něj své noisové kytary a vyplatilo se. Skladba sklízí nadšené reakce a o dekády mladší fanoušci a fanynky z ní na TikToku udělali virál díky videím, ve kterých si za jejího zvuku balí kufry.

Gordon na The Collection občas rapuje, občas prostě jen mluví. V některých momentech – třeba v industriálně laděném tracku The Believers – hřímá jako pološílená pastorka z chrámu zvrácené techno církve.

Hlavně ale napříč albem zůstává neúprosně sociálně kritická. Nepřednáší přitom žádný doslovný manifest. Jen suchá precizní pozorování sebe sama i okolního světa, díky kterým je deska nakonec tolik strhující i zdrcující zároveň.

„Srkám smoothie a probírám se bramborami, dvacet dolarů za jednu. Lidé mají vyplazené jazyky, povalují se na chodnících,“ lakonicky konstatuje Gordon ve skladbě Psychedelic Orgasm.

V centru alba The Collective stojí pocit absurdní paralýzy. Hudebnice tu vykresluje obraz společnosti, která je v úzkých, sama se ale připravila o možnosti, jak se efektivně bránit. „Moje mysl mi nijak nechybí,“ přesvědčuje sama sebe v tracku I Don’t Miss My Mind, ve kterém podle vlastních slov reflektuje svou technologiemi roztříštěnou pozornost.

Na prostoru jedenácti skladeb si mezi řádky klade otázku, jak se dá vlastně vymezit proti destruktivnímu ekonomickému a politickému vlivu technobaronů, když jejich marketing postupně požral všechny způsoby rebelie, které americká bohéma historicky vymyslela. Sami šéfové technologických korporací se teď prezentují trochu jako edgy rockoví hrdinové.

„Žijeme v úplně bláznivě komerční době a nemáme jak protestovat. Podívejte se třeba na psychedelika. Dřív byla způsobem, jak se vymanit ze zaběhnutého rytmu, nahlédnout něco jinak. Ale teď už i jejich účinky využívají korporáty, jsou jen dalším prostředkem, jak zvýšit efektivitu,“ řekla Gordon v rozhovoru pro Paste Magazine.

Otupující důsledky prolínání kontrakultury a komerční sféry jsou pro hudebnici téma po celou její kariéru. Už ve svých memoárech nazvaných Holka v kapele z roku 2015 popsala, jak se angažovaní umělci v New Yorku v osmdesátých letech vzdali svých politických ideálů, protože je zlákaly nabídky investorů.

V současnosti vnímá kriticky hlavně to, jak se snaží technologický průmysl působit na svět přívětivěji zpod volnomyšlenkářské masky. Na své předchozí desce No Home Record to ukázala na příkladu dalšího kalifornského byznysu – služby AirBnB. Na albu zachytila atmosféru ve společnosti poté, co firma zlikvidovala stabilitu nájemního bydlení ve městech po celém světě. Přitom lidem prodávala iluzi flexibilního bohémského života v umělecky zařízených bytech na krátkodobé pronájmy. „Rustikální, romantická usedlost v Malibu. Obrazy Andyho Warhola na zdech,“ předčítala tu popisy pronajímaných nemovistostí na portálu.

Hudební svět má za sebou dlouhou éru poptimismu. Období, kdy stála v popředí především otázka demokratizace vkusu a boj proti představě provinilých potěšení. Tuhle fázi, kterou provázela vstřícnost vůči velkým popkulturním jménům i firmám, symbolicky završil poměrně nekriticky oslavovaný úspěch zpěvačky Taylor Swift. Hudebnice má dnes takový vliv, že si ji najímá třeba Evropská unie, aby přilákala mladé lidi k volbám.

Nahrávka Kim Gordon je ale tolik osvěžující proto, že vrací do hry podezřívavost vůči velkým hráčům a moci, kterou koncentrují. Právě to je podle Gordon dost možná největší současnou společenskou hrozbou. A připomíná, že pokud budeme vlivným při rozšiřování pole působnosti tleskat, můžeme být i my brzo těmi, kdo každý den z práce míří do stanového městečka.

Kim Gordon vystoupí 2. července v pražské MeetFactory.