The Last of Us 2 řeže do otevřené rány. Je krátké, přesto silné

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

On je padesátník, který se po vypuknutí apokalypsy, při níž zemřela také jeho dcera, léta protloukal jako pašerák. Ona je mladá žena, která svět nikdy nezažila v pořádku. Už před jejím narozením po planetě běhali lidé s houbami místo hlav nakažení agresivními mycelárními vlákny, jimž se sami stávali.

Cesta za spojenci, na kterou se Ellie a Joel v první sezoně vydali, měla vést k záchraně lidstva. Ve druhé sezoně ale hrstky nenakažených lidí dál přežívají v nepropojených městech a osadách chaoticky ovládaných tu jedním, tu druhým autoritářským uskupením.

Oba hrdinové jsou už od počátku příběhu traumatizovaní násilnými úmrtími svých blízkých a nespočtem dalších zážitků, po nichž by se kdokoliv snadno zbláznil. Oproti očekávání je to však Joel, kdo je zranitelnější. Ne proto, že Ellie je vůči houbovému viru imunní.

Bývalý pašerák, kterého skvěle hraje hollywoodská hvězda Pedro Pascal, je možná silný fyzicky, ale od momentu, kdy se s Ellie v první sezoně vydává na cestu za záchranou světa, je jeho hlavní snahou nedopustit, aby se jeho náhradní dceři něco stalo. Podruhé by totiž podobný smutek nemusel přežít.

Druhá sezona nám hned v úvodu připomíná klíčový moment velké lži, kterou Joel vysloví v závěru té první. To aby se Ellie nedozvěděla, že doktora, který měl z jejího těla získat látku potřebnou k přežití lidstva, zastřelil. Operací by totiž přišla o život.

Ellie –⁠⁠⁠ hraje ji fenomenální Bella Ramsey, dříve známá ze Hry o trůny –⁠⁠⁠ se na konci první sezony rozhodne Joelovu lež spolknout. Ve druhé sezoně ale rychle pochopíme, že dívka, která se spolu s ním usadila v městečku Jackson a dorostla do věku, kdy děti vylétají z hnízda, se s ní nikdy úplně nesmířila. Má tak další důvod, proč se chce stavět na vlastní nohy. Lež způsobila něco, co se už nedá napravit.

Nová sezona adaptace počítačové hry, která sklidila celosvětový úspěch, brzy přináší zvrat, který mění dosavadní směřování příběhu a dělá seriál ještě bezvýchodnějším. Je téměř šokující, jak hluboko do temnoty se scenáristé Neil Druckmann, který příběh The Last of Us rozvinul už v jeho videoherní podobě, a Craig Mazin, autor seriálu Černobyl, společně pouštějí.

Druckmann, inspirovaný filmy jako Potomci lidí nebo Tahle země není pro starý, se původně stal herním autorem s cílem tvořit umění. Příběhy, které psal pro hry, tedy musely být stejně propracované jako ve filmech. Právě u her je podle něj díky silnému vnoření do příběhu možné zažít nejsilnější emoce.

Poté, co viděl Černobyl, se Druckmann kvůli adaptaci spojil s Craigem Mazinem – hned věděl, že právě forma seriálu pro HBO by pro látku byla ideální. Film by se soustředil spíše na akci a neměl by čas popsat podstatu The Last of Us. V devíti (v aktuální sezoně sedmi) zhruba třičtvrtěhodinových epizodách mají autoři prostoru dost – a věnují ho hlavně vztahům mezi postavami.

Jak oba tvůrci poznamenávají v rozhovorech, už sám postapokalyptický žánr dává vztahům skvělý prostor. V boji o přežití se rychle vyjeví jak podstata lidských charakterů, tak to, že právě na vztazích záleží nejvíc.

Seriálové The Last of Us je tedy protikladem filmových spektáklů o záchraně lidstva. Druckmann a Mazin vyprávějí příběh, který by v pompézních postapokalyptických podívaných o záchraně planety dosáhl maximálně na vedlejší linku. The Last of Us je intimním vyprávěním o dvou lidech, jejichž láska paradoxně zabránila záchraně lidstva.

Příběh o otci, který upřednostní záchranu „dcery“ před zbytkem planety, je i ve své druhé sezoně neuvěřitelně silný a univerzální. Člověk by si přál, aby mu Druckmann s Mazinem i tentokrát věnovali ne jen sedm, ale devět epizod.

Ve dvojce přibývají výrazné a pro příběh klíčové postavy temperamentní Diny, do níž se Ellie zamiluje, a Jesseho, který spolu s Joelovým bratrem Tommym představují opačný způsob, jak se v temných časech pokoušet zachovat život. Na příběh o destruktivnosti lásky se chytře nabaluje téma příslušnosti ke komunitě a ochoty v nebezpečí přiznávat humanitu „těm druhým“ –⁠⁠⁠ tentokrát spojené s Ellie.

Isabela Merced a Young Mazino, kteří hrají Dinu a Jesseho, i Catherine O’Hara v roli Joelovy terapeutky napsané až pro seriál do příběhu vklouznou bez sebemenších zaškobrtnutí. Obohacují houbami prorostlé a přesto realistické postapokalyptické universum a pomáhají nám lépe vidět, že naše hlavní objekty zájmu, Joel a Ellie, jsou spíš zranění antihrdinové než hrdinové.

Sedm epizod tentokrát působí sevřeněji než první devítka, v níž se tvůrci dvakrát rozhodli na chvíli pozastavit děj. Celou třetí epizodu jsme v roce 2023 strávili ve společnosti Billa a Franka, v počítačové hře studia Naughty Dog ne tak významných postav, jimž Druckmann s Mazinem připsali dechberoucí love story. Tu v dopise tvůrcům pochválil i Steven Spielberg, zatímco část fanoušků, které rozčilovalo, že jde o gay romanci, ji naopak odsoudilo.

V sedmé epizodě jsme pak sledovali, jak Ellie v minulosti tragicky přišla o svou lásku. Šestá, režírovaná bosenskou filmařkou Jasmilou Žbanić, autorkou snímku Quo Vadis, Aida? nebrzdila čas, ale lehce měnila tón.

Aktuální sezona přepíná mezi současností a flashbacky do nedávné minulosti, v nichž se příběh Ellie a Joela uzavírá. Dojde na scény, které se proslavily už v herní podobě, kdy navštěvují staré muzeum nebo hrají na kytaru. Tehdy se nejen dozvídáme víc o nich, seriál současně smutným i hravým způsobem navozuje nostalgii po zaniklém světě a po tom, co mohlo být.

Čas možná tentokrát běží až příliš rychle. Na konci druhé série můžeme mít pocit, že tvůrci měli i tentokrát alespoň jednu epizodu přidat. Postava Jeffreyho Wrighta, kterého si seriály většinou nedovolují více nevytěžit, pouze posouvá děj. Podivní serafité s jizvami na tváři jsou zatím jen představeni. Charakter Eugena splní důležitou úlohu, ovšem proti některým očekáváním v seriálu nemá víc prostoru.

Druhá sezona tak trochu působí jako překlenovací část, která chystá půdu pro trojku a možná i čtyřku. Přesto je díky vztahu Ellie a Joela a romancí Ellie a Diny, obrovsky silná. Po prvním zhlédnutí se zdá, že její jedinou chybou je krátká stopáž.

Last Of Us je sice příběh mimořádně citlivý a na emocích postavený, rozhodně však ne sentimentální. A tak nás druhá sezona od Joelovy zrady rychle posouvá k Ellie a nové postavě Abby hrané Kaitlyn Dever. V některých náznacích vidíme Ellie dělat stejnou chybu, jakou před ní udělal Joel –⁠⁠⁠ tentokrát reflektovanou ve tváři Diny, která ji na její nové misi nejprve podporuje a až později začíná pochybovat.

Těsně před koncem druhé sezony se dostáváme ke klíčovému rozhovoru Ellie a Jesseho, kde se explicitně vyjevuje jejich rozdílně pociťovaná loajalita. A v samém závěru nás příběh nekompromisně připravuje na to, že ve třetí sezoně hodlá změnit perspektivu zcela nečekaným směrem.

The Last Of Us tak pokračuje v sérii odvážných a chytrých vypravěčských rozhodnutí, na kterých stavěla už videoherní předloha. V ní si mohl hráč vybrat, zda příběh prožije skrz Joela, nebo Ellie, čímž autor hry do světa Last of Us pouštěl mnohými stále nepřijímanou perspektivu. Mizogynie a homofobie bohužel není vlastní jen hernímu světu, jak potvrdily i některé reakce na seriál.

Ve druhé sezoně už pak nejde jen o tvůrčí otevřenost mnohosti perspektiv, ale také o pobídku divákům, aby reflektovali vlastní neschopnost přiznávat humanitu i těm, které vnímají jako nepřátele. V době, kdy nedaleko nás probíhají nejméně dvě války, je právě toto téma tím nejpalčivějším. Na otázku, kdo je tu ten špatný, nám Druckmann s Mazinem odpovídají jasně: Jsme to my sami, pokud odmítneme v druhých vidět lidské bytosti.