Zabila máma tátu? Vítězný snímek z Cannes Anatomie pádu marně hledá pravdu

Aktualizujeme text původně publikovaný 7. července při příležitosti uvedení filmu na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary.

Z podkroví domu se najednou ozve hudba. Tak hlasitá, že rozhovor spisovatelky Sandry a její obdivovatelky Zoé musí být ukončen. Sandra se tváří, že o nic nejde. Možná se ale zlobí.

Možná tak moc, že manžela, který narušil intimní chvíli dvou žen, zabije. Jeho tělo, ležící ve zkrvaveném sněhu před domem, objeví o pár hodin později syn Daniel. Hlasitá hudba pořád hraje. Danielův zoufalý křik skoro není slyšet.

Anatomie pádu, vítězný snímek letošního festivalu v Cannes, trvá dvě a půl hodiny ve střihově velmi volném tempu. Režie Francouzky Justine Triet je chladná a odtažitá. A divácký zážitek frustrující. Ne kvůli dlouhé stopáži, akademicky detailnímu režisérskému stylu ani proto, že se polovina filmu odehrává v soudní síni. Anatomie pádu ukazuje, že dobrat se pravdy je nemožné.

„Pitevní zpráva nemá jasno v příčině smrti,“ naznačuje Sandře její kamarád z mládí Vincent Renzi, který bude slavnou spisovatelku hájit před soudem. „Zastav. Já jsem ho nezabila,“ brání se Sandra. „O to přece vůbec nejde,“ upozorňuje Vincent.

V prvních vrstvách Anatomie pádu pitvá dosud relativně málo známá režisérka ono neochvějné přesvědčení, že justiční aparát, ať už se nachází kdekoli na světě, dokáže posoudit reálnou vinu či nevinu. Nic takového samozřejmě nedělá, pouze vyhodnocuje přesvědčivost důkazů a argumentů jedné či druhé strany.

To, co Vincent vysvětluje Sandře, se týká právě přesvědčivosti. Nejde o pravdu. Jde o to, jak ji předat, aby působila věrohodně.

Triet posílá své protagonisty na procházku, z kopců nedaleko domu pozorují figurínu, kterou forenzní experti shazují na střechu kůlny, aby napodobili pád mrtvého táty. Hned v následující scéně se pak Sandra učí mluvit o nebožtíkovi jako o někom, kdo měl neskutečný šarm.

Je to morbidní a bolestivé zároveň, hlavně proto, jak opravdově to celé působí. Jako když po mrtvém člověku na jednu stranu truchlíte, na druhou stranu jste nuceni pobíhat po úřadech a vyřizovat administrativní dokumenty, balit pozůstalost do igelitových pytlů, podepisovat pitevní zprávy, nacházet odložené věci po mrtvém. To všechno má v místy až chladně realistické filmové sondě Justine Triet své místo.

Ve druhé vrstvě snímku se anatomicky rozebírají vztahy. S postupem filmu se ukazuje, že v lásce Sandry a zesnulého Samuela byly trhliny. Čím více se toho o nich dozvídá jejich jedenáctiletý syn, tím větší propadá deziluzi, tím méně věří, že je jeho máma nevinná.

Kde by se jiní filmaři spokojili s odhalením problémové vztahové dynamiky a mohli si spokojeně ukázat na viníka, Triet dále relativizuje naše představy o tom, jak vlastně vypadá život ve dvou. „Někdy je život v páru chaos a všichni jsou ztracení. Někdy bojujeme spolu, někdy sami a někdy proti sobě,“ hájí se před soudem Sandra.

Snímek Justine Triet má v tuhle chvíli feministické vyznění. Nad ženou, která vybočuje z řady nebo nesplňuje společenská očekávání, je velice snadné vynést odsuzující verdikt. Sandra má problém už proto, že v porovnání se Samuelem je to ona, kdo má úspěšnou kariéru, kdo má více času na seberealizaci, kdo má větší chuť na sex.

Tedy aspoň to tvrdí Samuel, jeho hlas zachycený na nahrávce společné hádky. Zase jsme přistiženi u toho, že hledáme objektivitu, máme pocit, že nahrávka je přesvědčivý důkaz. Ale čeho vlastně?

Jestli film v divákovi něco změní, pak možná právě to, co vlastně považujeme za pravdu. A že ani v soudní síni není dobré tímhle slovem plýtvat. Místo pravdy nastupují příběhy, a hypotézy. Jen vyslovit neprokazatelnou domněnku znamená zasít semínko pochybností nebo podezření.

Snímek Anatomie pádu si svůj název půjčil od staré filmové klasiky z roku 1959 Anatomie vraždy. Pád v názvu neodkazuje jen k domnělému způsobu Samuelovy smrti, ale také třeba k pádu jednoho vztahu. I v něm se totiž perou dva příběhy, i v nich je těžké vystoupit z vlastní role a alespoň trochu se přiblížit pravdě někde mezi. A až do samého závěru si nemůžete být jistí, jestli to všechno není jinak. Říká pravdu Sandra? Byl v právu zemřelý Samuel? Pamatuje si syn Daniel všechno správně, nebo jen zachraňuje matku?

Film Justine Triet je nezapomenutelný nejen pro své frustrující poselství, skvělý scénář nebo hudbu, ale hlavně díky hereckým výkonům. Nemá smysl psát, proč jsou Sandra Hüller (známá z filmu Toni Erdmann), Jehnny Beth (původně zpěvačka Savages), Swann Arlaud, Samuel Theis nebo dětský herec Milo Machado Graner tak excelentní. Triet dokázala dostat fascinující herecký výkon i ze psa.