Hlavní obsah

Za rohem bude vždycky číhat zlo. Opiová detektivka Kazua Ishigura nekončí

Boris Hokr
Kulturní publicista
Foto: Alberto Ortega / Europa Press, Profimedia.cz

Spisovatel Kazuo Ishiguro na snímku z roku 2022.

Nakladatelství Argo pokračuje v souborném vydávání díla britského nobelisty Kazua Ishigura. Jeho pátý román Když jsme byli sirotci sice už česky vyšel v roce 2006, ale na aktuálnosti nijak neztratil. Ba právě naopak.

Článek

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Spousta mladých mužů sní o tom, že se stanou detektivy,“ dozvídá se na úvod románu Když jsme byli sirotci hrdina knihy Christopher Banks. Stejně jako to, proč jsou detektivové důležití. Právě oni totiž zajišťují spravedlnost světa.

Což je v Anglii třicátých let minulého století velmi důležité. Stárnoucí a čím dál méně energetičtí vůdci národa cítí, že ve stínech se sbírá zlo, které je „chytré, ďábelsky chytré“. A cožpak se mu může postavit někdo jiný než odhodlaný mladý muž třímající v ruce lupu a ochotný strávit i několik dní podrobným zkoumáním stop v Londýně, na venkově i v opuštěném člunu? Pochopitelně, že nikoliv!

Pro Christophera jde však o víc.

Až dosáhne jisté nezpochybnitelné reputace, hodlá se vrátit do Šanghaje, kde ztratil jako dítě za nejasných okolností oba rodiče. Věří, že byli uneseni a jsou stále kdesi na neznámém místě drženi záhadnými padouchy, které hodlá odhalit. Jistě pak dojde i na slavnost, kde budou jeho rodiče slavnostně uvítáni na svobodě a on sám přednese něco málo o svém poslání a způsobu, jakým sledoval v předvečer druhé světové války všechny zásadní stopy…

Tak trochu jiná detektivka

Kořeny knihy Když jsme byli sirotci spadají už do roku 1995, kdy vydal Kazuo Ishiguro svůj dodnes nejobsáhlejší román Neutěšenci. Všechny jeho předchozí knihy se vyznačovaly krajně nespolehlivými vypravěči, kteří se trápili v pastech vlastních předsudků a klíčová fakta vytěsňující paměti. Ovšem přesto se odehrávaly v relativně reálném prostředí, ať už to bylo (před)válečné Japonsko v Malíři pomíjivého světa nebo anglické šlechtické sídlo v Soumraku dne.

Neutěšencích však Ishiguro toto ukotvení v našem světě zavrhl. Slovutný klavírní virtuoz Ryder se tak pohybuje po neurčité metropoli, která má v sobě něco z Prahy, Vídně, Krakova i nechvalně známého městečka Hammeln, kde se co nevidět rozezní krysařova píšťala. Nakonec se ukázalo, že jediný způsob, jak toto město vnímat, je brát jej jako metaforu samotné paměti. Striktní geografii měřitelnou v metrech a zaznamenatelnou v neměnných orientačních bodech nahradily nejrůznější zkratky, analogie a náhodně zřetězené souvislosti…

Podobnou výstavbu světa pak Ishiguro ve větší či menší míře použil ještě několikrát. Ovšem s jednou drobnou úpravou – světy jeho novějších knih jsou často definované nikoliv pouze jako zhmotnělý paměťový palác, ale jako realita přefiltrovaná skrze některý ze žánrů populární kultury. V Neopouštěj mě to byla utopická science fiction, v Pohřbeném obrovi na artušovských mýtech založená fantasy. A v Když jsme byli sirotci klasická anglická detektivka.

Christopher Banks jako kdyby odmítal přijmout skutečnost, že život není holmesiáda a řídí se jinými pravidly. Jak nás vtahuje hlouběji a hlouběji do svého vyprávění, je jasné, že máme co do činění s traumatizovaným dítětem, které nikdy skutečně nevyrostlo. Jeho vidění světa vychází z dojmu, který v něm budily návštěvy mladých Angličanů v šanghajském domě jeho rodičů, s nimiž „do domu vstupovala atmosféra anglických uliček a luk, kterou jsem znal ze Žabákových dobrodružství, nebo nálada v mlze se utápějících ulic z příběhů Conana Doylea“. A tak si malý Christopher už jako děcko hrával na vyšetřování kriminálních případů s japonským chlapcem Akirou, aby se později v Anglii stylizoval do role velkého detektiva, k němuž celá společnost obdivně vzhlíží a jíž on blahovolně vyjevuje střípky své geniality.

Postupně je čím dál jasnější, že žije v sebeklamu. Autoritou pro něj může být Akirova sestra i zprávy z tenisového klubu. Nevíme, nakolik se mu jeho okolí posmívá, případně do jaké míry jej považuje za neškodného človíčka, jemuž je vhodné ponechat jeho libůstky. Jak konkrétně jeho vyšetřování probíhá, se totiž nikdy nedozvíme.

V obskurně hyperzdvořilých konverzacích se jen opakovaně zmiňují hrdinovy úspěchy – minulé, i nezpochybnitelné budoucí. A jen občas problesknou v promluvách náznaky, že je vše jinak. Jako když třeba Christopherovi dávní známí čas od času utrousí, že byl vždycky divný pavouk, nebo že dokonce patřil v dětském kolektivu k outsiderům…

Není divu, že nic nevyšetřili…

Zcela jinak pak působí i komentáře samotného Christophera, že si celý život svědomitě osvojoval gesta lidí ze svého okolí, případně si zařizoval svůj byt se záměrem, aby pak jeho host neměl šanci poznat, že je zde první návštěvou. Skutečný Christopher nám tak zůstává až do poslední chvíle skrytý a vidíme jen dokonalé mimikry někoho, kdo si odmítá přiznat vlastní zranitelnost a dlouhá léta hýčkaný pocit, že jej všichni zradili a opustili.

Střetávání se s realitou paradoxně Christopherovy iluze podporuje i vyvrací. Především finále v šanghajské obchodní čtvrti je podkreslené zuřivými boji mezi japonskou císařskou armádou a silami generála Čankajška. Christopher tak nakonec aktivně proniká do očistce, jehož racionalita je stejně pochybná jako jeho „detektivní“ vidění světa.

Jestli do té doby vystupuje jako za všech okolností sebevědomý gentleman, nyní v kontaktu s krvavými hrůzami ztrácí nervy a jako malé uražené děcko se dožaduje absurdních privilegií nutných k dotažení svého vyšetřování do konce. A právě zde, ve stínu dělostřeleckého bombardování, se také lidé smějí jeho víře v detektivy, když o nich nemluví jako o ctihodných a moudrých hrdinech, ale zkrachovalých existencích.

Ukazuje se, že celý ten život detektiva byl jen svého druhu opiem, které udržovalo Christophera v chodu. Což je ironické přirovnání, protože jeho otec pracoval před svým zmizením pro společnost, která do Číny opium ve velkém dovážela, a matka se zase angažovala ve výborech, které poukazovaly na nemorálnost celého byznysu.

Ishigurova detektivka se tak postupně skutečně obrací ke zlu, které přesahuje možnosti zlodějů, obyčejných vrahů a násilníků. Ukazuje, jak ono zlo, proti kterému by chtěl Christopher bojovat, prorůstá celou společností. Nikdo si jej přitom nevšímá, protože vše je dle zákona, podle gentlemanských „pravidel hry“.

V tradiční detektivce s sebou nese odhalení pachatele katarzi a obnovení řádu světa. Christopher však musí přijmout hořkou pravdu, že svět se nestává zlým kvůli geniálním arcilotrům, jejichž polapením zajistí věčný mír a klid. Ne, svět se stává zlým kvůli lhostejnosti, osobním selháním, sebeklamům a vůbec všem těm drobnostem, kterým nikdo, ani ten největší detektiv ze všech, želízka nikdy nenasadí. Což platí v britské koloniální říši i v naší současnosti.

Kazuo Ishiguro: Když jsme byli sirotci

Přeložila Renata Kamenická.

Vydalo Argo, Praha 2024.

Doporučované