Za exotikou k Českému moři. Bert & Friends nakazí optimismem i cyniky

Když kapela Bert & Friends v roce 2017 vydala jeden ze svých prvních singlů Plody moří, leckdo si kladl otázku, jestli jde o parodii na kýčovité plážové hity, nebo vážně míněný pokus rozčeřit stojaté vody českého popu. Frontman Albert Romanutti v něm do rozverného diskotékového beatu vysokým hlasem zpívá text, který působí jako generátor náhodných slov: „Fajn, jupí, krásný, nejlepší, nádherný. Jestli se ptáš co, nebo kdo, tak jsem to ty.“ Ve videoklipu navíc stojí na oblázcích u tyrkysové hladiny, na sobě má kostým mořské panny, a když nastoupí divoké kytarové sólo, předstírá, že hraje na rybu.

Navzdory své bizarní estetice, nebo možná právě díky ní si kapela v následujících letech dokázala získat natolik silnou fanouškovskou základnu, že loni vyprodala pražské Rudolfinum a letos má namířeno do Fora Karlín. Bert & Friends tam plánují pokřtít svou první dlouhohrající desku České moře, kterou vydali na konci října, po kratších, čtyřpísňových EP Supr (2019) a Panna a netvor (2020). Jak název napovídá, vrací se částečně k náladě sedm let starého dovolenkového hitu. Hned jak se v titulní skladbě ozve Romanuttiho zasněný popěvek a vzápětí ho vystřídá vřelá akustická kytara, ocitne se posluchač někde na riviéře.

„Ferrari mám a taky banán, na ostrově Ciao Ciao Bello,“ navozuje frontman v pilotním singlu z debutového alba až přehnaně pozitivní atmosféru. Videoklip se přitom nenatáčel v Itálii, ale na Orlíku, kde Romanutti coby příbramský rodák v dětství často pobýval. S režisérkou Šimou Müllerovou tak chtěli ukázat, že za exotikou není nutné jezdit do dálek a při troše představivosti ji lze najít i v českých luzích a hájích. V podobně bezstarostném duchu se nesou také další kytarové tracky Souhvězdí blíženců a Funky planeta. V písni Operátor si kapela zase utahuje z výtahové hudby využívané na infolinkách. „Jste v pořadí, pane. Máte před sebou asi spoustu let,“ hlásí zpěvák do repetitivního instrumentálního motivu.

Ryze eskapistické songy ovšem Bert & Friends na svém osmipoložkovém debutu proložili na své poměry temnějšími skladbami jako Superhad nebo Night Rider. Nejsou sice nijak zvlášť pochmurné, svými osmdesátkovými syntezátory se ale zvukově blíží třeba posledním albům zpěváka The Weeknda nebo tvorbě francouzského producenta jménem Kavinsky, jehož proslavil soundtrack filmu Drive. „Deska České moře je taková cesta kolem světa. Ucítíte na ní závany teplého, letního vzduchu, navštívíte Copacabanu a dáte si Piña Coladu. Zároveň se na ní projedete rychlostí 300 kilometrů v hodině po tokijské dálnici a kolem vás se budou míhat světla nočního velkoměsta. Slunce jsem měl vždycky spojené s kytarou, neony zase se synťáky,“ přibližuje Romanutti koncept alba.

Surreálné texty, v nichž se nečekaně zjevují teleportovací tunely, zlatý retrívr, šilhavá čivava i Jean-Claude van Damme, ze všeho nejvíc připomínají dětskou představivost, která ještě není svázaná logikou. „Na začátku se vždycky nechávám vést intuicí. Napadne mě třeba melodie, která mi připomíná delfína, nebo mám pocit, jako by mě hudba dostala do studeného lesa. Na základě prvotních vizualizací se pak tyhle imaginární světy pokouším rozvíjet. Racionalita do nich vstupuje až později, když se texty snažím kurátorovat, aby z nich nekřičely motivy, které by základní myšlenku mohly narušovat,“ popisuje Romanutti.

Podvědomí pro něj hraje důležitou roli také při skládání. Několik hudebních nápadů už k němu dokonce proniklo ve snech. „Předevčírem se mi zrovna zdálo, že jsem koncertoval s muzikanty z New Yorku. Pamatuju si, že za bicími seděl Mark Guiliana. Asi půl hodiny jsme společně improvizovali. Sám jsem byl překvapený, jak nám to šlo. Častěji ke mně ale melodie přece jenom přicházejí v bdělém stavu. Umělecká tvorba mi koneckonců připadá jako takové denní snění,“ usmívá se Romanutti. Jako éterický snílek působí i při rozhovoru v kavárně na pražských Vinohradech. Občas se ve svém volném proudu myšlenek ztratí, jako by byl pořád jednou nohou ve svém fantazijním světě.

Odtrženost od všední reality je ale dost možná důvodem, proč je hudba Romanuttiho a jeho spoluhráčů Davida Herziga, Vladimíra Mikláše a Jakuba Šindlera pro publikum tak podmanivá. V časech, kdy i do popu čím dál víc prosakuje melancholie, totiž Bert & Friends přinášejí utopii, do které ponurá současnost nijak nedoléhá. Výstižně kouzlo kapely shrnuje komentář, který na YouTube jeden z fanoušků napsal k videoklipu České moře: „Kdyby se tohle hrálo všude, vyléčí to svět.“ Přestože si Romanutti nenamlouvá, že by jeho tvorba mohla všechny spasit, dělají mu podobné reakce radost. „Vždycky jsem se ve všem snažil hledat to dobré. Všude kolem je teď tolik problémů, že chci sám přispět něčím pozitivním,“ říká.

Oproti hvězdám domácího mainstreamu ovšem Bert & Friends pozitivní myšlení nešíří tak přímočaře, že by sklouzávali k banalitě. Díky nerozluštitelným textům a zvukovým experimentům se s jejich optimistickými vizemi mohou ztotožnit i cynici, kteří bývají vůči radostným refrénům tuzemského hlavního proudu imunní. Únik před tíhou dnešní společnosti tak nacházejí třeba na koncertech, při kterých Romanutti střídá androgynní převleky ze svých videoklipů a květinová výzdoba pódia oživuje ducha šedesátek.

„Éra hippies je mi svou estetikou i svobodomyslností blízká. Připomíná mi moje vyrůstání na waldorfské škole, kde mi to taky vždycky připadalo trochu hipísácké,“ vrací se devětadvacetiletý zpěvák do dětství. Už v „pohádkovém prostředí“ alternativního vzdělávání, které usiluje o rozvíjení jedinečných schopností každého žáka, začal objevovat svoje hudební nadání. „Každý den jsme na něco hráli nebo tancovali. Díky tomu jsem se do hudby postupně zamilovával,“ vzpomíná Romanutti. I když se později během studia na Konzervatoři Jaroslava Ježka věnoval vážné hudbě a jazzu, během dospívání na přelomu milénia vzhlížel k podobným idolům jako jeho vrstevníci, líbili se mu například Green Day, Eminem nebo Coldplay.

„Jazz tehdy poslouchala spíš moje máma, sám jsem ho dřív rád neměl, stejně jako klasiku. V jedenácti už jsem si ale skládal svoje první věci na piano, a protože mě zajímalo, kam až se člověk s klavírem může dostat, dovedlo mě to přirozeně právě k jazzové a vážné hudbě. K žánrům, které jsou z hlediska možností vyjádření natolik sofistikované, že tam můžete stále něco nového objevovat. Ve třinácti jsem začal jezdit do Prahy na skladatelské kurzy a postupně jsem se dostal k tvorbě pro komorní orchestry. Pořád mám ještě někde v šuplíku schované svoje staré ručně psané partitury,“ prozrazuje Romanutti. Tvorbu partitur přirovnává ke stavění lega, právě proto ho dodnes tak baví. Přesto ho skládání jazzu a klasiky časem omrzelo.

„Ve škole jsem si vyzkoušel tolik komplikovaných konstruktů, že jsem měl v jednu chvíli všech těch brutálně promyšlených postupů dost. Začal jsem si říkat, co na té Ježkárně vůbec dělám. Uvažoval jsem, jestli je v hudbě skutečně podstatné cvičit 30 hodin denně a dosáhnout tím nějakého Olympu. Jestli není důležitější, aby hudba rozvíjela vaši představivost a předávala nějaké emoce. Zatoužil jsem po konceptuální jednoduchosti a popových akordech. Nemyslím tím přitom trapné, tisíckrát použité vzorce. Všechno se dá pojmout nově,“ vysvětluje Romanutti, proč se se spolužáky z konzervatoře přiklonil k popu.

Inspirovali ho mimo jiné američtí MGMT nebo australští Tame Impala – kapely, které umí napsat chytlavé hity, ale zároveň si oproti velkým popovým hvězdám libují v obskurních videoklipech nebo těžko čitelných textech a hojně čerpají z psychedelických šedesátek. „Je to stejné jako třeba s fotkou. Buď něco zachytíte hyperrealisticky na iPhone, nebo si vezmete analog, počkáte si na zajímavé světlo, přidáte zvláštní kostým a dozadu třeba postavíte nějakého ještěra. Nakonec zjistíte, že tyhle divné, překroucené věci jsou hezčí, originálnější. Radši budu mít míň posluchačů, než abych dělal hudbu, která tady už milionkrát byla,“ uvažuje Romanutti.

Připouští, že v umělecké tvorbě rád balancuje na hraně mezi nadsázkou a vážností. „Nebavilo by mě ale, kdyby se dalo jednoznačně rozpoznat, že jde o zakamuflovaný humor. Čistá provokace mě neláká, pořád chci tvořit věci, které jsou samy o sobě hodnotné,“ zdůrazňuje. Při vystupování na akcích, kam nechodí pouze jeho cílová skupina, se podle svých slov stále setkává s lidmi, pro něž je poetika kapely těžko pochopitelná. Mezi svými skalními příznivci si na druhou stranu Bert & Friends vybudovali natolik pevnou pozici, že si loni mohli dovolit odehrát i akustický set v Dvořákově síni pražského Rudolfina.

Klasirdo, jak speciální koncert pojmenovali, se stalo pomyslným propojením jejich indie popové tvorby s jazzovými kořeny. Letos na podzim svou tvorbu v klasických aranžích představili také na malém asijském turné, během něhož zahráli na jihokorejském Seoul Forest Jazz Festivalu a japonském Yokohama Jazz Promenade. „Zatímco pro nás byla exotická Asie, pro Asiaty byla exotická naše kapela. V Soulu jsme hráli pod širým nebem, v Japonsku zase ve velkém sále. Jedno vystoupení tak bylo uvolněnější a druhé naopak soustředěnější. Překvapilo mě, když se mě jedna Japonka zeptala, jestli zahraju sólo na rybu,“ směje se Romanutti při vzpomínce na posluchačku, která byla s tvorbou kapely zjevně dobře obeznámená.

Už 23. listopadu navíc Bert & Friends čeká další meta. Ve Foru Karlín se chystají předvést „koncert velký jako slon“. Návštěvníci si prý během něj budou skutečně připadat jako na dovolené u Českého moře, což by měl podpořit originální stage design. Podoba scény bude vycházet z Romanuttiho obrazu, který zdobí přebal debutové desky. Na pódiu tedy nebudou chybět palmy, rozvlněná vodní hladina vytvořená pomocí fólií a světel ani červené Ferrari. Jako předkapela vystoupí dechovka Provodovjané v čele s výtvarníkem Františkem Skálou, který pak album Bert & Friends pokřtí.