Z našich moderátorů měla školitelka infarkt, říká autorka knihy o Radiu 1

„Nemusíte se podbízet, i divná kultura si své lidi najde,“ říká hudební publicistka a moderátorka Jana Kománková z Radia 1, první soukromé rozhlasové stanice v Česku. Drží se v éteru už třicet let. Teď o něm vyšla také kniha.

„Lidí, kteří chtějí rádio jinak, kteří mají rádi kulturu, kteří chtějí víc, kterým nevyhovuje rozjuchanost jiných rádií, není zas tak málo. Když je sečtu, dá to množství, které je pro naši existenci potřeba,“ říká Kománková o kultovním rádiu, kterému prý věštilo konec už spousta lidí.

V knize mapuje historii nezávislé hudební stanice od osobností, které se potkaly u mikrofonů, až po vysílací studia ve sklepeních pražských hudebních klubů nebo v podzemí pod bývalým Stalinovým památníkem. Ať už vysílá odkudkoli, Radio 1 si celé tři dekády dokázalo zachovat punkový étos a nezávislost, nikdy přitom neztratilo relevanci. Svým posluchačům přinášelo novinky na alternativní scéně, přičemž si vždycky dávalo pozor, aby moderátoři obdaření všelijakými řečovými vadami mluvili ke svým posluchačům co nejautentičtěji.

Zdá se to jako recept na neúspěch. Čím to, že se Radio 1 pořád drží? Nejen o tom mluvíme s moderátorkou a autorkou knihy o českém rozhlasovém fenoménu Janou Kománkovou.

Na Radiu 1 jsi moderovala zrovna včera. Baví tě to ještě, po těch 30 letech?

Baví. Zrovna teď jsem cestou sem si jako vyměňovala na mobilu zprávy. A právě byla řeč o Radiu 1. Říkala jsem, že je to jedna z těch životních radostí, které neslábnou. Spousta věcí člověka omrzí, ale tohle ne. Třicet let ne. Asi už to tak zůstane.

Možná bychom měli Radio 1 trochu představit. Někdo ho nezná vůbec, jiní říkají, že pro ně neexistuje nic jiného. Jak to, že má tak kultovní status?

Byla to první soukromá stanice u nás. Přišlo to krátce po revoluci, v roce 1990, kdy existoval jenom státní rozhlas. Parta studentů se dostala k vysílačce a toužila dělat rádio. Tak ho založili a zjistili, že se nedá jen tak získat licence, protože pro to ještě tehdy vůbec nebyl právní rámec. Zkusili vysílat pirátsky, což dopadlo tak, že jim vysílačku okamžitě zabavili.

Snahy získat licenci byly velmi zdlouhavé, byla tam spousta petic, spousta tlaků, spousta vyhrocených debat, až nakonec přišla možnost vysílat legálně. Tehdy ještě pořád neexistovala jiná stanice, takže Radio 1 chvíli poskytovalo svoje studio dalším žadatelům o licence, což mně přijde jako naprosto roztomilá záležitost, že tam chodili lidé z ostatních rádií si zkusit, jaké to je vysílat. To myslím, že už se dneska nestane. Jsou určité věci, které se prostě děly jen tehdy.

Radio 1 si z těch dob zachovalo určité parametry, které ho definují a díky kterým je to srdcařská záležitost nejen pro moderátory, ale pořád ještě i pro ty posluchače.

Hlavní je asi to, že nemáme takzvaný playlist. Každý moderátor si pouští, co chce. V normálních rádiích mají dramaturga a ten určuje, že mezi čtvrtou a pátou budou znít ty a ty písničky.

Další zásadní rozdíl je v tom, že u nás je těch moderátorů opravdu hodně, normální rádia mají moderátorů jednotky, možná deset, my máme moderátorů v tuhle chvíli asi 150, protože spousta z nich chodí vysílat třeba na hodinku dvě měsíčně, ale pořád jsou součástí rádia. Vlastně je to jinak, než je zvykem nejen u nás, ale po celém světě.

Myslím, že si to trochu vysvětlila, ale čím to je, že i kdybys ladila poslepu a narazila na Rádio 1, tak ho vždycky poznám, i kdyby zrovna nemluvil moderátor?

Který ráčkuje.

(Smích) Přesně tak. O vašich moderátorech se říká, že mají řečové vady a vyvolávají narkolepsii. Já mám ten styl moc rád. Pořád ale nechápu, že i když se naladíš doprostřed písně, Radio 1 poznáš.

To je možná jedna z těch věcí, které se pochopit nedají. Stejně jako když se zeptám nějakého muzikanta, kde se bere písnička, taky neví. Nechci, aby to vyznělo jako nějaké ezo bludy, ale možná se tam prostě odráží nějaká srdcařina.

V tom moderování je taky hodně velký rozdíl. I ve volnějších rádiích moderátoři mluví alespoň trochu školeně. Pokusy udělat hlasová školení moderátorům Radia 1 dopadly tak, že když paní školitelka odcházela, vypadala, že dostane infrakt. Mumlala, že to v životě neviděla. Školila asi pět lidí, každý z nich měl řečovou vadu a nebyl ochotný slevit ze způsobu, jakým mluví. Radio 1 je prostě o tom, že člověk moderuje tak, jak mluví v hospodě.

Kdy jsi poprvé přišla k mikrofonu a mixáku a začala moderovat?

V roce 1993. Do té doby jsem ho jen poslouchala. Strašně nadšeně. Jednou jsem se tam byla podívat a přišlo mi to úžasné.

Kde to bylo?

V Lodecké. Ještě než se Radio 1 přemístilo do Bunkru. Měli jsme tam dvě provizorní studia, v podstatě taková nudle přilepená u kanceláře. Do vysílání bylo občas slyšet, jak zvoní telefon. Do nudle se vešli dva lidé a dva gramofony. Byl to úlet. Pracovala jsem tehdy v hudebním časopise Rock & Pop, který měl v rádiu svůj pořad. V rámci něj jsem do vysílání nějak prosákla, což kolegové uvítali, protože tam nechtěli chodit. Já byla naopak nadšená. Už mě tam nechali.

A co ten Bunkr, který jsi zmínila?

Bunkr byl dost známý pražský klub, který byl na Petrském náměstí, dneska je tam shodou okolností policejní stanice. Když se prošlo klubem, narazili jste na naše studio. Byla mezi námi jakási koexistence, která několik let fungovala. Lidé, kteří měli večer koncert, chodili odpoledne na rozhovor, djové z Radia 1 pouštěli po vysílání muziku v klubu.

Ale bylo to také zvláštní, třeba když jste šli moderovat a museli se prodírat mezi opilci. Neměla jsem moc ráda ranní směny, protože klub, ve kterém celou noc stovky lidí pily, kouřily a bryndaly, samozřejmě na procházení v šest ráno byl trochu náročnější. Byla to ale především zábava. Hudební scéna tu prorůstala do sebe.

Není to jediná bizarní lokace, ve které Radio 1 vysílalo. Co na Stalinu?

To byla úplně prapůvodní lokace. Bylo to na Letné, pod bývalým pomníkem Stalina, což byla taková velmi neutěšená podzemní díra, kde byl sklad zahradnických potřeb, takže se šlo do studia mezi pytli s hnojivem. Probíhala tam tehdy výstava, mezinárodní umělci přivezli do Prahy prazvláštní výtvarná díla. Tehdy Radio 1 nebylo ještě úplně rádio, bylo to velmi vzdálené korporátnímu prostředí, ve kterém vysíláme dnes. Ten punkový půvab naprostého chaosu měl něco do sebe.

Ten punkový půvab, jak říkáš, může být těžké udržet. Když mi bylo třeba 15, Radio 1 procházelo zvláštní krizí. Měnil se majitel a vypadalo to, že rádio přestane být takové, jaké jsme ho znali. Že úplně ztratí svůj esprit. Takových krizí jste jistě zažili víc. I ty osobně.

Já osobně jsem krize neměla, spíš jsem jednu chvíli měla pocit, že mi bude stačit vysílat trochu méně, třeba dvakrát za měsíc, ale pak jsem zjistila, že je to moc málo.

Ta krize, o které mluvíš, přišla v době, kdy se Radio 1 dostalo do ruky novým majitelům a ti v dobré víře nabyli dojmu, že je výborný nápad udělat z toho normální rádio, kde bude znít občas nějaká alternativnější hudba, ale jinak to bude mít parametry běžných stanic, včetně playlistu.

Zvedla se obrovská vlna odporu, což ti noví majitelé nejdřív nevyhodnotili úplně správně, protože oni byli zvyklí, že někam přijdou, udělají tam změny a proti těm změnám se zvedne nějaký odpor uvnitř stanice, ale on se tehdy zvedl u posluchačů. Nechtěli rádio s playlistem. Chtěli to svoje rádio. Majitelé se s námi brzo rozloučili, ale trošku nás to, myslím, poškodilo v tom smyslu, že lidé tehdy nabyli dojmu, že máme playlist. Ale my jsme se ubránili.

Jak se vám funguje v době, kdy se rádia poslouchají čím dál tím méně? Místo nich nastupují playlisty, mladí lidé poslouchají jednotlivé songy spíš než celé desky, nedej bože aby si pustili rádiové vysílání.

Pořád jsou lidé, kteří jsou naklonění tomu, že jim někdo tu hudbu zprostředkuje, vybere, doplní nějakou informaci. Takových lidí je pořád dost na to, aby čísla poslechovosti Radia 1 byla docela fajn. Lidí, kteří chtějí rádio jinak, kteří mají rádi kulturu, kteří chtějí víc, kterým nevyhovuje rozjuchanost jiných rádií, není zas tak málo. Když je sečtu, dá to množství, které je pro naši existenci potřeba.

Nám už věštilo konec spousta lidí. Když vznikla internetová rádia, řekli nám: to bude vaše zkáza. Lidé si můžou pustit 24 hodin drum’n’bassu bez reklam, tak proč byste si pouštěli Radio 1, kde ten dramíček máte jen pár hodin denně? Takhle to bylo s playlisty na Spotify, s dalšími stanicemi… Když jsme najednou nebyli jediní, kdo hrají rockovou hudbu, taky to vypadalo všelijak. Nějak ale pořád fungujeme. Část lidí možná přeladila na jinou stanici, ale pořád nám jich zbývá dost.

Co děláte proto, abyste sami sebe neuspali? Trochu narážím na příchod moderátora Zdeňka Lichnovského, generační obměnu…

Poslední roky jsme docela aktivní v hledání mladších moderátorů. Ne aby ti staří zmizeli, ale aby to nebylo retro, čemuž já jsem velice ráda. Před několika lety jsem měla obavu, abychom se nestali do sebe zahleděným devadesátkovým rádiem. Ono to k tomu trochu svádí. Když pustíte Underworld, vždycky někdo napíše nebo zavolá: Jéé, to tenkrát! Trainspotting! A všichni vyprávějí, jak to slyšeli poprvé, samozřejmě je to trochu masáž pro moderátorovo ego a vlastně na tom není nic špatného, ale prostě už potřebujeme něco nového.

Radio 1 není o tom, že se bude pořád omílat Trainspotting, ale o tom, že jsou nějaké nové směry, i když se nám třeba nemusejí líbit. Já z těch nových hudebních žánrů také nemusím všechno baštit, ale líbí se mi, že tam máme nové moderátory, kteří přinesou zase jiný pohled, a to se odráží pak v tom, že se Radio 1 přirozeně omlazuje a mění, protože přichází nové osobnosti.

Bude Radio 1 existovat za deset let? A bude někoho zajímat člověk, který pouští songy podle vlastní nálady a atmosféry, kterou cítí v éteru?

Já myslím, že ano. Nevidím, že by tenhle model úplně mizel. Koneckonců to, co děláme my, má spousta jiných rádií ve smyslu specializovaných večerních pořadů. Přes den hrají běžně, v osm jim přijde odborník na hudbu nebo muzikant a pouští něco svého. Sama to ráda poslouchám. Třeba Iggy Pop a jeho pravidelný rádiový pořad je čistá radost, a to je taky člověk, který by mohl být v důchodu a přitom tam hraje mladé kapely. Myslím, že tenhle formát pořád funguje. Koneckonců, i Radio 1 přibírá do vysílání hudebníky. Když hudbu vybírá muzikant, je to velké plus.

Myslím, že v tuhle chvíli je rádio určitým filtrem pro tu hromadu hudby, která se na lidi ze všech stran valí. Někdo se o ní chce dozvědět víc a to vyžaduje spoustu a spoustu času, abyste získal přehled. Na začátku Radio 1 pouštělo hudbu, která tady vůbec nebyla. První moderátoři z řad cizinců si nechávali ze svých domovin posílat kazety a cédéčka, protože to tu vůbec nebylo dostupné.

Dnes je to všechno dostupné na Spotify, v jednu minutu na celém světě. Ale je toho tolik, že je to skoro neúnosné. Jsou lidé, kteří si zajdou jednou za rok na koncert Nicka Cavea, protože ho poslouchali za mlada, ale současnou hudbu nesledují. Ti třeba ocení, že jim v rádiu někdo udělá selekci a ještě jim třeba řekne o té muzice nějakou zajímavost, nebo co v něm ta hudba vyvolává.

Na jedné z fotek v tvé knize jsi zachycená s britskou trip hopovou kapelou Massive Attack. Jaký vliv mělo Radio 1 na místní hudební scénu a na to, co se tu poslouchalo?

Určitě ten vliv mělo. A pořád má — pro české kapely. Jsme pro hodně z nich jediné rádio, které je zahraje. Nemyslím ty komerční, co vyprodávají O2 arenu, ale ty alternativnější. Pro ně jsme hodně zásadní. Myslím, že třeba hitparáda Velká sedma, která je zaměřená na české a slovenské kapely, je ohromně zásadní věc pro rozvoj domácí scény.

V počátcích jsme byli ti, kdo tu lidem představoval západní hudbu. Byli jsme první, kdo něco pustil. Notabene, když moderovali cizinci, třeba Aaron Kirtz, Američan, který si fakt nechával posílat od táty do Prahy nahrávky a pak je pouštěl posluchačům, třeba někoho ovlivnil, donutil někoho založit kapelu nebo se prostě jen nechat okouzlit.

Jaký zásadní track díky Radiu 1 v Česku frčel?

Zásadní byly bohužel písně, které se mi osobně nelíbí. Jeden čas všichni volali, že chtějí Zelený list, protože prostě „haha, hulení“. Já jsem to nesnášela. Věděla jsem, že přijdu do rádia a někdo bude volat: „Pusť Zelený list!“ Těch slavných tracků ale byla spousta. Nirvana, Underworld, spousta dalších kapel od nezávislých kytarových věcí po elektroniku. Massive Attack - Unfinished Sympathy.

Pořád přemýšlím nad tím, jak těžké musí být udržet si nezávislost. Dělat to po svém, pouštět, co chceme. Nesledovat metriky poslechovosti, nenechat se jimi zvyklat.

To je trochu odvrácená strana dnešních technologií, které to sledování umožňují. Já sama jsem naštěstí od tady toho včas utekla. Zakládala jsem kulturní web Protišedi.cz, šla jsem na konferenci a tam byl nějaký chytrý člověk a ten říkal: „Nenechte se úplně vláčet metrikami. Vzpomeňte si vždycky, jaké byly vaše hodnoty, když jste to zakládali. Připomínejte si to, nebuďte jenom otroky klikání.“

V Radiu 1 mě k to nikdy nikdo netlačil. Je to luxus, kde prostě si dělám, co chci. U Protišedi to pro mě bylo uvedení do reality. Soustředění se na kliky ohrožuje to, jakým způsobem člověk o kultuře referuje. V rádiu se to po nás nechce, nikdo za námi nechodí a neříká nám, ať hrajeme víc líbivě. Naším zadáním je dělat to, jak my sami uznáme za vhodné.

Obecně si myslím, že v kulturních rubrikách nebo vůbec v médiích hrozí, že se nechají vláčet metrikami. Samozřejmě se mi to vůbec nelíbí. Bavila jsem se s redaktorem z kulturního webu, který říkal, jak je to pro něj skličující. Když pracoval pro časopis, mohl si namlouvat, že jeho články o obskurních alternativních kapelách někdo čte, ale teď přesně vidí, že na to kliklo 16 lidí a samozřejmě to na něj nepůsobí pozitivně. Tlak na to, aby novináři řešili témata, která budou přinášet klikání, reálně existuje. Od tvorby titulků až po celkovou prezentaci to má špatný vliv. To by ale bylo na delší debaty, na které už nejsem kvalifikovaná.

Zaznamenala jsem ale podobný trend i u lidí z oblasti klasické hudby, kteří říkají, že dřív byly plakáty na koncerty prostě typografické, dneska tam pokud možno musí být nějaký hezký člověk. Směřuje to k líbivosti a je to smutné.

Není Radio 1 v tomhle příklad nějaké naděje, když se udrželo 30 let bez toho, aby dělalo kompromisy v té podbízivosti, klikanosti, poslechovosti?

Určitě, pro mě to není naděje, ale prostě důkaz, že to jde. Že člověk nemusí jet jenom tou nejširší cestou, ale evidentně můžete říct: Tady je rádio, kde můžete dělat opravdu naprosto divné věci a vidíte, že jsou lidé, kteří to chtějí, které to zajímá. A je jich dost na to, aby udrželi Radio 1 nad vodou. Není nutné se podbízet.

Moc díky za rozhovor.