Z mafiána je žena, z muzikálu gangsterka. Emilia Pérez mění pohlaví i žánry

Emilia Pérez je psychologické drama o trnité cestě vstříc vlastní identitě, thriller z prostředí organizovaného zločinu, jímavá romance i opulentní muzikál. Jako by francouzský režisér Jacques Audiard během práce na scénáři přizval ke stolu pejska s kočičkou a postupoval podobně, jako když pohádkové postavy pekly dort. Máte rádi napínavé přestřelky? Dejme je tam. A co nějaká ztřeštěná taneční choreografie? Ať tu dusnou atmosféru zase trochu odlehčíme. Dvaasedmdesátiletý tvůrce však na rozdíl od Čapkových hrdinů nenavařil nepoživatelný guláš, jak by divoká směs nesourodých ingrediencí mohla napovídat.

Jeho žánrově rozstřelený film zachutnal už porotě festivalu v Cannes, jež na loňském ročníku udělila ocenění jak Audiardovi, tak čtveřici hereček. Letos v lednu Emilia Pérez proměnila čtyři nominace na Zlatých glóbech a je dost pravděpodobné, že bude bodovat také na Oscarech, které se rozdávají v březnu. Uspět tam může v celkem třinácti kategoriích, což je v historii cen dosud nejvyšší počet nominací pro cizojazyčný snímek. Do prestižního klání film vyslala Francie, mluví se v něm ovšem španělsky a odehrává se převážně v Mexiku.

V úvodu sledujeme právničku Ritu Mora Castro v podání americké herečky Zoe Saldaña, která je v zájmu živobytí nucena obhajovat i všemožné zločince, jichž je Mexiko City plné. Veškerou smetanu za její úsilí navíc u soudu slíznou mužští kolegové. Rita si tak připadá zoufale nedoceněná, a když jí zatelefonuje tajemný klient s finančně lákavou pracovní nabídkou, rozhodne se s ním navzdory obavám sejít. Najednou tak sedí před šéfem místního drogového kartelu Manitasem Del Monte a trne hrůzou, na jakou černotu si ji hodlá najmout. „Chci se stát ženou,“ překvapí ji drsně vyhlížející boss se stříbrnými zuby.

Rita dostane za úkol zařídit všechny potřebné náležitosti, aby vedle už započaté hormonální léčby mohl podstoupit také chirurgický zákrok a dotáhnout svou fyzickou proměnu do vytouženého cíle. V Tel Avivu najde lékaře, jenž operaci provede, obstará svému klientovi nové dokumenty a v neposlední řadě zajistí ve Švýcarsku dočasný domov pro jeho manželku a děti. Představa, že by kartel dál vedla trans žena je nemyslitelná, proto je s pomocí právničky třeba fingovat Manitasovu smrt, což vzhledem k válkám mexických gangů není tak těžké. Nejnáročnější výzvy přicházejí, až když se na izraelské klinice probouzí Emilia Pérez.

Hlavní hrdinka by za svou minulostí ráda udělala tlustou čáru. Konečně je i navenek tím, kým vždycky byla uvnitř. Už nemusí hrát žádnou machistickou roli, aby si získala respekt. Může ale skutečně nechat za sebou všechny hříchy, kterých se dopustila, aby se v podsvětí dostala na vrchol potravního řetězce? Dokáže opustit své nejbližší, jak si původně předsevzala, když před nimi svůj plán zatajila a nechala je žít v přesvědčení, že o svého manžela a tátu nenávratně přišli? Emiliina fyzická proměna jde ruku v ruce s proměnou osobnostní, jež ovšem není tak snadná, jak by si přála.

Aby alespoň částečně odčinila roky v čele mafie, zakládá Emilia posléze dobročinnou organizaci, která pomáhá rodinám pohřešovaných osob, jež mají obvykle na svědomí právě drogové kartely. Vlastním dětem a manželce Jessi se pak představí jako Manitasova sestřenice, aby je mohla přestěhovat do své mexické haciendy a mít je opět nablízku. Rodinná idylka však postupně dostává další a další trhliny, až nakonec dospěje k nevyhnutelné konfrontaci.

Emiliina představitelka Karla Sofía Gascón je sama trans ženou a ústřední postavu hraje jak před operací, tak po ní. Výborně obsazená je také právnička Rita. Zoe Saldaña přesvědčivě zachycuje, jak se z ní postupně stává Emiliina nejdůvěrnější přítelkyně a prakticky jediná osoba, na niž se hlavní hrdinka může kdykoli obrátit, protože zná celé její tajemství. Selena Gomez si zase vyloženě užívá roli manželky Jessi, sympaticky přidrzlé krasavice, která je v příběhu nejprve pouhou obětí okolností, ale posléze naopak přebírá otěže. Emancipací si ve snímku ostatně procházejí všechny ženské protagonistky. Dává tedy smysl, že byly jejich představitelky v Cannes za společný herecký výkon oceněny kolektivně.

Hudba a tanec jsou ve filmu přitom spíš prostředkem k umocnění nebo posunutí děje. Snadno zapamatovatelné hity, které by fungovaly i mimo kinosály, tady schází. S výjimkou Seleny Gomez nikdo nepodává ani kdovíjak oslnivé pěvecké výkony. Přesto muzikálové prvky Emilii Pérez osvěžují. Někdy jí dodávají bizarní rozměr, jako když v první části na zahraniční klinice nečekaně zazní skladba o vaginoplastice. Nakažlivě podvratnou náladu naopak navozuje protestsong, který Rita ve druhé půlce odzpívá při benefiční akci plné mexických zbohatlíků. Asi nejvýraznější píseň Mi Camino pak skladatelská dvojice Clément Ducol a Camille Dalmais svěřila právě Seleně Gomez, která v ní před velkým finále zpívá o své touze po lásce.

Muzikálová stylizace Audiardovi dovoluje plynule přecházet od gangsterky k melodramatu, udržuje žánrový mix pohromadě. Film se proměňuje stejně razantně jako hlavní hrdinka, její osvobození jde ruku v ruce s režisérovým osvobozením od žánrových škatulek. Divák tak přes dvě hodiny zůstává v napětí, co ještě přijde.

Do českých kin snímek vstupuje s pošramocenou pověstí. Výhrady mají jak Mexičané, dle nichž režisér situaci v jejich zemi zobrazuje příliš stereotypně, bez hlubšího porozumění lokálnímu kontextu, tak queer lidé, kteří mu zase vyčítají zpátečnický pohled na trans ženy. Jistá míra zjednodušení a příběhové zkratky jsou nicméně pro Audiardův žánrový amalgám nevyhnutelné, a pokud je přijmete, čeká vás mimořádně zábavná podívaná. Emilia Pérez je trochu jako fastfood – víte, že má vysoký obsah prázdných kalorií, ale stejně si ho labužnicky užíváte.