Z banální hádky katastrofa. Nový hit Netflixu je koncert pro dva choleriky

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jedním z klíčů k úspěchu amerického produkčního studia A24 je bezesporu citlivá a předvídavá práce s tématy kulturní a rasové identity. Zatímco velké hollywoodské hráče zpomaluje celá řada pravidel a stereotypů, agilní a stále rostoucí A24 dokáže s lehkostí a kreativitou adresovat komplexní společenskou agendu a vytvářet filmy, které jen neplní aktuální poptávku. Spíš ji samy pomáhají definovat.

Největší úspěchy A24 jsou spojeny právě s projekty, které se zaměřovaly na motiv střetu kultur a rasovou problematiku. Afroamerická queer elegie Měsíční svit přinesla studiu v roce 2017 vůbec prvního Oscara, a to hned nejcennějšího. A letos ceremoniálu v Los Angeles vládl výstřední a pompézní akční kaleidoskop Všechno, všude, najednou, film, který spojuje korejskou hravost, žánrovou podvratnost a tematiku asijských imigrantů v Americe. Nejde přitom jen o střet dvou odlišných kultur, ale i o generační rozdíly uvnitř samotné komunity.

Ať už se k těmto filmům stavíme jakkoli kriticky, nesporné je to, že oproti nápadné „diverzitě na klíč“ u velkých studií nabízí A24 určitou kulturní autenticitu a osobité tvůrčí vize. Samozřejmě i v případě jejich filmů už se mnohdy dostavuje pocit, že kdysi punková filmařská energie začíná získávat korporátní řád a předvídatelnost.

Podobné pocity se hlásí o slovo i u prvního seriálu, který americké studio vyprodukovalo pro streamovací konglomerát Netflix. Projekt korejského scenáristy, režiséra a producenta Sung-Jina Lee jasně navazuje na obrovské úspěchy tamního filmového průmyslu na západních trzích: triumfem filmové alegorie Parazit počínaje, ohromujícím úspěchem hraniční seriálové Hry na oliheň konče. Korejská kinematografie přinesla do vyčerpaného západního kánonu nepředvídatelnost tónu, osobitou hranu mezi komikou a tragikou, zábavnou satirou a pronikavým podobenstvím, ale i stylistickou invenci, která mnohdy čerpá právě z vytěžených hollywoodských schémat a dává jim nový drive.

Beef (ve výtečném českém překladu Ve při) vychází z naprosto všední, dobře známé situace, jakou můžeme vídat v populárních „road rage“ videích. Na parkovišti obchoďáku kdesi v LA se potkají dva lidé, kteří mají den blbec. Stačí jedno zatroubení a jedno gesto a nahromaděná frustrace exploduje v bláznivé honičce, které padne za oběť několik záhonků v úpravné čtvrti. Tím by mohlo všechno skončit, jenže dva neznámí nepřátelé udělají to nejhorší (a možná zároveň nejlepší) rozhodnutí – všechny frustrace a pocity negativity si promítnou do fiktivního protivníka za volantem druhého auta.

Amy a Danny sice oba patří k asijským komunitám, jinak ale sotva mohou být rozdílnější. Ona je ztělesněním úspěchu. Její květinový obchod s instagramově zenovým feelingem se právě chystá koupit obří obchodní řetězec a Amy s rodinou čeká klidný odpočinek milionářky. Danny je celkem dobrosrdečný, ale taky naivní a lehce chcípácký majitel stavební firmy, která se vyznačuje tím, že nic nestaví a problémy klientům spíš přidělává, než že by je řešila.

Jeho cíl je přitom ušlechtilý. Chce pro svoje rodiče, kteří nedávno přišli o losangeleský motel a museli se vrátit zpět do Jižní Koreje, koupit pozemek a postavit tam dům na klidné stáří. K tomu by ale musel vydělat peníze, což pro člověka, který obývá staromládenecký byt s mladším bratrem Paulem a jeho nejsnadnější přístup k penězům představuje pofidérní bratranec a šizuňk Isaac, znamená skutečně nadlidský úkol.

Amy brázdí ulice v elegantním bílém SUV, Danny v omláceném pick-upu. Nenávist, která mezi nimi vzplane, má zdánlivě hluboké sociální kořeny a skutečně může připomenout jeden z elementů zápletky Parazita, v němž se rodina z periferie infiltruje do života vyšší korejské třídy a pokusí se o vlastní interpretaci třídní spravedlnosti. Dokud se Ve při drží téhle premisy a odvíjí se jako přímočará žánrová spirála pranků a naschválů, působí jako poněkud mechanický a umělohmotný slepenec.

Po prvních dvou dílech nicméně seriál překvapivě ukročí stranou. Samotný „beef“ (tedy spor) ponechá ve druhém plánu a začne zkoumat rodinné, sociální a psychologické zázemí obou hlavních postav, které se na parkovišti zapletou do soukromé války. A rozdivočelé vyprávění se rázem kultivuje, soustředí se na jemné detaily a studie rozdílných denních rutin, které jsou si nicméně záhadným způsobem podobnější a podobnější.

To, co začne jako erupce cholerického vzteku a impulzivity, s níž se v různých formách setkáváme denně, přechází do jemné a místy dojemné analýzy křehkosti, nejistoty, špatně skrývaných traumat a pocitu vykořeněnosti. Ten pramení jednak z migrantských kořenů postav, ale i z faktu, že hrdinové se cítí odtrženi od kultury svých předků a každý po svém baží po uznání rodičů. Souboj s fantomatickým protivníkem, který dokonale ztělesňuje všechno, co na světě nenávidíme, se mění v nepříjemný pohled do zrcadla, v němž jsou Amy i Danny konfrontováni s vlastní ubohostí, přetvářkami a pocitem, že jsou ve svých rozdílných existencích jen špatně maskovanými podvodníky.

Ve při reflektuje se satirickou neúprosností i současnou konzumní obsesi zklidněním a nalezením harmonie se svým vnitřním já, které se z duchovní sféry přesunulo na obrazovky chytrých hodinek do „mindfulness“ aplikací a rukou otravných pseudo-spirituálních influencerů. Společnost až chorobně zatížená produkováním obrazů klidu, souladu a poznání, které je na dosah ruky, musí nutně maskovat hromadu nezpracovaných patologických problémů. Ve při je dokáže rozkrýt jemnou nadsázkou, ve které není nic předvádivého a prvoplánového.

Absurdita tu vyvěrá z přesně odpozorovaných situací, drobná impulzivní rozhodnutí plodí tragické konsekvence. Těžko si při sledování jednotlivých epizod nevzpomenout na nejlepší momenty bratrů Coenových, k nimž má Ve při svým tónem velice blízko. Vedle skvělého obsazení a precizní režie je zapotřebí vypíchnout i hudební dramaturgii, která se labužnicky veze na vlně devadesátkové nostalgie a emoční zvraty vkusně podbarvuje dobře známými šlágry od Morphine, System Of A Down, Smashing Pumpkins či Offspring. V celkovém vyznění dokáže seriál s lehkostí to, o co se krkolomně a povýšeně snaží umělohmotné sociální satiry jako Trojúhelník smutku, Menu či K zemi hleď! – vystihnout zoufalství ze stavu světa a naší role v něm, která nás provází jako stín.

I když ve vyvrcholení tragického sporu a v závěrečném zřetězení náhod je opět cítit kus manipulace, seriál epickou bitvu dvou choleriků vyřeší tím nejlyričtějším způsobem, halucinogenním hereckým sólem pro fenomenální Ali Wong a Stevena Yeuna kdesi v pustině za Los Angeles. Showrunner Sung-Jin Lee dokáže včas strhnout volant vždy, když hrozí, že se Ve při rozjede po příliš úhledné žánrové dálnici. Prozření hledá a nachází na hrbolatých vedlejších cestách, po kterých se všichni potácíme v naději, že náš život začne jednou dávat dokonalý smysl. Občas troubíme a nadáváme fiktivním nepřátelům. Ve při s jemným pokrčením ramen vzkazuje: Dejte pozor, koho nenávidíte. Může to být váš dokonalý odraz.