WWW: Považovali nás za feťáky. Jinak bychom přece nepsali tak pošahané věci

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V devadesátých letech společně s PSH postavili základy české hiphopové scény a na přelomu milénia dokonce dostali příležitost proniknout do mainstreamu. Z alba u velké gramofirmy pod producentskou taktovkou Ivana Krále ale nakonec sešlo. Kapela WWW Neurobeat se rozhodla jít těžší cestou a nebrat ohled ani na ortodoxní rapové fanoušky. Chvíli se zdálo, že jde s experimentálními elektronickými beaty a temnými, vykloubenými texty sama proti sobě. Dnes si ale získává i posluchače, kteří jsou o generaci mladší než její zakládající členové.

„Naše jinakost pro nás dřív bývala hendikepem. Nikam jsme nepatřili. Dneska naše divná hudba naopak přitahuje klidně i dvacetileté lidi. Otevírá jim nové obzory,“ vyzdvihují raper a skladatel Ondřej Anděra a textař Lubomír Typlt, kteří nedávno pokřtili svou pátou desku Zasej obojky a sklidíš psy.

Když jste v roce 2006 vydávali debut Neurobeat, vnímali jste ho podle svých slov jako revoltu vůči konformitě. Podařilo se vám ten vzdor a nesvázanost pravidly udržet až do současnosti?

Typlt: Myslím, že jsme ještě úplně nezdědkovatěli. Jinak by Wéwéčka tolik nepřitahovala mladé publikum. Pokud byl Neurobeat v něčem revoltou, tak v tom, že jsme se osvobodili od všech očekávání. V té době ostatně ani žádná nebyla. Kapela už dlouho nefungovala, byla zapomenutá, což nám dávalo naprostou volnost.

Anděra: Myslím, že revolta do naší tvorby proniká automaticky, s tím, jak máme nastavenou kritickou mez, ať už sami k sobě, jeden vůči druhému, nebo ve vztahu k okolí. Revolta není naším programem, ale intuitivní součástí. Neděláme hudbu, abychom proti něčemu protestovali. Nemáme potřebu explicitně vykřikovat, že je něco špatně a něco dobře.

Pokud se někdo dokáže konkrétními slovy do něčeho opřít, nemám se společenskou revoltou v hudbě problém. Pro mě osobně je ale tvorba natolik fascinující a fantazijní, že se mi věci, které mi vadí, nechce do skladeb vůbec dávat. Nechce se mi je tím špinit. O negativních jevech se vyjadřujeme spíš v přenesených obrazech, které nejsou vázané na konkrétní dobu. Mechanismy špatnosti zachycujeme v absurdních zkratkách.

Vaše letošní deska Zasej obojky a sklidíš psy vyšla po šesti letech od předchozí Neutopíš se dvakrát v téže řece. Prošli jste si během té dlouhé pauzy tvůrčí krizí, nebo jste jen nový materiál potřebovali nechat déle dozrávat?

Typlt: Vstoupil do toho ještě jiný prvek. Oba máme šestileté syny, což tvorbu pochopitelně zbrzdilo. Najednou jsme řešili rodinu a těch šest let uteklo jak nic.

Anděra: Kapela našeho typu se navíc na českém trhu nemůže uživit jen hudbou. Každý z nás má ještě další, časově náročnou práci. Sám jsem v tom mezidobí třeba skládal hudbu ke třem celovečerním filmům. Čas tedy nepozorovaně unikal a musela přijít nějaká krize, abychom si řekli: „Teď, nebo nikdy.“

Typlt: Neutopíš se dvakrát téže v řece jsme vydali krátce předtím, než přišel covid. Veškerá publicita kolem alba tak odpadla, zrušily se koncerty a trvalo dva tři roky, než jsme se z téhle těžké rány oprášili. Když ale publiku zmizíte z očí, tak na vás po zásluze rychle zapomene. Proto jsem už potom sám cítil, že chci začít pracovat na nové desce.

Anděra: Zároveň člověk rychle zapomene na svoje tvůrčí mechanismy. Uběhlo tedy minimálně tři čtvrtě roku, než jsme se s Lubošem sladili a pochopili, jak bude práce na nových Wéwéčkách vypadat. Nikdy jsme si nevytvořili nějakou ustálenou šablonu, podle které bychom naši tvorbu skládali – ať už po stránce rytmiky, zvuku, nebo textu. Spousta lidí mi říkala, že by to bylo legitimní. Jenže by nás to pak netěšilo.

Právě tohle zabředávání do komfortní zóny jsem měl na mysli, když jsem se vás ptal, jestli i po letech zůstáváte revoltující kapelou…

Anděra: No jo, člověk vlastně revoltuje sám proti sobě. Na jednu stranu musíte být v souladu, aby vám tvorba vůbec přinášela nějakou radost, ale zároveň musíte vzdorovat vlastním metodám. V tom je jistá rozervanost.

Typlt: Nejdůležitější je nastavit třeba hned první skladbu tak, aby z ní člověk cítil něco nového, aby ho samotného bavila a chtěl se k ní vracet. Při nahrávání poslední desky jsme měli rozpracované asi dvě tři věci, které nám připadaly jako klišé, a tak jsme je nakonec dali pryč, protože nás ničím neobohacovaly. Ke konci náš tvůrčí proces na druhou stranu nabral takovou uvolněnost, že bychom z něj teď neradi vypadli.

I když se Ondřej primárně věnuje hudebním kompozicím a vy, Luboši, zase píšete texty, říkáte, že si do tvorby vzájemně mluvíte. Stává se, že se kvůli odlišným představám pohádáte?

Typlt: Fázi, kdy jsme se byli schopni pohádat, už máme naštěstí za sebou. Tvoříme spolu dost dlouho, abychom věděli, že nám jde oběma o to stejné. Když se nám něco nelíbí, říkáme si to často trochu neomaleně. Někdy si nebereme servítky, a pokud bychom se tak dobře neznali, možná bychom si jednu natáhli. Kdykoli mi ale Ondřej pustí hudbu, na které se mi něco nezdá, snažím se vedle kritiky najít i řešení. Hledáme pak společně nějakou alternativu, abych jen nekibicoval. Když mi naopak Ondřej řekne, že mu nějaká pasáž v textu nejde do pusy, taky s tím nemám problém a klidně ji vyhodím.

Anděra: Vzájemně se vodíme do prostorů, kde jsme ještě nebyli. Člověk cítí, že se vydal těžší cestou, ale zároveň ví, že výsledek bude přínosnější. Některé věci vyjdou na první dobrou, jindy původní plány padají a bortí se. Stane se, že bychom třeba některou skladbu i dokázali dotáhnout, jenže bychom si pak jen odškrtli, že máme splněno. Pokud tušíme, že z ní nevyzařuje žádná energie, tak ji radši opustíme. Postupujeme metodou pokus omyl. Vylodíme se, zjistíme, že jsme nic nenašli, a tak plujeme zase o kus dál. Bezvýsledné cesty vám pochopitelně vezmou spoustu energie, diskomfort ale k objevování patří.

Typlt: Hodně pracujeme s kontrasty. Jeden kamarád mi říkal, že jsou moje texty sice obsahově náročné, ale v Ondřejově podání nikdy nezní pateticky. Což je důležité. Někdy máme pocit, že jsme našli hudbu, která bude atmosféru textu ještě podtrhovat. Pak ale zjistíme, že už je to dohromady příliš přetížené. Tak místo toho zkusíme spojit závažný text s rozpustilou hudbou a najednou se nám podaří vytvořit perfektní, napínavý celek. V tomto ohledu jsme si už za ty roky vypěstovali nějakou soudnost. Když nám něco zní jako patetická sra*ka, dokážeme si to říct na plnou hubu.

Když už je řeč o kontrastech, vždycky mi přišlo, že se při poslechu vaší hudby člověk na jednu stranu ponoří do temnoty, ale zároveň se z ní může vytancovat…

Anděra: Kontrasty dobře fungují třeba i ve filmech. Vezměte si Quentina Tarantina, kterého spousta lidí považuje za plytkého režiséra. Přitom ve své tvorbě řeší dost těžká témata a nedělá si z nich legraci. Jenom využívá absurdní humor, díky němuž jsou jeho filmy neskutečně zábavné. Výpovědní hodnota ale zůstává silná. Stejně tak můžete kontrasty vysledovat ve folklorní muzice, která pracuje s temnými, baladickými texty, ale zároveň má živelné, taneční tempo. Kdyby totiž všechny složky hrály na jednu strunu, člověk by se z toho zbláznil. V mnoha žánrech už jsou kontrasty ustálené, Wéwéčka se ale ubírají cestou vlastního žánru, a tak si kontrasty musíme stavět sami.

V 90. letech jste sice byli jedni z prvních průkopníků českého hip hopu, dneska bych vás ale přiřadil spíš k alternativní a elektronické scéně…

Typlt: Ondřej myslím dobře pojmenoval, že máme vlastní žánr. Dlouho se řešilo, jestli jsme ještě hip hop, a pokud ne, tak co vlastně jsme. My jsme se přitom žádnou doktrínou svazovat nenechali, a právě proto nám dneska řada posluchačů říká, že jim Neurobeat i po dvaceti letech od vydání připadá současný. Nezapadá do kabátů, které si tenkrát všichni zkusili a pak je zas převlékli za jiné.

Anděra: I já se snažím do hudby implementovat posuny, které přináší daná doba. Během naší existence těch vln bylo už hodně – od boombapu přes trip hop a crossover až po londýnský grime nebo trap. Všechny ty pohyby mě zajímají, nechávám se jimi inspirovat, ale v okamžiku, kdy začnu dobové prvky chápat, snažím se je vždycky přenést do jiné roviny. Klidně je do naší tvorby otisknu prostřednictvím tempa, aranží nebo zvukového designu. Pokud bych ale začal napodobovat cizí obsah, pak je konec. Obsah musí být náš.

Texty na nové desce Zasej obojky a sklidíš psy jsou opět plné znepokojivých obrazů. Ve skladbě Ztichla města se objevuje anděl, který je zavřený ve vězeňské cele s násilníky a vrahy. Magnet je zase o postřeleném jelenovi, kterému v těle uvázla kulka, a přestože se mu rána zacelila, magnet ji znovu otevře. V jakém rozpoložení k vám tyhle představy přicházejí, Luboši?

Typlt: Pro mě samotného to, upřímně řečeno, bývá překvapení. Texty píšu jen v době, kdy pracujeme na nových Wéwéčkách. V šuplíku nic nemám, což je možná dobře, protože si pak od naší poetiky odpočinu. Magnet třeba vznikl tak, že jsem se jednou probudil v pět ráno s nutkáním psát a v osm hodin už jsem měl text hotový. Parabola toho příběhu mně samotnému vyrazila dech. Tím, jak je v krajním případě představitelná, ale velice nepravděpodobná. Jenom mi unikl malý detail, že patrona není z kovu.

Anděra: Když mi Luboš text poslal, tak jsem samozřejmě pátral. Dočetl jsem se, že sice existuje jistý typ projektilu s příměsí magnetického kovu, ale většinou bývají z olova, takže podobný scénář v podstatě nemůže nastat. Jenomže právě nefunkčnost celého toho mechanismu mě začala bavit, dodala příběhu ještě další, absurdní rozměr. Člověk si taky myslí, že má veškeré svoje emoce pod kontrolou a zahojené rány už se nemůžou otevřít, ale pak jednou potká někoho ze své minulosti a stará zranění ho znovu ohrožují. Jelen v tomhle případě zastupuje naše vztahy, ať už s druhými lidmi, nebo k sobě samým.

Typlt: Než se ale posluchač dostane k meritu věci – tedy že slova mohou otevírat rány –, odehraje se velice zábavný příběh. Pokud chcete lidem předat nějaké poselství, musíte mu dát zajímavou formu. S podobným principem pracuju i ve skladbě Gravitace, kde je pro mě silná věta: „Ať hodí atomem ten, kdo je bez viny.“ V původním znění už je to zprofanované klišé. Pokud ale kámen nahradíte atomem, význam se pootočí a najednou je věta znovu působivá. Rád se nechávám inspirovat metodami dadaismu nebo surrealismu, které člověku otevírají neznámý mentální a vizuální prostor.

Anděra: Člověk už je vůči stokrát omletým pořekadlům, která v sobě mají nějaké morální poselství, pochopitelně otupělý. Když je ale Luboš přetočí, tak ve vás najednou znovu hrkne. Když přijdete na stage a zařvete „já vím, že koule je hranatá“, vytvoříte tím zdánlivě absurdní vizi, která ale ve skutečnosti není jen bezuzdnou fantazií. Může se zdát, že jen plácáte blbosti, ale míříte k podstatě nějaké emoce.

Práce s absurditou jde myslím dobře ilustrovat také na skladbě Pomeranč, ve které rapujete o pomeranči převlečeném za citron…

Typlt: Všechny naše texty mají skrytou stavbu a jsem rád, že ji tam naše publikum cítí. Někdo z fanoušků dokonce po posledním koncertu v Roxy sdílel na instagramu fotku, na které byl pomeranč zasazený do vydlabaného citronu. Když se vám ty nejjednodušší věci, které máte denně na očích, podaří dostat do nového světla, tak najednou ožijí a mají ohromnou energii.

Vraťme se ještě k vašim hiphopovým kořenům. Loni v prosinci jste se, Ondřeji, vrátil k rané tvorbě, když jste v pražském klubu Roxy odrapoval společný track s Orionem, který měl původně být na debutu WWW. Jaké pro vás bylo si tyhle hudební začátky připomenout?

Anděra: Bylo to dost živelné. V jednu chvíli mi došlo, že jsem tuhle energii postupem času zazdil a že by do budoucna možná bylo potřeba, abych ji zase otevřel. Taky jsem si uvědomil, že jsem skladbu Horký toust odrapoval přesně tak, jak jsem si ji přál odrapovat v devadesátých letech. Tenkrát jsem měl představu, jak by to asi mělo vypadat, ale ještě jsem to neuměl. Teď jsme to tam po třiceti letech s Orionem konečně naložili, mnohem líp, než jak jsme to kdysi nahráli. Navíc před obrovským publikem, které reagovalo tak, jak jsme si tehdy mohli nechat jenom zdát. Byla to fakt zvláštní reinkarnace.

Před rozhovorem jsem se díval i na váš videoklip Noční můra z roku 1993 a překvapilo mě, že se WWW tenkrát zase tolik nelišili třeba od Chaozzu nebo PSH. Kdy jste se vůbec začali odklánět k experimentálnějšímu zvuku a méně přímočarým, abstraktnějším textům?

Anděra: Vlastně docela brzo. Noční můra vznikla v období, kdy mi mohlo být kolem osmnácti, a přestože jsem byl tehdy ještě fixovaný na hip hop, začínal jsem tušit, že to je málo. Pamatuju si, že jsem se v něm přestával cítit doma, byť jsem ho měl pořád rád. Objevoval jsem kapely Beastie Boys, Rage Against the Machine nebo Jamiroquai, které sice pořád pracovaly s hiphopovou rytmikou, ale zároveň ustřelovaly jinými, experimentálnějšími směry. Tak kolem WWW vznikla živá kapela, která se mnohem víc přiblížila právě crossoveru.

Stejně mě fascinovalo, když později přišel trip hop. Massive Attack nebo Tricky mě přivedli k dalšímu zkoumání, co všechno by hip hop mohl být. Najednou vidíte, že někdo natáčí artové videoklipy s nějakými podivnými figurativními motivy, a už vám nestačí dívat se na rapery, kteří vyprávějí svůj příběh a máchají na kameru rukama. Posléze jsem přišel na chuť i Davidu Bowiemu, Marilynu Mansonovi, nebo dokonce Pink Floyd.

A vaše texty se měnily ruku v ruce s hudbou?

Typlt: V textech jsme šli myslím od začátku proti klišé hiphopové scény. Vychloubání a kydání špíny na druhé mi vždycky připadalo směšné. Zvlášť v malém českém rybníčku. Proto jsme si hledali vlastní poetiku. Už v roce 1998 jsme třeba přišli s textem Karamel je cukr, co už se neuzdraví.

Publikum, které chtělo poslouchat ustálené rapové mantry, si s tím nevědělo rady. Posluchačům, kteří z nich byli unavení, na druhou stranu Wéwéčka nabízela nějakou alternativu a myslím, že jsme si je za ty roky vychovali. Mám obrovskou radost, když mi dnes i lidé, kterých si osobně vážím, říkají, že na nás vyrostli. Většinou jsou to autonomně myslící bytosti, které nechtěly jít cestou stáda, stejně jako jsme jí nechtěli jít my.

Anděra: S Karamelem došlo k řezu. Část publika se radovala, že do žánru přinášíme obraty, které by tam člověk nečekal. Druhá část ale měla pocit, že jsme se odvrátili od pouliční moudrosti a hrajeme si na umělce. Často jsem dokonce slýchával, že jsme parta feťáků. Jinak bychom přece nemohli psát tak pošahané věci. Samotného mě překvapilo, že když člověk začne trochu víc pracovat s fantazií, stane se jeho tvorba pro některé posluchače neúnosná.

I Orion mi říkal, že když jsme vydali Neurobeat, připadala mu ta deska scestná, příliš temná. Cestu si k ní našel třeba až po čtyřech pěti letech. Zrovna Orion je pro mě ale člověk, který se sice drží uvnitř žánru, ale zároveň umí být velmi osobní, upřímný a pravdivý. U něj mi nevadí ani beefy nebo egotripy, protože je dělá se svou prazvláštní grácií, špinavostí a ulepeností.

Jinak jsou vám ale machistické pózy v rapu spíš proti srsti…

Anděra: Obsahově vyprázdněné texty jsem ochotný respektovat jen u lidí, kteří předvedou natolik živelný masakr, že se sám stane obsahem. Nedávno jsem ale zase slyšel nějakého nového rapera, který neměl silnou hudbu ani energii, a přitom v textu plácal, jak má zlaté zuby, zlatou desku a teď si jde pro platinovou. Smack taky používá klasické rapové mantry, jenže má takový drajv a charisma, že mu to prominu.

Český rap v posledních letech prochází generační obměnou. Stává se podle vás díky mladým tvářím obsahově i formálně pestřejší?

Typlt: Myslím, že se textově hodně zvedl. Přijde mi, že mladí rapeři už tolik nemachrují a občas v jejich věcech narazím na obraty, které mě fakt baví. Bude to znít neskromně, ale myslím, že k tomu, aby se rapeři víc zabývali textem, trochu pomohla právě i Wéwéčka. U některých mám pocit, jako by naše věci stoprocentně někdy slyšeli.

Anděra: Stejně tak u nás můžou posluchači vysledovat, že jsme si asi někdy pustili Psí vojáky nebo Vlastu Třešňáka. Ne že bychom je kopírovali, ale bezesporu nás ovlivnili.

Všímám si, že se v tvorbě mladé generace často objevuje motiv boje o život. Když třeba frontman slovenské kapely Berlin Manson v refrénu zakřičí „Kde budeme bývať, boy?“, musím přiznat, že mě z toho zamrazí. Jako by mladá generace znovu řešila zásadní otázku, jak v současné době budeme vůbec existovat. Baví mě třeba i Dušan Vlk, Cringe Prince nebo Mat213. Nedávno jsem si pustil jeho track Sprint, kde zpívá: „Jsem chrt na startovní čáře.“ Jeho texty i hudba mi přijdou neuvěřitelně vrstevnaté a zároveň minimalistické.

Mladá generace má tedy rozhodně co říct. Jen teď bude každý z těch raperů stát před rozhodnutím, kudy se vydat – jestli zůstane nezávislý, nebo půjde do mainstreamu. I my jsme koneckonců dostali nabídku nahrát desku u velkého labelu, ale radši jsme ji odmítli.

Typlt: A pokud zvolí stejnou cestu jako my, čeká je bohužel taky stejný osud. I když budou nominovaní na Anděla, drtivá většina českých rádií je do éteru nikdy nenasadí.