Woody Allen se vrací z uměleckého vězení. Konečně natočil dobrý film

Když se ohlédnete za svým životem, nejspíš s překvapením zjistíte, jak velkou roli v něm sehrály blbé a šťastné náhody. Myšlenky přicházejí, věci se dějí, někdo se narodí, někdo umře. Jean (Melvil Poupaud) ale na štěstí a náhody nevěří. Vlastní pílí se vypracoval do pozice dobře situovaného byznysmena. Je přesvědčen, že osud drží pevně v rukou. Své pokoutné podnikání i životy nejbližších se snaží řídit stejně jako vláčky na modelové železnici, kterou s hrdostí dítěte obdarovaného novou hračkou představuje každé návštěvě.

Jean ale při plánování každého životního okamžiku nevzal v potaz jeden nevypočitatelný faktor – lidské city. Jeho krásná mladá manželka Fanny (Lou de Laâge) hned v úvodu filmu náhodou potkává svého spolužáka z lycea, neukotveného spisovatele Alaina (Niels Schneider). Ten se ženě pracující v prestižní galerii svěřuje, že ji už na škole miloval. A jeho okouzlení ani po letech nezesláblo. Nejdřív se scházejí v parku, pak v Alainově bytě. Fanny si s milencem nepřipadá jako trofej a může s ním probírat i Préverta, ne jen bytové dekorace.

Žena zamilovaná do své staronové známosti váhá, zda opustit manžela. Na jednu stranu ji nudí jeho povrchní životní styl a snobští přátelé. Na stranu druhou je pořád zahrnována láskou a drahými dary. Podezření žárlivého Jeana mezitím roste. Chce přesně vědět, co jeho žena dělá, kdy a s kým se stýká. Povolává proto nejdřív soukromého detektiva, pak rumunskou mafii. Když se zdá, že jeho řešení zafungovalo, nastupuje na scénu další element, který nemá pod kontrolou ľ Fannyina matka Camille (Valérie Lemercier), velká fanynka detektivek.

Nový film Woodyho Allena začíná zvolna a nenápadně. Jako další z jeho ležérních romancí, které v posledních letech vyrábí spíš ze setrvačnosti než z přebytku originálních nápadů. Zásah štěstím zprvu vyčnívá zejména svými pařížskými lokacemi, na něž Allen hledí fascinovaným pohledem amerického turisty. K prvnímu setkání milenců dochází na Avenue Montaigne, kousek od Eiffelovky a Champs-Élysées. Jejich dostaveníčka se odehrávají v proslulé Jardin des Plantes a Alain jako správný bohém žije v prosluněném podkrovním bytě.

Podobná klišé by mohla být iritující, kdyby film usiloval o realistickou skicu života mladých Francouzů. Zásah štěstím je ale spíš kousavou moralitou o ironii osudu, ve které osmaosmdesátiletý filmař využívá uměle působící svět a jasně typizované postavy k ověřování hypotéz týkajících se náhody. V lásce, ve hře nebo v umění. Vrací se tak k motivům ze svých vrcholných děl jako Zločiny a poklesky nebo Match Point. Pouze si vymyslel podstatně jednodušší, v zásadě archetypální příběh nevěry, v němž vše slouží ústřední tezi.

Myšlence o nemožnosti koupit si štěstí, kterou Allen rozvíjí napříč celý dějem, je věnováno víc pozornosti než kterékoliv z postav. Všichni hrdinové se pro vypravěče zdají být stejně postradatelní, což nejjasněji dokládají dva překvapivé zvraty. První přichází zhruba v půlce příběhu a druhý těsně před koncem. Pointa filmu, stejnou měrou vtipná i krutě ironická, patří k nejbrilantnějším scenáristickým tahům Allenovy filmografie. Zásah štěstím se navzdory své vnějškové jednoduchosti celkově vyznačuje neobyčejnou vypravěčskou kompaktností.

Jedna scenáristická poučka praví, že pokud chcete příběh založit na náhodách, měli byste z nich učinit téma vyprávění, aby nepůsobily rušivě. Woody Allen je v tomhle velmi důsledný. Postavy se v podstatě nebaví o ničem jiném. Alain píše o osudových náhodách rovnou celý román. Stejně jako ostatní hrdinové je ve vyprávění především proto, aby nabídl určitý pohled na to, co můžeme v životě kontrolovat. Přestože z filmu vychází jako nejsympatičtější postava, charakterizován je příliš vágně, abychom se s ním mohli ztotožnit.

Totéž platí pro ostatní figury, resp. figurky, které Allen posouvá po imaginární šachovnici. Fanny je v něčem stejně samolibá jako její muž. Stačí jí pár dnů, aby vystřízlivěla ze zamilovanosti a místo blízkého člověka začala řešit, jakou lampu koupit do ložnice. Jeanův materialismus zachází do takového extrému, že nedělá rozdíl mezi lidmi a majetkem. Ušetřen není ani Alain, který se přesvědčí, že jeho slova o zázraku života byla jen naivní fráze. Film meandrující mezi satirou, thrillerem a detektivkou budí častěji jízlivý úšklebek než soucit.

Přes určitou neohrabanost dialogů, danou nejspíš tím, že Allen tentokrát nepracoval se svou mateřštinou, ale snímku nechybí vtip a šarm starších allenovek. Vedle pohlednicově atraktivních lokací na tom mají nemalou zásluhu charismatičtí herci. Ve vynikající formě je zejména Valérie Lemercier, jejíž lehce neurotická a velice zarputilá čtenářka Simenona dává vzpomenout na role, které Allen v minulosti psával pro Diane Keaton. Camillina energie a zdravý nadhled kontrastují se zatuchlým světem high society, do něhož byla lapena její dcera.

Výsměch nabobům, kteří úzkostlivým dodržováním společenských konvencí maskují svou prázdnotu a prohnilost, není pro Allena nové téma. Na neprobádané území se jeho 51. film (budeme-li počítat i jeden televizní) nevydává ani stylisticky. Italský kameraman Vittorio Storaro si opět vystačí s dlouhými sledovacími záběry, jejichž různobarevné nasvícení nám pomáhá odlišit světy jednotlivých postav (chladnokrevného Jeana například charakterizuje odtažitá modř, naivní Fanny zas světlo se snově zlatavým nádechem).

Stejně jako jiné nedávno uvedené počiny starých mistrů (Scorsese, Kaurismäki, Wiseman) také Zásah štěstím ukazuje, že opravdové mistrovství nemusí spočívat v divokém experimentování, ale naopak ve schopnosti sdělit s minimem prostředků a přitom s velkou efektivitou něco podnětného. Například o lásce, třídních rozdílech a pomíjivosti štěstí. Woody Allen, který natočil svůj nejlepší film od Jasmíniných slz z roku 2013, to pořád umí.