Recenze: Virus pozabíjel většinu populace. Hrdinovi filmu zbylo letadlo a pes

Britský režisér Ridley Scott má v pozdní fázi kariéry kromobyčejnou schopnost naštvat diváky. Začalo to už velikášským pokusem obalit ságu Vetřelec zbytnou mytologií a prázdnými filozoficko-náboženskými disputacemi ve filmech Prometheus či Vetřelec: Covenant. Následovalo drzé pokračování oscarového Gladiátora, které ovšem nakonec bylo nečekaně zábavně přemrštěnou podívanou – na rozdíl od přeceňovaného původního snímku z roku 2000.

Nyní osmaosmdesátiletý režisér vytvořil postapokalyptické drama Vzhlížet ke hvězdám, které od čtvrtka promítají česká kina. A dovolil si další „naschvál“. V době, kdy spousta filmů a především seriálů, v čele s The Last of Us, dělá ze zpustošené Země prostor pro intenzivní thriller o přežití, Ridley Scott ukazuje svět po apokalypse jako melancholické, takřka obyčejné místo.

Adaptace prózy současného amerického spisovatele Petera Hellera z roku 2012 je asi odsouzena k tomu zapadnout coby další „postapo“ podívaná, jakých dnes vznikají tucty. Nemá ve své DNA schopnost zhmotnit současný zeitgeist. Ani nedisponuje energií a nápaditostí Scottova filmu Marťan z roku 2015, v němž osamělý muž musel čelit nástrahám nehostinného světa. Novinka s Marťanem sdílí relativně skromnou premisu.

Hrdinou Vzhlížet ke hvězdám je Hig, jemuž trudnomyslnost do tváře vetknul svýma psíma očima herec Jacob Elordi. Na světě má jediného opravdového kamaráda, psa Jaspera. S ním vyráží na hlídkovací a zásobovací výpravy letadlem Cessna do nedalekého města Denver, zatímco ostrý kumpán Bangley v podání Joshe Brolina střeží jejich úkryt.

Bangley je parťák, jaký se hodí v otázkách přežití, ale Jasper představuje jedinou bytost, k níž Hig cítí opravdové pouto. A zároveň je to vzpomínka na život „před tím“. Na domov, na těhotnou ženu, která zemřela o rok později než její dítě, v době, kdy záhadný virus pozabíjel většinu populace.

Vzhlížet ke hvězdám je utkané z více než povědomých ingrediencí, přesto umí zaujmout tónem. Ridley Scott natočil meditativní dílo, v němž každý let drobné žluté Cessny nad panenskou přírodou – obývanou tlupami všehoschopných přeživších – představuje úvahu nad tím, co nám ještě zbylo a zda je to něco, za co stojí žít. Nebo jestli bude lepším řešením vypnout motor a namířit to rovnou do kolmé skalní stěny jedné hory kdesi poblíž Telluride.

Městské i přírodní výjevy, které by jinde měly pohlednicový charakter, režisér dovedně mění v posmutnělé obrazy zaniklého světa. Dává si načas a jen občasnými, opatrně dávkovanými vpády brutálního, efektivně natočeného násilí připomíná, proč je tento svět nebezpečný.

Hlavní drama se však odehrává v mysli protagonisty, který se s nástrahami okolí vypořádává mnohem snáze než s bolestivou minulostí.

Když další tragická událost přiměje Higa dát alespoň dočasně sbohem parťákovi a vypátrat, zda se za horizontem přeci jen neskrývá naděje, osud mu přihraje do cesty milou farmářku Cimu. Margaret Qualley ji hraje jako ztělesnění pozitivity v bezútěšném světě. Navzdory tomu, že její podezřívavý otec, v podání Guye Pearce, by pohledného cizince i jeho žluté letadélko nejraději viděl daleko v oblacích.

Hig i Cima sdílejí podobnou chmurnou minulost, jinak by ale nemohli být rozdílnější. Studentka medicíny v New Yorku se může s denverským mechanikem sblížit asi jen po apokalypse, kde jediné pojítko představuje smutek.

Film Vzhlížet ke hvězdám lze snadno obvinit z ledasčeho. Je až příliš zřejmé, kam bude hrdinovo setkání s Cimou směřovat. A stejně jasné je, jak se nakonec Hig vypořádá se svým smutkem.

Celou dobu sledujeme spíše starosvětský western než typický současný postapokalyptický thriller. A je otázka, zda to pro diváky nebude problém. Scottovu novinku si lze užít jako sympaticky ospalou potulku povědomým zdecimovaným terénem, která poměrně nezvykle mísí pozitivní přístup s chmurami.

Může to být málo ve světě, kde diváky válcují nespoutané živelné fantazie o koncích světa typu 28 let poté a 28 let poté: Chrám z kostí. A kde podobný, nenápadně radostný a přitom posmutnělý přístup k žánru reprezentoval třeba snímek Láska a příšery, roztomilý titul o dospívání za časů apokalypsy, v níž se smrtící bytostí stane i zlatá rybka.

Novinka Ridleyho Scotta je předvídatelná. Pomalá. Možná se pokouší o víc, než kolik unese, neboť ve druhé půli vytahuje nápady na dva další filmy a nedotahuje je do konce. A tak momenty, které připomenou ságu 28 let poté nebo seriál Fallout, působí jako bizarní rozptýlení, než se vyprávění zase vrátí k převládající sladkobolné optice.

Vzhlížet ke hvězdám může působit jako sázka na jistotu. Ale i kdyby z ní zůstaly v mysli jen uhrančivé záběry postapokalyptické krajiny, kterou se prohánějí divocí psi, stále to bude vítaný kontrapunkt k ostatním počinům v žánru. Těm, jež ztělesňují deziluzi a vyprávějí o světě, kde jakékoli humanistické ideály dávno vymizely. Těm, které jsou asi přesnějšími vyobrazeními napjaté a nejisté doby, v níž žijeme.

Nový film Ridleyho Scotta chce být protilátkou takových nálad. A daří se mu to jistě jen zčásti. Ale nezaslouží si tak příkrý odsudek, jakého se mu dostává ze všech stran. Vypráví o světě, kde i členové křesťanského hnutí mennonité mohou být vnímáni jako milá skupinka lidí.

Navzdory některým přešlapům režisér většinou ví, proč zvolil podobný tón. Jeho film se podobá věrnému psu, jenž se většinu času lísá, ale pak tu a tam dovede vycenit tesáky. Můžete ho za to milovat i nenávidět.