Článek
Hudebník Vojtěch Havel zemřel v pondělí večer ve věku dvaašedesáti let. Zprávu přinesl hudebník Petr Ostrouchov.
Na scéně působil Havel společně se svou družkou Irenou více než čtyřicet let. Jejich hudba byla těžko popsatelná - nepotřebovala totiž jiný jazyk než ten, který nabízely hudební instrumenty - od těch exotických (jako tibetské mísy) až po klavír a violoncello. Možná právě proto si tak snadno probíjela cestu přímo k posluchačům, na které působila svou křehkou uhrančivostí i ojedinělým klidem - ten ostatně vyzařoval i ze samotných interpretů.
„Naposledy jsem Vojtěcha Havla viděl hrát na festivalu Folková Lipnice v půlce září. Sám se prý organizátorům abídl, že tam zahraje bez nároku na honorář, na památku Oldřicha Janoty,“ vzpomíná na hudebníka Tadeáš Polák z kapely Severní nástupiště. „Šel z něj jako vždycky neuvěřitelný klid. Moc si vážím toho, že jsem ho zastihl jako aktivně působícího tvůrce.“
Vzpomínku na Havlovo vystoupení na letošní obnovené Folkové Lipnici přidal i organizátor festivalu Rostislav Šíma. „Přijel za námi vlakem po dvanácti hodinách komplikované cesty ze Slovenska, přes zaplavenou Moravu, proto nakonec sobotní program uzavíral. Nic nevzdával a neodvolal. Když začal koncert, nikdo z přítomných ani nedutal. Všichni na žíněnkách a lavičkách v prazvláštní chvíli. V meditaci.“
Šíma o píše hudbě manželů Havlových jako o umění, které nepotřebovalo slova ani hlasu. „Nikdy jsem necítil sevření a lehkost v jednom. Promlouvaly za ně jejich postupy a tvorba. Naprosto výstižná, drásající, naléhavá a jen těžko nahraditelná, stejně jako jejich lidský přístup, jednání, pokora a skromnost.“
Instrumentální skladby manželů Havlových se inspirovaly napříč žánry, kulturami i v čase. Začínali v polovině osmdesátých let v experimentální formaci Capella Antiqua e Moderna, v níž prozkoumávali hudební dědictví od renesance po současnost. Později zase prohledávali hudební postupy například z asijských kultur. O svých cestách po Indii také natočili čtyři filmy.
Bylo nasnadě, že se Irena a Vojtěch Havlovi dostanou právě k filmové hudbě. Spolupracovali na celovečerních snímcích, ale i na krátometrážních filmech či dokumentech. Za práci na oceňovaném historickém snímku Václava Kadrnky Křižáček (2017) si odnesli Českého lva, vytvořili také hudbu ke Kadrnkově dalšímu filmu Zpráva o záchraně mrtvého (2022). K tomu měli Havlovi původně složit pouze několik minut, pak se z kratičké spolupráce stal několikaletý projekt. „Vašek dokonce část té muziky používal i při natáčení, kdy ji pouštěl hercům a štábu pro atmosféru,“ vzpomínal Vojtěch Havel v rozhovoru s hudebním publicistou Pavlem Klusákem v pořadu ArtCafé.
Režisér Václav Kadrnka hudbu Havlových popsal ve stejném pořadu. „Co mě vždycky na té hudbě přitahovalo, bylo, jak je dovnitř. Je o pohybu, ale o nějakém vnitřním pohybu.“
Osobitost tvorby Havlových popisuje také hudební publicista Miloš Hroch. Podle něj se manželé vyznačovali pozoruhodnou jemností, křehkostí a citlivostí. „Nechali se inspirovat americkým minimalismem, ambientní hudbou a new age, ale zároveň tyto vlivy spájeli s renesanční tonalitou. Tato schopnost propojovat odlišné časy se pak projevila, když byla jejich hudba objevená díky archivní kolekci Melodies in the Sand v roce 2021 o mnohem mladším publikem a manželská dvojice koncertovala napříč evropskými festivaly zaměřenými na experimentální hudbu.“
Hroch dodává, že Havlovi se nikdy nechtěli zaseknout v čase. Jejich letošní deska Four Hands vyšla po čtrnáctileté pauze, Vojtěch Havel navíc stále častěji hrál s generačně mladšími hudebníky a hudebnicemi, ať už to byla umělkyně Anna Ruth nebo kytarista a experimentátor Václav Havelka. S posledním zmíněným Vojtěchu Havlovi jen pár dní před smrtí vyšla společná kazeta. „Smrt Vojtěch Havla je velká rána pro zdejší hudební scénu, obzvlášť ve stejném roce, kdy odešla jiná spřízněná duše Oldřich Janota.“
Hudba Ireny a Vojtěcha Havlových byla minimalistická, ale originální a svébytná. „Pro mě byli unikátní tím, že si v hudbě dělali věci úplně po svém,“ vysvětluje Tadeáš Polák. „Na koncertech se střídali u nástrojů, doplňovali se a jako by se navzájem tou hudbou propojovali.“
Polák vysvětluje i paradox klidu, který Havlovi vyzařovali osobně i skrze své hraní: „Během jejich koncertů si člověk v hlavě prožil strašně moc druhů emocí. Jejich hudba byl možná takový soundtrack k dennímu snění a vybízející k introspekci.“
