Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Frustraci sedmdesátých let, kdy se česká společnost podvolila sovětské okupaci, snášeli zvlášť těžko příslušníci mladé generace. Proti komunistickému aparátu, který tehdy sázel na tvrdou represi, bylo těžké protestovat, maximálně si zachovat pocit svobody nestříháním vlasů a vyhýbáním se službě v Československé lidové armádě.
Přesto existoval underground, v zásadě několik kapel, které hrály tehdy zakazovanou rockovou hudbu, navíc jim nikdo ani neschválil texty. Po Plastic People of the Universe měla největší ohlas DG 307, nazvaná podle psychiatrické diagnózy, která mnohým odpíračům umožnila vyhnout se vojně. Ještě lépe, než hudba Plastiků, formulovaly radikální rozchod se zglajchšaltovanou normalizační společností texty, které pro „Dégéčka“ sepsal a interpretoval Pavel Zajíček.
„Když tě čapne ranní svěrák, myslíš, že vysvobodil by tě smrťák.“ „Topím se ve sračkách svýho přemejšlení, topím se vob den, nic se nemění.“ Takové verše mají daleko k vyšší poetice, přesto se v nich v té době mohl najít každý teenager, případně mladík přes dvacet let. Mnozí se v nich také našli. Nihilismus byl společný revoluční mládeži ve všech dobách na celém světě, pro české podmínky 70. let ho vyjádřily legendární verše „Chtěl bych mít světy z papíru, a taky papírový lidi, a trochu benzínu, a nastrouhaný slídy“.
Kdo tehdy hrál, navíc bez povolení úřadů, takové songy, musel počítat s tím, že se stane obětí policejního násilí, že mezi jeho kamarády bude pár fízlů, že se do undergroundové komunity zapojí kriminálníci. Bez ohledu na to bylo možné v širší společnosti Plastiků a DG 307 zažít pocit nekompromisní či absolutní svobody, dokonce možná právě proto, že mohla skončit jedním zazvoněním u dveří.
Pavel Zajíček (15. dubna 1951 - 5. března 2024)
Český básník, textař a hudebník. Jeden z nejznámějších členů českého undergroundu. V roce 1973 založil spolu s Milanem Hlavsou kapelu DG 307 a o tři roky později byl ve vykonstruovaném procesu spolu s členy Plastic People of the Universe odsouzen za výtržnictví. Ve vězení strávil Pavel Zajíček rok.
Podepsal Chartu 77 a v roce 1980 emigroval, pobýval ve Švédsku a v USA. Od roku 1989 střídavě žil v Praze a v New Yorku, do Česka se natrvalo vrátil v roce 1995.
Dílo Pavla Zajíčka:
| DG 307 - Texty 1973-1980 | hudební texty | Kniha psaná chaosem | sbírka básní i prozaických textů |
| Čas je výkřik uprostřed noci | básnická sbírka | Všechno je úplně jinak... | básnická sbírka |
| Zápisky z podzemí (1973-1980) | básně a zápisky z deníku | Kniha moří | básnická sbírka |
| Jakoby...Svět v zrnku písku... | próza | Kniha měst | básnická sbírka |
Introvertní básník Pavel Zajíček s obdivuhodně dlouhými vlasy byl hvězdou svého prostředí, což si uvědomovala i Státní bezpečnost. Spolu s Ivanem Jirousem, Svatoplukem Karáskem a Vratislavem Brabencem si proto z tzv. procesu s Plastiky odnesl nepodmíněný trest za to, že se přednášením svých textů na koncertech „dopustil veřejně hrubé neslušnosti“ a tím naplnil skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví.
Pokračování příběhu je známo z memoárů Václava Havla, který zakládal Chartu 77 v reakci na to, že komunistická justice porušila lidská práva stíhaných hudebníků. Málokdy má vystoupení skupiny intelektuálů zásadní dopad na život společnosti, básník Zajíček se stal proti své vůli prominentním členem jedné takové skupiny.
Jako český umělec ve Švédsku a New Yorku hledal jen těžko uplatnění, poznal tak svobodu i z té její méně příjemné stránky. Do Prahy na Vinohrady se definitivně vrátil v roce 1995. Ohlas jeho hudební, básnické a výtvarné produkce v zásadě nepřesáhl okruh znalců, přesto v určitých kruzích vždycky zůstala předmětem až kultovního uctívání. Pro Zajíčka jako dlouhodobého neplatiče sociálního a zdravotního pojištění to bylo štěstí během několika let nemocí, kdy mu příbuzní a známí mohli zaplatit zdravotní péči.
