Článek
Online seriál Vyšehrad se setkal s poměrně příznivou diváckou odezvou. Tvůrci mohli mít za sebou touhle dobou třetí, klidně čtvrtou úspěšnou řadu, oni se ale rozhodli, že chtějí natočit celovečerní kinofilm. Podle jejich slov je to nakonec dřív nebo později cíl každého, kdo vezme do ruky kameru. Pandemie jejich sen podrobila zkoušce, natáčení se nejdřív odkládalo, pořízený materiál pak v postprodukci strávil skoro rok a půl. Vyšehrad přesto neskončil na streamu a v doprovodu slušné reklamní kampaně vstupuje do bezútěšných postcovidových sálů, snad aby je zachránil.
Dojem upřímného nadšení tvůrců pro věc je nakonec jedna z nejpozitivnějších věcí, jaké jde o Laviho celovečerním snímku s jistotou říct. Vyšehrad: Fylm je šílenou změtí vulgárních scének, které připomínají americké parodie první dekády 21. století. Evokuje v první řadě upřímnou radost a zájem hodit toho před diváky co nejvíc. Něco se chytne, něco ne, ale celkově je sranda.
Hlavně, že mají legraci
Největší výzvou stojící před tvůrci jistě bylo, jak přistoupit k celovečernímu formátu. V desetiminutových epizodách může být Lavi jednorozměrná postava, která prožije vždy jednu zábavnou scénku a rychle sejde z naší mysli. V hodinu a půl dlouhém vyprávění ale hrdina zpravidla potřebuje nabýt rozměr. Tvůrci se pak v rozhovorech dušovali, že k tomu dojde a že jeden z důvodů, proč se těší na film, je právě prostor udělat z Laviho člověka. Tyhle sliby jsou ale podivné, protože výsledný film obsahuje pramalou snahu sparťanského vyvrhela někam posunout – je dál postavou, která se vždy bez rozmyslu zachová absurdně hloupě či sobecky a neprochází prakticky žádným vývojem.
Tvůrci se snaží vyvolat opačný dojem, když Laviho nejdřív ožení a potom spárují s jeho nově nalezeným synem. Lavi by měl předvést ten nejzákladnější morální vývoj, kdy potomka nejprve odmítne a chová se k němu hrozně, ale časem si ho zamiluje a získá si jeho důvěru. Problém je, že toho nedocílí skrz vlastní posun, ale proměnu svého syna. Místo aby se otec přizpůsobil potřebám svého dítěte, dotlačí chlapce k tomu, aby byl víc jako on – k zájmu o fotbal a holky. Pak ho najednou přijme.
Tvůrci mají Laviho moc rádi na to, aby ho zobrazili v opravdu negativním světle. Mohli bychom se tu teď začít bavit o tom, že jde o typické amorální poselství českého filmu, kdy sobecké postavy získají vše, co chtěly, aniž by musely projít sebereflexí. Je ale trochu absurdní řešit to zrovna u Vyšehradu, kde zápletka působí jen jako záminka, aby bylo co napsat do synopse. Nemá například smysl detailně rozebírat, jak hrozně se Lavi chová ke svému osmiletému synovi, včetně fyzického a sexuálního násilí, protože nejde o postavy s uvěřitelnou psychologií. Jsou to karikatury, na jejichž chování nejde uplatňovat morálka. Ke cti tvůrcům slouží alespoň to, že Laviho sobeckost a dětinskost přímo neglorifikují, což není v tuzemských komediích samozřejmost.
Satira pro babičku
O Vyšehradu se mluví jako o satiře, je jí ale jen na té nejpovrchnější rovině. Nikdo z fotbalového ani jiného světa se nemá čím urazit a s přítomnými legendami je zacházeno v rukavičkách. Eskapády Borata, který byl tvůrcům přiznanou inspirací, mají specifický osten a nastavují zrcadlo americké společnosti. Jackass, u nichž bychom mohli rovněž najít paralely k Vyšehradu, nejsou otevřeně političtí, jejich žaludek zvedající a život ohrožující vylomeniny ale mají svou kontrakulturní hodnotu. Vyšehrad je oproti tomu v jádru konzervativní podívaná, která stereotypy zobrazuje, aby je stvrdila, a nemá ambici diváka vystavit něčemu nepříjemnému nebo nečekanému. Ve Vyšehradu se prdí, kadí a zvrací, ale žaludek se nikomu nezvedne. Na to je celý zážitek moc bezpečný. Není to film, na který byste se báli vzít babičku.
Na rozdíl od Okresního přeboru nemá Vyšehrad ani ambici nalézat mezi momenty humoru střípky lidskosti a autenticity. Nedocházíme k žádným zjištěním o postavách, skrz jejichž veselou personu by pronikala lidská zranitelnost. Lavi se v jedné scéně za zvuků smutné hudby ptá matky na svého otce, ale tvůrci nejsou odhodláni se vážnému okamžiku oddat a mizí jim mezi prsty dřív, než z něj něco vznikne. Jde o další ze scén, která působí dojmem, že ji tvůrci vložili z donucení, protože se cítili povinováni zahrnout osobnější konflikt.
Víme tedy, co všechno Vyšehrad není. Správná kritika by měla ale pojmenovat, čím je. Uf… Takže… Vyšehrad je o tom, aby byl Lavi hodinu a půl Lavim a byla u toho legrace. Je to málo? Je to moc? Máme před sebou film, který není skoro programově o ničem a o nikom opravdovém. Jeho rychlý střih a podivně nepadnoucí zatmívačky evokují, že byl slepen dohromady z náhodných scének, co se našly ve střižně.
Smí se natočit film bez ambice být „něčím“? Fanoušci Vyšehradu o tom asi nebudou přemýšlet, budou se smát. Takže asi v pořádku?
Nejde se zbavit dojmu, že kdyby se Jakub Štáfek, Martin Kopp a Tomáš Vávra zbavili tendence tvářit se jako „normální film“ a šli naplno do hlasité a uřvané epizodické komedie, kde postavy prostě dělají šílené nesmysly, byl by výsledek o kus přesvědčivější. Nevadí.
