Nový Vyšehrad mentálně zaostává za světem. Pořád je to ale lepší než Troška

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Popkulturní fenomén zvaný Vyšehrad už existuje téměř dekádu. Začal jako online streamovací seriál v roce 2016, pět let nato do kin přišel celovečerní sestřih s výmluvně negramotným podtitulem Seryjál, o rok později následoval samostatný snímek nazvaný Fylm a tento čtvrtek má premiéru Vyšehrad Dvje. Přesně jak by to napsal hlavní hrdina, fotbalový útočník a sólista Julius Lavický alias Lavi, jenž by na tom kognitivně nebyl o mnoho lépe, ani kdyby náhodou celý život nehlavičkoval.

Lavi je jakýmsi naším Boratem, národním blbem, na něhož bývá až příliš dobře vidět a který dokáže udělat rovnou mezinárodní ostudu. Ztělesňuje všechny stereotypy „fotbalové kopačky“, od příšerné „komedie na hlavě“ přes ohavná tetování, jejichž smyslu sám nerozumí, až po celou opilost slávou a penězi, finanční negramotnost, promiskuitu či sexistické vidění světa. Okolí ho omlouvá tím, že ani on nechápe, co vlastně říká.


V minulém dílu Lavi zjistil, že má zázračně inteligentního syna, oženil se, málem rozvedl a téměř dovedl svůj tým Slavoj Vyšehrad do první ligy. Od té doby se fotbalista hraný Jakubem Štáfkem mentálně rozhodně neposunul. Pouze byl prodán do anglického klubu, kde hned na prvním tréninku způsobí rasistický skandál a spoluhráč mu na oplátku zlomí kotník.

Lavi se stává nepoužitelným v zahraničí i doma a nekontrolovaně se přejídá jídlem, které mu až do bytu svážejí různí sponzoři snímku, protože z něčeho se ten pětapadesátimilionový rozpočet zaplatit musel. Zachránit od infarktu, bankrotu a „impertinence“ – což je podle Laviho totéž co impotence – má protagonistu nabídka z vesnického klubu, jemuž velí trenér Lukáš Vaculík. Jméno postavy je v tomto případě nepodstatné, protože hraje „Vaculíka“ a neustále se připomínají jeho rodinné vazby na herečku Šárku Vaculíkovou, nyní provdanou Krausovou, která je jeho skutečnou neteří a představuje Laviho manželku.

Za Vyšehradem Dvje opět stojí stejný tvůrčí tým, do nějž kromě herce a spolurežiséra Jakuba Štáfka náleží hlavní režisér Martin Kopp, scenárista Tomáš Vávra a producent Ctibor Pouba. Z jimi poskytnutých rozhovorů vyplývá, že do scénáře přispívají všichni a ještě někteří další. Jedná se vyloženě o brainstorming v debilitě, aby scény byly co nejvíce „crazy“ a Lavi se choval co nejhůř.

Žánrově se snímek pohybuje už kdesi u parodií typu Bláznivá střela a jen zlehka si odskakuje k satiře na korupci v českém fotbale. Nejde mu vyčítat, že hrdina říká a dělá strašné věci, protože vyprávění ho líčí jako někoho, kdo zároveň hraje extraligu v pitomosti i egoismu.

Přesto se film mnohokrát pohybuje na hraně nebo za hranou. O dobrý vkus tu, pochopitelně, nešlo nikdy a spousta dialogů či gagů má hlavní působnost v tom, že člověk váhá, jestli se urazit, nebo zasmát tomu, co někdo řekl či udělal – když třeba v běžné televizní tvorbě by něco podobného neprošlo.

Tento malý český boj s politickou korektností ale nemíří k tomu, že by se ve Vyšehradu Dvje říkalo cosi opravdu podvratného. Všichni ve filmu vědí, že Laviho rasistický úlet je zcela za hranou, a nikdo ho neomlouvá. Naproti tomu sexismus se bere jako něco, co k fotbalu a chlapům prostě patří. Proto může být trpasličí žena v kufru označena za „kapesní prcátko“ a tvůrci věnují tolik času nácvikům vlnících a natřásajících se roztleskávaček.

Dokonce se tu v jisté obměně zopakuje nedávná kauza, kdy spisovatel Jan Žáček do knihy určené dětem zakomponoval scénu, v níž se malí fotbalisté z prvního stupně základní školy domlouvají, jak budou za úplatu sledovat nahou sestru jednoho z nich ve sprše. Ve Vyšehradu se zase Laviho syn při točení „analytických zápasových videí“ opakovaně a „omylem“ zaměřuje na tělesné detaily dcer hrdinových spoluhráčů. „Je to můj kluk, nedá se nic dělat, máme to v genech,“ rozplývá se Lavi, zatímco ostatní se tváří kysele.

Film naznačuje, že ani pro jednodušší povahy nejsou podobné praktiky normální, tedy alespoň když se jedná o jejich vlastní dcery. Ani manželky se moc nechtějí promenádovat před publikem, z děje nicméně vyplývá, že to patří k „velkému světu v Praze“ a „děláme tím našim chlapům čest“.


Z podobných scén nelze vyvodit o moc víc, než že tvůrcům se jistý typ buranství líbí a považují ho za součást mužské identity, cosi pravého pod civilizační slupkou. Proto je tu hlavním terčem vtipů „podpantoflácký“ otec v podání Jakuba Prachaře, ochotný starat se o dítě, jež biologicky zjevně není jeho. Jako nejhorší mrcha se chová příliš emancipovaná manželka; žádný mezistupeň ženské role mezi ní a poslušnými roztleskávačkami film neobsahuje. I snahu očistit fotbal od korupce podává jako směšně donkichotský boj. Zdálo by se, že snímek míří proti něčemu, co nás definuje jako společnost, ale satirické bodnutí nikdy není moc ostré a bolavé.

V tom se Vyšehrad liší od vrcholných komedií, jaké dělá například anglický komik Sacha Baron Cohen se svým Boratem, Brunem nebo Diktátorem. Také on neodolatelně a neoddělitelně míchá sprosté a fekální vtipy s inteligentní politickou i sociální satirou, přičemž stereotypy nejenom potvrzuje, ale též vyvrací. Mnoha výjevy a scénami útočí na nesnášenlivost publika, které se doposud bezpečně smálo tomu, co mu vyhovuje, a najednou to „nedává“.

Vyšehrad takhle daleko nikdy nezajde. Jakub Štáfek se sice do Laviho ponořil podobně jako Cohen do Borata, ale česká, zdánlivě totálně odvázaná zábava zůstává na ryze komerční, spotřební úrovni. Tvůrci se sice tváří, jako by udělali něco nezávislého, co jde proti proudu, to ale platí pouze v tom smyslu, že podobné filmy zpravidla nezískávají státní podporu, nekoprodukuje je veřejnoprávní televize a různé značky si více rozmýšlejí, jestli do nich prodat reklamu typu product placement. Ve výsledku ale z popularity snímku, jehož předešlý díl v kinech vidělo téměř 700 tisíc lidí, těží všichni: zdejší fotbalové prostředí, sázkové kanceláře i fastfoodové řetězce.

Ve Vyšehradu se jakékoli náznaky homosexuality nebo zmínky o transgender lidech stávají záminkou k fobiím či vtipům; to, že je někdo tlustý, má být zkrátka legrační samo o sobě. Vyšehrad tím není nějak zajímavě nekorektní a odvážný, jen dvacet třicet let mentálně opožděný oproti zbytku světa, kde už si dnes dělají legraci spíš z homofobie a patologické snahy o fyzickou dokonalost. Zahraniční debata o tom, zda by bylo neetické používat u štíhlých herců komické „tlustoobleky“, zdejší tvůrce nespíš obloukem minula.

Přesto nutno zdůraznit, že v kontextu mnoha českých komedií Vyšehrad stále představuje něco mnohem více „srdečního“, autentického, nadšeneckého a hračičkovského. Uplatňuje jednoznačně promyšlenější stavbu gagů, nejsou tu téměř žádné hluché scény, kde by se jen naprázdno žvanilo nebo nadávalo, ale téměř vždy se u toho něco fyzického děje, velice často v pozadí záběru, rychlá montáž z různých míst dává dohromady kontrastní významy a tak dále. Na Vyšehradu je patrné, že tvůrci se každým dílem filmařsky zlepšují a jde jim o to, udělat v rámci žánru dobrou podívanou.

Když si uvědomíme, že dříve byly lidovými komediemi série Kameňák a Babovřesky od Zdeňka Trošky, jedná se o intergalaktický civilizační skok. Poslední dobou v Česku obecně narůstá poptávka po provokativním humoru, co si nebere servítky, a minimálně filmy Martyho Pohla jako Párty Hárd či letošní Na plech ukazují, že je možné být méně konzumeristický a více punkový.

Vyšehrad nicméně pořád připomíná spíš příjemný výplach. A přejdete-li z kinosálu v multiplexu do obchodního domu, budete se stále pohybovat ve stejném prostředí se stejnými hodnotami – co nejvíc si užít.