Vyrůstal v bídě. Louis píše bestsellery o třídních rozdílech i o rodině

„Říkali mi, že literatura se nikdy nemá snažit vysvětlovat, že má jen znázorňovat skutečnost, a já píšu, abych vysvětlil a pochopil život. Říkali mi, že literatura se nikdy nemá opakovat, a já chci psát znovu a pořád jen tentýž příběh, vracet se k němu, dokud skrze něj nepůjdou zahlédnout útržky pravdy. (…) Protože teď už to vím: oni tu takzvanou literaturu vystavěli proti životům a tělům jako to její. Protože teď už vím, že psát o ní a o jejím životě znamená psát proti literatuře.“

Devětadvacetiletý Louis se proslavil už svým debutem Skoncovat s Eddym B., ve kterém líčil své dětství a dospívání na francouzském venkově, kde se potýkal s chudobou, homofobií a odkud se dokázal vymanit až díky vzdělání. Právě to mu připravilo docela jiný život, než měli členové jeho rodiny, kteří zakoušeli dřinu, nízké mzdy, nedůstojné zacházení, násilí. Vyprávění o životech rodičů prohloubil v knize Kdo zabil mého otce, která vyšla v češtině loni, a v letošním titulu Boje a proměny jedné ženy.

Louisův otec pracoval jako dělník a po nehodě, kdy mu spadl při práci na záda náklad, klesla rodina „z chudoby přímo do bídy“. Problémy rodiny gradovaly, stejně jako otcova agresivita namířená na matku, kdy jí před druhými nadával a shazoval ji. Autorova matka pak v obraně začala o otci tvrdit, že se svým zraněním přehání a „mohl by přece hýbnout prdelí“.

Louis líčí, jak byl právě liknavý vztah ke zdraví a nedůvěra k lékařům způsobem, jak si lidé z dělnické třídy dodávali důstojnost; starat se o své zdraví pro ně bylo opovrhovaným městským moresem. Kvůli tomu autorovi samotnému téměř prasklo slepé střevo, když jeho matka nechtěla uznat, že ho bolí břicho, a odmítala zavolat záchranku. V té době už studoval a matka špatně nesla, že se nad rodinu vyvyšuje – používá výrazy, kterým ostatní nerozumí, nebo dává na odiv svou sečtělost.

„Sociální distance kontaminovala veškeré naše vztahy natolik, že už jsi ve mně viděla jen nástroj třídní agrese, a to mě málem zabilo,“ podotýká k tomu Louis.

Přesto se autorova matka dovedla – podobně jako její syn, byť jí k tomu nepomohlo vzdělání – vymanit z vesnického prostředí. Vleklá krize mezi ní a jejím manželem totiž nakonec vyústila v rozchod. Louisova matka otce opustila a odstěhovala se do Paříže.

„Kdybys viděl, jak jsem teď svobodná! Nepoznal bys mě,“ líčí synovi nadšeně.

V beletrizovaných analýzách (nebo jak jinak tento unikátní styl psaní nazvat?) Édouarda Louise je důležité, jak pracuje s konceptem intersekcionality. Intersekcionalita je termín, se kterým přišla poprvé na sklonku osmdesátých let feministická teoretička Kimberlé Crenshaw. Podle ní jednotlivé nerovnosti neexistují vedle sebe, ale kříží se a vzájemně posilují. U Louise tak šlo o třídní původ v kombinaci s homosexualitou (a v prostředí jeho vesnice a rodiny k tomu přibylo také vzdělání, pro které mělo jen málo lidí pochopení). U Louisovy matky jde navíc o gender, který jí některé životní volby komplikuje nebo zcela znemožňuje.

Spisovatel líčí, jaké problémy matce přineslo nečekané těhotenství: bylo jasné, že se dalším porodem ještě pevněji připoutá k muži, jenž ji roky ponižuje. To je situace, která je pro řadu žen trpce známá. Pokud totiž mluvíme například o domácím násilí, je to právě ekonomická situace, jež ženám často znemožňuje od partnera odejít.

Louis zároveň píše o matčině osamělosti, každodenním ponoření se do domácích prací, vaření a obsluhování ostatních členů rodiny. Tak jako její syn i ona úpěnlivě hledala záchranu. Zatímco on ji našel v knihách, pro ni šlo o navázání přátelství se ženou, která patřila k vyšší třídě. Když však přátelství skončilo („Prostě jsme pro ni nebyli dost dobří“), zbývala matce jen úzká perspektiva budoucnosti. A přece – když děti odrostly a začaly se stavět na vlastní nohy, konečně získala možnost manžela opustit, mít budoucnost, kterou si může sama řídit.

Na začátku knihy autor píše, že jeho tok přemýšlení o matce spustila fotografie, na níž je jí teprve dvacet. Výraz jejího obličeje evokuje svobodu a nepřeberné budoucí možnosti. „To viditelné štěstí mi dalo pocítit, jak nespravedlivé bylo jeho zničení.“

Louis využívá možnost přepsat společnou minulost sebe i matky. Chce vystavět „obydlí, kam se může uchýlit“. Jde o patrně nejsilnější metaforu celé knihy. Pro Louise je opakované psaní o třídních rozdílech, nerovnostech a útlaku způsobem, jak si jednak zanalyzovat odžité. Zároveň jde ale také o cestu, jak dát těm, o nichž píše, důstojnost a bezpečí, které ve svém „neliterárním“ životě nepoznali.

„Říkali mi, že literatura se nikdy nemá podobat politickému manifestu, a já už si brousím každou větu, jako bych brousil ostří nože,“ píše Louis.

Jeho texty jsou bezpochyby politické – píše o nedávné minulosti a současnosti, ke kterým se přitom v umění vztahujeme jen neradi; vždyť právě v reflexi současného lze ze sebe snadno udělat pitomce. Narativy dosud nejsou usazené, proměňují se, mísí a není jasné, který je ten „správný“. Z Louisovy strany jde o riskantní, a tedy statečný krok. Jak budeme jeho knihy číst za deset dvacet let? Budou svou jasnou kritičností zastaralé, nebo půjde naopak o zásadní dokumenty k dané době?

Je potřeba dodat ještě jednu věc: v Louisově psaní nejde jen o politiku. Jeho knihy jsou totiž kromě ní i suverénním způsobem, jak se vztáhnout k minulosti – a odpustit. Sobě i druhým. Louis píše, aby dokázal pochopit, přijmout a nezapomenout.

Édouard Louis: Boje a proměny jedné ženy (Paseka, 2022)