Výlet do koncentráku jako reset duše. Opravdová bolest je černý kůň Oscarů

Mezi filmy, které letos mohou uspět na Oscarech, působí Opravdová bolest na první pohled nenápadně. Není tak velkolepá jako tříhodinový Brutalista ani tak extravagantní jako žánrově rozkročená Emilia Pérez. Druhý režijní a scenáristický počin amerického herce Jesseho Eisenberga je komorní road movie, která si diváky podmaňuje svým vlastním, pozvolným tempem. Nejprve si je nakloní nenuceným situačním humorem, aby je později překvapila psychologickým ponorem.

Hlavními hrdiny komediálního dramatu jsou bratranci David a Benji, kteří se z New Yorku vydávají do Polska, aby konečně poznali zemi, odkud pocházela jejich zesnulá židovská babička Dory. Chtějí se tak konfrontovat s traumatem holokaustu, s nímž se jako třetí generace emigrantů od dětství potýkali pouze zprostředkovaně. Eisenberg se při psaní scénáře ostatně inspiroval vlastní zkušeností – jeho předkové pocházeli z Polska a Ukrajiny, a přestože jeho větev rodiny odešla do Spojených států v roce 1918, část příbuzných v Evropě zůstala a během druhé světové války zahynula v koncentračních táborech.

„Vyrůstal jsem v materiálním dostatku, obklopený přesyceným prostředím newyorské umělecké scény. Zároveň mi ale připadalo, že ve svém životě něco podstatného postrádám. Pátrání po mých rodinných kořenech bylo pokusem, jak dát svému jinak nudnému životu nějaký smysl,“ vysvětlil v nedávném rozhovoru pro deník The Guardian. Předobrazem nesmlouvavě upřímné babičky, na niž ve snímku ústřední dvojice vzpomíná, byla Eisenbergova podobně neomalená prateta Doris, která zemřela v roce 2019 ve věku 106 let. Jednu scénu dokonce natočil u domu ve východopolském městě Krasnystaw, kde před emigrací žila.

David a Benji své putování po stopách rodinné historie zahajují ve Varšavě, kde se potkávají s dalšími účastníky turistického zájezdu se židovskou tematikou. Někteří z nich sami přišli o rodinu v plynových komorách, jiní jen konvertovali k judaismu. Už při úvodní prohlídce hlavního města se přitom začíná ukazovat, jak moc se bratranci povahově liší. David ztvárněný Eisenbergem je uzavřený, sociálně nejistý neurotik, který si svoje pocity nechává pro sebe a od okolí si udržuje bezpečný odstup. Benji v podání Kierana Culkina naopak budí dojem vřelého baviče, který se dá s každým snadno do řeči.

Když průvodce skupinku dovede k Pomníku hrdinů ghetta, považuje David za nevhodné, aby u něj s bratrancem pózovali jako jedni z odbojářů. Benjiho bezprostřednost je nicméně tak nakažlivá, že se u památníku nakonec nechají vyfotit všichni – až na suchopárného bratrance. Eisenberg je v roli zpočátku podobně chladný a odtažitý, jako když hrál autistického ajťáka Marka Zuckerberga ve Fincherově dramatu Social Network. Culkin ve svém výkonu zase zjevně zužitkovává některé rysy rozmazleného miliardářského synka, kterého si střihl v oceňovaném seriálu Boj o moc. Benji umí být stejně nepředvídatelný jako Roman Roy, což je někdy okouzlující a jindy nesnesitelné.

Odvrácená strana Benjiho nespoutané osobnosti se poprvé projeví, když američtí turisté míří vlakem do města Lublin, kde je čeká mimo jiné návštěva vyhlazovacího tábora Majdanek. Problematickému bratranci ovšem přijde absurdní, že cestují první třídou, zatímco jejich židovské předky nacisté přepravovali v přeplněných dobytčácích. Ostatní si tak musí vyslechnout jeho kritické poznámky na adresu boháčů, pro něž se vyhlazování Židů stalo turistickou atrakcí. Jindy zase průvodci vytkne, že cestovatele zahrnuje faktografickým výkladem odtrženým od autentických prožitků.

Režisér a scenárista nechává prostřednictvím nekompromisně přímočarého Benjiho zaznít otázky, které si sám kladl: Nakolik se dnes do utrpení obětí holokaustu dokážeme skutečně vcítit? A nedělá turismus z koncentračních táborů někdy jen povrchní ždímačku emocí? Když Eisenberg Opravdovou bolest psal, narazil podle svých slov na reklamu, která zcela vážně lákala na „zájezdy do Osvětimi s obědem v ceně“. Přestože se však Benji v příběhu chvílemi pasuje do úlohy jakéhosi spravedlivého soudce lidského pokrytectví, Eisenberg trauma z nacistické genocidy záměrně staví do kontrastu k jeho vlastním psychickým problémům.

I když si Benji svým šarmem dokáže druhé získat a jeho bratranec si vedle něj připadá jako šedá myš, cítí se navzdory své extrovertní povaze ztracený. Stejně jako se bez zábran pouští do jakýchkoli lumpáren, upadá občas nekontrolovaně do poraženectví a sebelítosti, která Davidovi připadá nepatřičná. Tišší David už vede usazený rodinný život a na nic si nestěžuje, zatímco ten charismatičtější pořád bydlí s mámou a netuší kudy kam. Scéna, ve které David po jednom z Benjiho nevhodných výstupů výjimečně neudrží svoje potlačené emoce na uzdě a svěří se zbytku výpravy s tím, co doopravdy prožívá, patří k nejsilnějším okamžikům.

Opravdová bolest ukazuje, že stejně nejistý a zranitelný může být jak lehkovážný šašek, tak studený čumák. Jen se s vnitřními zraněními a pochybnostmi každý vypořádává po svém – jeden jim podléhá a všechno ventiluje, druhý je kontroluje a přebíjí rozumem. A byť se křehké duševní zdraví mladých zaopatřených Američanů může zdát v porovnání se smrtelným ohrožením jejich židovských předků malicherné, film ho nijak nebagatelizuje.

Svědčí o tom i poslední scéna na newyorském letišti, která je jedním z nejpůsobivějších filmových závěrů uplynulých let. Je příznačné, že snímek hrdiny opouští na místě, odkud vedou cesty do celého světa. Když je však člověk uvnitř ztracený, pozbývá pro něj zdánlivě nekonečné množství životních směrů význam. Ze svobody se stává paralýza.

Kdyby se Oscar uděloval čistě za emoce, jen málokterý z nominovaných filmů by letos mohl Opravdové bolesti konkurovat. Eisenberg je přitom probouzí bez přehnaného patosu, vystačí si s perfektní souhrou ústřední dvojice, kterou jen sem tam podbarvuje melancholickým klavírem příhodně vybraných skladeb Fryderyka Chopina. Pokud Culkin na březnovém předávání promění nominaci za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli a Eisenberg za nejlepší scénář, půjde v obou případech o zasloužené vítězství.