Vyhlásili nejlepší film všech dob. Je feministický, pro náročné a vážně dobrý

Dlouhá léta kralovaly na předních místech očekávatelné a léty i diváckou přízní ověřené klasiky – od roku 1962 vyhrával pravidelně Občan Kane, v předposledním ročníku v roce 2012 byl vystřídán Hitchcockovým Vertigem, který se v žebříčku dlouhá léta dral dopředu. V zásadě kosmetický posun. Letos však přišel šok.

V souhrnném hlasování filmových kritiků, vědců, teoretiků i festivalových dramaturgů zvítězil belgický Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles, česky možno přeložit jako Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel.

Vůbec nic vám ten název neříká? V životě jste o tom filmu neslyšeli? Možná napoví jméno režisérky Chantal Akermanové. Ani zde se nechytáte?

Není divu, belgická režisérka skutečně nepatří v Česku mezi známá jména. V našich kinech byl uveden pouze jeden její film, a to Gauč v New Yorku z roku 1996 – v kontextu kariéry výjimečný pokus o komerčně více laděnou komedii a taktéž výjimečně nepodařený.

Akermanová, která v roce 2015 spáchala sebevraždu po dlouholetém boji s depresemi, skutečně stála dlouhá léta spíše na okraji zájmu a její minimalistické a feminismem prodchnuté filmy se netěšily takové pozornosti jako filmy leckterých vrstevníků, jakkoliv byly už za jejího života vysoce ceněné.

Jeanne Dielmanová z roku 1975 je pak jejím vrcholným dílem. Takřka třiapůlhodinový film pojednává o třech dnech v životě vdovy ve středním věku. Její den se skládá z rutinních úkonů, které vykonává s až pedantskou pečlivostí ve svém bytě 2+1 na Obchodním nábřeží. Každodenní činnosti sestávají z namletí kávy, naleštění bot, pohlídání sousedovic dítěte, pochůzek po městě, uvaření večeře a sexu s kunčafty, aby měla na zaopatření dospívajícího syna, který se vrací každý večer ze školy. Jedna banální chyba však způsobí, že její úzkostně nalajnovaný život dostane trhliny, a frustrace začne narůstat.

Akermanová, které bylo v době vzniku pouhých 25 let, režíruje snímek s virtuozitou mnohem starších a zkušenějších tvůrců a tvůrkyň. Pozornost věnuje činnostem, které jiné filmy opomíjejí, zachycuje je přitom v nepřerušovaných statických záběrech, které nutí člověka si mnohem více všímat minimalistického herectví hlavní představitelky Delphine Seyrigové.

Aniž by chtěl člověk prozradit příliš mnoho, Jeanne Dielmanová je silně politickým filmem, jehož kořeny nalezneme ve druhé vlně feminismu. Odstraněním jakéhokoliv náznaku toho, co vnímáme pod pojmem děj, nutí Akermanová diváka mnohem pečlivěji sledovat všechny náznaky toho, že v životě hlavní hrdinky je něco v nepořádku. Na první pohled se sice jedná o tuctovou buržoazní ženu v domácnosti, máme-li však možnost ji více než tři hodiny nezúčastněně pozorovat, stírá se z našeho hlediska rozdíl mezi prostitucí a domácími pracemi, což má za následek snazší pochopení radikálního konce.

Leckoho napadne, proč se vůbec podobnými anketami a žebříčky zaobírat. Navzdory snaze organizátorů se vždy bude jednat o ryze subjektivní hodnocení stovek nebo tisíců lidí, jejichž motivace mohou být různorodé. Konkrétně na příkladu ankety Britského filmového institutu se však dají, vzhledem k její dlouhověkosti a periodicitě, velmi hezky sledovat měnící se vnímání kinematografických milníků. Například Křižník Potěmkin, který se od prvního ročníku umístil vždy v TOP 10 kritiků, skončil v roce 2012 na 13. místě a letos dokonce figuruje až ve druhé polovině stomístného seznamu. Doba se mění a Ejzenštejnův počin už se v očích odborníků stává méně relevantním než dříve.

Je vhodné, aby filmové žebříčky a kánony podléhaly společenským a jiným trendům? Není na tom nic zvláštního, stačí se ostatně podívat hned na první ročník, který BFI pořádal v roce 1952 a kterou vyhráli neorealističtí Zloději kol, jež režíroval Vittorio de Sica. Sociální drama v kulisách poválečného Říma dnes považujeme za jednu z největších filmových klasik s obrovským vlivem, v roce konání první ankety se však jednalo o čtyři roky starý snímek. Čistě pro paralelu je to podobné jako by letos zvítězila čtyři roky stará Roma od Alfonsa Cuaróna. To by bylo povyku.

Prověřil Zloděje kol v té době čas opravdu natolik, aby se mohlo jednat o nejlepší film všech dob? Nebo tehdy oslovení kritici podlehli módní vlně, která považovala italský neorealismus za pomyslný vrchol kinematografie, jehož ozvěny měly být zanedlouho slyšet i v mnoha dalších zemích světa? Zajímavostí je, že Občan Kane, tehdy 11 let starý film, v žebříčku z roku 1952 vůbec nefiguroval a jeho bezbřehá sláva a jednoznačné přijetí jako toho „nejlepšího z nejlepších“ přišly až o dekádu později.

Letošní výsledek ankety bezesporu zacloumal jistotami mnoha lidí a okamžitě se vyrojily spekulace, kdo za to tedy může. Jako první se samozřejmě nabízí společná domluva feministicky smýšlejících kritiků a kritiček, kteří na první místo protlačili právě film Akermanové. Náhlé zjevení se Jeanne Dielmanové na čele žebříčku (poté co se poprvé v anketě objevila teprve minulou dekádu na 36. místě) může nahrávat spikleneckým teoriím, že spíše než o kvality šlo respondentům o vyslání zprávy. Ale jaké zprávy?

Americký filmař, scenárista Taxikáře nebo Zuřícího býka Paul Schrader si na svém často roztomile žlučovitém facebooku okamžitě postěžoval, že výsledek „(…) podkopává důvěryhodnost ankety. Působí to nepatřičně, jako by někdo položil palec na misku. (…) Jeanne Dielmanová bude od této chvíle připomínána nejen jako významný film v dějinách kinematografie, ale také jako mezník pokřiveného woke přehodnocování.“ O aktivistickém rozhodnutí se ve svém komentáři k anketě zmiňoval i český filmový teoretik Radomír Kokeš.

Schrader dále zmiňoval, že „rozšířením hlasující komunity a bodového systému odráží letošní anketa politicky korektní přetváření, nikoliv historickou kontinuitu“. K vítězství Jeanne Dielmanové skutečně mohly přispět změny ve složení oslovených odborníků – komunita se rozšířila a genderově i rasově zpestřila, aby nehlasoval stále tentýž vzorek lidí. Nejedná se však pouze o záležitost letošního roku – k prvnímu navýšení počtu hlasujících došlo už u předchozího ročníku, kdy vzrostl ze 145 na 846. To byl ostatně ročník, kdy poprvé po letech skončil Občan Kane na druhém místě. Letos hlasovalo celkem 1639 lidí z celého světa. Taková různorodá směsice už musí výsledky logicky zahýbat.

Vedle genderových nebo rasových charakteristik hodnotitelů se však může snadno zapomenout na tu možná nejdůležitější – generační obměnu. Mezi oslovenými jsou lidé mladší, kteří už vyrůstali a čerpali filmové znalosti v dobách digitálního novověku. Nejsou proto jako jejich předchůdci odkázáni pouze na lokální artová kina, festivaly nebo promítaní na filmových školách. Jestliže si přes aplikaci WhatsApp nebo Messenger napíšou o skvělém filmu, mohou ho také do několika minut vidět.

V dnešní době se tak lze mnohem snadněji dostat k méně známým nebo zapomenutým snímkům, které v době svého vzniku skončily pod radarem. To je ostatně také případ Jeanne Dielmanové, která se dostala do širší znalosti artového publika po prvním vydání na DVD v roce 2009. O tom, že stačí souběh snazší dostupnosti a šeptandy o mimořádné kvalitě, svědčí i umístění Jeanne Dielmanové na děleném čtvrtém místě v souběžně pořádané anketě pro režiséry a režisérky. Těch hlasovalo 480, mezi nimi i velká jména jako Martin Scorsese.

Jeanne Dielmanová není divácky přívětivým filmem. Klade na člověka velké nároky, očekává velkou míru soustředění a schopnosti nad filmy uvažovat jinak, než je běžné. Čímž se dostávám k možné hlavní příčině, proč byl snímek Chantal Akermanové zrovna letos zvolen nejlepším filmem všech dob. Je totiž dokonalou antitezí všeho, na co dnes většinový (ale i náročnější) divák chodí do kina. Jde v podstatě o totální odmítnutí současné komercionalizované podoby kterékoliv národní kinematografie, nejen Hollywoodu.

Denně se vyprodukují tisíce až desetitisíce hodin obsahu, či contentu, na lineární televizi, streamovacích platformách nebo sociálních sítích, které nemá člověk nikdy šanci usledovat. Žijeme v době, kdy se i do 30vteřinového tiktokového videa snaží více či méně (hlavně tedy méně) schopní tvůrci nacpat expozici, kolizi, krizi, peripetii i katarzi.

O to více působí Jeanne Dielmanová se svým pomalým, avšak rytmickým tempem a popřením klasické vyprávěcí struktury jako malé zjevení, které budou odborníci i režiséři v dnešní době o to více propagovat. Jejich hlasování se z tohoto úhlu pohledu nejeví jako projev progresivistického woke aktivismu, jak to mnozí prezentují, ale jako ryze opačný fenomén – jako starosvětské, až boomerské křičení na mraky a adorace doby, kdy kinematografie byla ještě v pořádku. Čistá, povznášející ducha, nezkažená mamonem a netflixovskými algoritmy.

Budeme-li ještě ostřejší, Jeanne Dielmanová je i totálním protipólem nejlepšího z nejlepších, Občana Kanea. V něm Welles velmi bryskním tempem odvyprávěl celý život a dílo privilegovaného bílého byznysmena, který svými bulvárními médii a nečestnými praktikami ovládal pomalu celý svět, film je zalidněn desítkami postav, Welles vyzkoušel s kamerou snad všechno, co tehdy šlo. Akermanová se omezuje na časový úsek 72 hodin na ploše jednoho tmavého bytu, máme tu všehovšudy jednu postavu, kamera je statická, stříhá se minimálně.

Volba Jeanne Dielmanové nejlepším filmem všech dob je vzkazem divákům, že vzrušující okamžiky nemusí nabídnout jen stamilionové blockbustery s freneticky snímanou akcí, kde vybuchují celé planety, ale i žena v domácnosti, která při vaření málem převrhne sklenici s mlékem.