Všechno pro stát? Všechno pro sebe. Hřebejkův politik vyvolává hořký smích

Slovenský premiér Viktor Hudák (Vladimír „Ady“ Hajdu) podal demisi. Nebyl schopen věrohodně vysvětlit své četné kauzy. Zato získal mnoho nepřátel mezi politiky, včetně prezidentky, která ho nesnese ve svém zorném poli, i bývalými voliči. S nimi teď bude přicházet do styku mnohem častěji. Po 20 letech ve vrcholné politice ho čeká sestup mezi smrtelníky. Na něco takového ovšem není připraven ani on sám – neschopný zapnout si kávovar, natož naklikat papriku u samoobslužné pokladny –, ani jeho početná rodina.

Po poslední divoké jízdě s modrým majáčkem se loučí s věrným řidičem, míjí nevraživého souseda a vstupuje do rozlehlého bratislavského bytu – kde ho nikdo nadšeně nevítá. Jeho manželka, gynekoložka Saša (Ivana Chýlková), a trojice různě starých dcer víceméně zapomněly, že existuje. Nevědí, jak navázat na dávno přerušený dialog. Během večeře ve vzduchu visí rozpaky a výčitky. Podle Hudáka se žena nedokázala o děti postarat tak dobře, jak on pečoval o stát. Ona mu zase zazlívá, že věčně nebyl doma.

Po první půlhodině není pochyb, že Hudák představuje nabubřelého sebelítostivého sexistu, který má tak přerostlé ego, že přes něj nevidí své nejbližší. Již v titulkové sekvenci stojí v záběrech vždy osamoceně, případně se svým stranickým kolegou, ne s rodinou. Ta jej na oplátku vnímá jen jako zdroj kapitálu. Nejmladší dcera Hanka (Rebeka Rigová) zneužívá otcovy nevědomosti a přesvědčuje ho, že 20 eur na bagetu nestačí. Nejstarší Bára (Natalia Germani), rovněž aktivní v politice, zas doufá, že jí otcovy konexe pomůžou v kariéře. Vysloužilý politik si díky těmto transakcím dál připadá užitečný. Nenaplňují jej ovšem tolik, aby zas nezačal pokukovat po funkci, tentokrát prezidentské.

Z nástinu zápletky by to mohlo vypadat, že se Jan Hřebejk po řadě solidních, ale neosobitých televizních kriminálek vrátil k žánru tragikomedie, který mu v minulosti byl nejvlastnější. Seriál napsaný Peterem Nagym a Zuzanou Dzurindovou, dcerou bývalého slovenského premiéra Mikuláše Dzurindy, je ale poněkud matoucně prezentován jako čistá rodinná komedie, případně sitcom se satirickými přesahy. Zejména při sledování prvních epizod, vyvolávajících častěji pocit studu a trapna než smích, je proto namístě otázka, kam se poděly všechny vtipy.

Vítěz v některých ohledech opravdu má parametry sitcomu. Sleduje jednu dysfunkční rodinu, zábavnou právě svou neschopností otevřeně se spolu bavit, řešit problémy a někam se pohnout. Vyjma dronových záběrů slovenské metropole, které by se dobře vyjímaly v propagačním videu pro turisty, se děj stejně jako v sitcomech odehrává převážně v interiérech. Základní stavební jednotkou pak jsou dialogy. Bohudík, chce se dodat, když čas od času dojde na situační komiku založenou na Hudákově notorické neohrabanosti.

Také výstavba epizod kolem jednoho vůdčího motivu (pompézní portrét, schůze SVJ, běžecký závod) a protagonistova přehnaná nepřipravenost na život, vyvolávající podezření, že uplynulé dvě dekády nestrávil v politice, nýbrž v kómatu, odpovídají sitcomu. Komické příhody ale zažívá primárně Hudák. Dějové linie ostatních postav, zabírající nemalou část stopáže, jsou oproti tomu poměrně vážné, nechybí křik, slzy a zklamání. Řeší se v nich školní prospěch, partnerské neshody, zdravotní problémy nebo nemožnost vystoupit ze stínu rodičů. Provázání těchto bočních linek s výchozí premisou (premiér se vrací do civilu) je přitom v některých případech sotva postřehnutelné.

Přes nezacílenost jednotlivých dílů, které vedle humoru často postrádají i silnější konflikt a cíl a působí poněkud prázdně, v pozadí pozvolna krystalizují nosná, pro Hřebejka jako dělaná témata – selhávající rodinná komunikace a krize středního věku. Hudák je v soukromí nepoužitelný mimo jiné kvůli obavě ze ztráty státnické tváře. Stále proto využívá diplomatické taktiky, které si osvojil v politice. Nepřestává patologicky dbát o svůj veřejný obraz a někomu něco dokazovat. Jinak ani neumí dosáhnout pocitu, že je vítěz, na němž se stal závislým.

Odstoupivší premiér se málokdy dokáže opravdu uvolnit, vystoupit z role populistického politika a užít si volný čas s rodinou. Postupně ale přibývá scén ukazujících, že to umí a přece jen se dokáže realizovat i v soukromí. Slovenský herec Ady Hajdu, podávající z celého ansámblu nejjistější výkon, zdárně přechází mezi oběma polohami, distingovanou a poťouchlou. Hudákovo přesvědčení o vlastní důležitosti odráží i symetrické kompozice, odpovídající tomu, jak vznešeně (a nerealisticky) vnímá sám sebe. Také díky dotažené obrazové postprodukci není vizuální stránka seriálu tak laciná jako některé vtipy. Třeba o ženském fotbalu, který se hraje na dvě periody.

Podobné dilema jako hlavní hrdina řeší Bára, která se kvůli pracovní vytíženosti nestíhá věnovat muži a synům. Dramatický potenciál tohoto vnitřního konfliktu nejlíp vytěžuje poslední epizoda, odehrávající se během návštěvy Hudákových v Polsku. Střet s tamějším konzervativním katolicismem a porušováním lidských práv nutí Viktora, aby se konečně rozhodl mezi diplomacií a morálkou, rodinou a politikou. Díl sice vrcholí dojemným proslovem o demokracii, ale po něm přichází ambivalentní tečka, ponechávající nás v nejistotě, zda hrdina opravdu prozřel.

Závěr se nejotevřeněji dotýká aktuálních společenských témat. V kontextu seriálu, který byl v narážkách na politiku v předchozích 150 minutách dost vágní a opatrný, jde o nečekaný, nicméně potěšující úkrok. Možná ovšem neodráží jen rozklíženost seriálu, který chce být škodolibý i shovívavý, ale naše vnímání politiků. Smějeme se jejich nekompetentnosti, máme je za kašpary, kteří si nezvládnou ani koupit rohlíky, a zároveň hlavně do nich vkládáme naděje, že budou reprezentovat stát, hájit správné hodnoty a prosazovat podstatné změny.

Vítěz funguje nejlíp ne jako komedie, ale jako nahořklý portrét šovinistického egoisty, který se řídí víc vnějším očekáváním než vnitřním přesvědčením a druhé bere v potaz, jen pokud mu to přinese nějaký benefit. V této poloze Hřebejkův seriál přes všechny slepé uličky a rozpačitá zaškobrtnutí nakonec postihuje důležité a nadčasové téma. A mimoděk osvětluje, proč se stále víc vzdalujeme oné „hate free“ zóně, o které v poslední epizodě vzletně mluví Hudák. Stejně jako mnozí jiní vlivní muži ve středních letech totiž přehlíží, že je součástí problému.