Vražedné manželské etudy. Stodolovi místo true crime přináší vztahové drama

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Holohlavý muž si navléká na hlavu průhlednou punčochu, která mu lehce zdeformuje obličej. Jde krást. Žena v tmavých vlasech kouří u okna a pozoruje muže, který se snaží nenápadně dostat do cizího domu. Muž hledá pod postelí peníze, ale místo toho ho najde zmatený důchodce a řve na něj: „Jardo, ty mě snad chceš okrást?“ Pak se stane první vražda. První z dlouhé série.

Není jisté, jestli takto začala vražedná série Jaroslava a Dany Stodolových, kteří před více než dvaceti lety zabili osm seniorů. Ale přesně takto, bez okolků a vysvětlování, začíná film Manželé Stodolovi. Pokud jste se ale těšili na nefalšovaný, tolik milovaný i nenáviděný true crime, nedostanete ho.

Režisér a dokumentarista Petr Hátle má přitom se zmíněným žánrem zkušenosti. Kromě toho, že se podílel na filmu Gottland nebo sérii Kmeny, totiž vytvořil jeden z prvních českých true crime podcastů Pohřešovaná o případu zmizení čtrnáctileté Ivany Koškové v roce 1997.

Manželé Stodolovi, Hátleho celovečerní hraný debut, ale místo nefalšovaného true crime přináší doslova manželské etudy - krátké chvíle ze života zdánlivě obyčejné dvojice, které jsou přesně ohraničené jednotlivými vraždami a tím, co se odehrálo po nich. Samotné zabíjení a okrádání je pouze kulisou pro pozorování toxického vztahu. Nadužívané slovo v tomto případě přesně vystihuje podstatu toho, co mezi sebou Jaroslav a Dana měli - alespoň očima režiséra.

Jejich motivaci k vraždám si můžeme pouze domýšlet. Hátle se nesnaží rozklíčovat, co dvojici k činům vedlo. Vychází z rozhovorů s vyšetřovatelem případu a dalších reálných materiálů a nabízí skoro dokumentaristicky pojatou rekonstrukci, u které nechává interpretaci nepochopitelných činů čistě na divákovi.

V jednom z možných vidění filmu to vypadá, že Stodolová si ze zabíjení a okrádání udělala koníček a způsob, jak snadno získat peníze. A její manžel Jaroslav se příliš bál, že o Danu přijde, než aby přestal.

Ze samotných vražd divák nevidí téměř nic. Naopak přihlíží tomu, jak Dana nachází zalíbení v hrůzných činech, jak vydíráním nutí manžela, aby se téměř bezbranných důchodců zbavoval, jak úřady místo důkladného vyšetřování kontrolují, jestli je ve všech domech správně připojený plyn a jak se vztah manželů Stodolových i samotný Jaroslav propadají do deprese, ze které už není návratu. A upřímně, právě takový přístup je jedním z mála, se kterým se true crime dá natočit se ctí.

Podobný způsob, jak vyprávět činy, které společnost řadí mezi ty nejhorší, totiž diváci mohli vidět poměrně nedávno. Nabízí ho i další detektivní příběh založený na skutečných událostech, který v lednu uvedla streamovací služba Voyo. Metoda Markovič: Hojer nejenže vzdává hold legendě české kriminalistiky, ale zároveň opět zločin upozaďuje a místo něj vykresluje jedinečné spojení mezi vyšetřovatelem a sadistickým sériovým vrahem Ladislavem Hojerem, který v Československu zabíjel ženy na přelomu 70. a 80. let minulého století.

Manželé Stodolovi a Metoda Markovič se ale nepodobají jen v tématu a způsobu vyprávění, ale i v dojmu, který v divákovi zanechávají. Tvůrci v obou případech ustoupili od vyšetřování, které se dlouho v české kinematografii jevilo jako téměř jediná metoda, jak podobné příběhy vykreslovat.

A vlastně nic proti němu, je to relevantní, léty osvědčený přístup, jak zobrazit kriminální činy v kinematografii. Mainstreamové publikum ho jen v posledních letech vřele přijalo u Případů 1. oddělení, u Devadesátek, a třeba i u Docenta, který sice není podle skutečných událostí, ale jelikož vyšetřovatele hraje opět Ondřej Vetchý, tak si stejně všichni myslí, že je.

O takovém Dobrodružství kriminalistiky ani nemluvě. Podobné formáty ale už trochu moc sází na jistotu a - buďme upřímní - touhu lidí vidět, jak se posté vrátí major Plíšek. Jaksi tomu chybí nápad.

Oproti tomu jak v Metodě Markovič, tak v Manželích Stodolových vraždy v podstatě chybí. Nikde ani kapka krve, pryč je i hledání motivace zloduchů. A v Manželích Stodolových dokonce diváci o vyšetřování přišli úplně. Petr Hátle se spíš snaží od dvojice držet odstup, pozorovat ji přes pomyslné sklo a nedomýšlet si, proč se vražd dopustila. A zároveň na jejich případu ukázat, jak málo se zajímáme o oběti trestných činů a o to, v jaké společenské situaci se zločiny odehrály.

Režisér sází na úsečné dialogy, které dokreslují odtažitou atmosféru filmu, a skvělé herecké výkony. Lucie Žáčková a Jan Hájek, kteří si zahráli ústřední dvojici, ve filmu zužitkovali svoje zkušenosti z divadelního prostředí. Přestože Jan Hájek hraje hlavní postavu, Lucie Žáčková mu v podstatě neustále jeho roli krade a tím přesně kopíruje dynamiku, jakou mezi sebou dvojice podle tvůrců měla mít.

Zatímco postava Jaroslava je v podání Jana Hájka velice dobře čitelná a divák chápe, jak se dostává od jednoho rozhodnutí ke druhému, u Dany se může pouze domýšlet. Jasné je jen to, že jde o velice nevyrovnanou ženu, která povahu dokáže měnit stejně rychle jako barvu vlasů. Za hodinu a půl konkrétně třikrát - jednou pragmatická žena, podruhé bezcitná vražedkyně, potřetí zdánlivě bezbranná družka sériového vraha. Dana Stodolová zkrátka podle scenáristů měla být člověk, který měl emoce pod kontrolou za každé situace a stejný je i herecký výkon Lucie Žáčkové - strohý, a přesto výstižný.

Nejen hereckými výkony Manželé Stodolovi přesahují žánrové klasiky posledních let jako Případy 1. oddělení a tisíckrát ohrané true crime příběhy na službách jako je Netflix, které se nesmyslně rozpitvávají do osmi hodinových dílů. Hátle se inspiroval tím lepším z daného žánru i zahraniční produkce a hledá, co se děje na pozadí příběhu o dvojici vrahů.

A to nakonec nejsou ani samotné vraždy, ani motivace manželů Stodolových. Ne, nakonec to, co film zobrazuje nejpřesněji, jsou lidé na okraji společnosti. Samotný případ před lety poukázal na to, jak zranitelní mohou senioři žijící na samotách a v malých vesnicích být a jak lhostejně se společnost i úřady mohou chovat v řešení jejich problémů.

Právě tuhle materii Hátle vzal a téměř dokumentárně zrekonstruoval. Nakonec tak divák neodchází pohoršený nad tím, že Stodolovi jedí nebo spí vedle lidí, které právě zavraždili, ale nad tím, kvůli čemu se mohli dopustit osmi vražd. Téměř každému to bylo jedno.