Vražda, nebo sebevražda? True crime Aneta je precizní, ale manipulativní

„Co si o tomhle případu budete myslet na konci vy, je čistě na vás. Jenom promyslete, jestli na to máte žaludek, protože to není příjemná podívaná,“ říká v úvodu filmu Aneta jeho režisér Jiří Sádek. Ve snímku prozkoumává podezřelou smrt třiadvacetileté Anety Rodové. Zahynula ráno 20. září 2014 v pražském bytě v Letňanech. Třináct bodných ran, z nichž tři zasáhly srdce, policie vyhodnotila jako sebevraždu. Jejího přítele Ahmada ani kamarádku Katku, kteří byli v době smrti v bezprostřední blízkosti Anety, nikdo neobvinil z vraždy ani je nevedl jako podezřelé. Policie vyhodnotila, že Aneta sama sebe sprovodila ze světa mimořádně brutálním způsobem proto, že upadla do toxické psychózy způsobené užitím kokainu.

Absurdně působící smrt mladé dívky, v jejímž životě (a jeho konci) navíc sehrál roli cizinec z Libanonu, drogy, možná dokonce mafie, samozřejmě přilákala veřejnou pozornost. O tragický příběh se přetahovala média seriózní i bulvární. Viděno zpětně, jediná věc, která je na nejasném případu smrti Anety Rodové naprosto evidentní –⁠⁠⁠ že o ní dřív nebo později musel vzniknout true crime film.

True crime sice dnes dominuje televizním obrazovkám, ale renesance krimi příběhů, které nás fascinují už od dob kramářských písní, soudniček a černých kronik, začala díky podcastům. Konkrétně za vzrůst popularity amatérského zkoumání komplikovaných kriminálních případů může novinářka Sarah Koenigová, která před deseti lety vyšetřovala vraždu baltimorské středoškolačky Hae Min Lee. Co když ji její bývalý přítel Adnan Syed opravdu nezabil, jak sám tvrdí?

Precizní práce Sarah Koenigové, její všeprostupující schopnost zpochybnit každé dogma případu, její charisma –⁠⁠⁠ a stejně tak charisma hlavního záporáka Serialu Adnana –⁠⁠⁠ to vše vedlo k obrovské popularitě podcastu. Před dvěma lety americká stanice NPR spočítala, že od doby premiéry si Serial připočítal 300 milionů stažení. Ba co víc, Sarah Koenigové se podařilo něco, o čem sní snad všichni tvůrci true crime. Případ byl vlivem práce Serialu znovu otevřen. V roce 2022 byl údajný vrah Hae Min Lee propuštěn na svobodu. Nutno ovšem dodat, že letos v létě bylo jeho obvinění z vraždy opět potvrzeno.

Spolu s popularitou žánru, který záhadné případy vrací do rukou novinářů, ale i amatérských podcasterů, vyšetřovatelů (nebo dokumentaristů, ze kterých se stali podcasteři) se ale začala množit i kritika true crime. Žánr exploatuje zavražděné i pozůstalé, vydělává na utrpení. Protože jeho autoři bývají lidé bez potřebné expertízy, mohou se dopouštět zbytečných chyb, mařit vyšetřování nebo prostě a jednoduše manipulovat. Dokumentaristé, podobně jako novináři, se rádi tváří, že mají odstup. Obrázek si mají dotvořit diváci. Je to na vás.

Po režisérově úvodu se jde v Anetě rovnou k věci. Kamera přejíždí nad kulisami bytu, ve kterém došlo k tragédii. Napínavá hudba, záznam z tísňové linky. Volá rozrušená Anetina kamarádka, popisuje strašlivý výjev v kuchyni bytu.

Na vymodelovaném místě činu, které filmaři pro potřebu případu znovu vybudovali, se potkávají figurantka, novinář, právník, bývalý člen mordparty i zahraniční experti na forenzní patologii, psychologii, biomechaniku, toxikologii. Muži v přítmí ateliéru studují spisy, figurantka polehává v kalužích umělé krve nebo vyčkává na další scénu.

Atmosféra zšeřelého ateliéru dodává Anetě napětí, jednoduchý hudební motiv připomíná neodvratně tikající čas do katastrofy. Řemeslně dobrá práce. Jen když promluví zahraniční respondenti, divák si možná na chvilku uvědomí, že Aneta vlastně vypadá jen jako další z řady true crime dokumentů na Netflixu.

Už od začátku filmu je zřejmé, že Sádek a jeho tým chtějí v kulisách modelového místa činu prozkoumat verzi, kterou policie zcela odmítla. Tedy že třiadvacetiletou dívku, která se zrovna vrátila z dovolené s utajovaným milencem, aby následně probděla noc s Ahmadem a Kateřinou, někdo zavraždil.

I když ve filmu vystupuje mnoho expertů, dominantní slovo má nakonec v Anetě její matka Anna. Divákům vypráví, že dcera se minimálně oddávala alkoholu, byla to radostná, pozitivní dívka, kterou rozlítila maximálně bolest hlavy. Místo toho kritizuje lajdáckou práci policie i záchranky. Nutno dodat, že z některých pasáží jejího vyprávění o tom, co všechno musela po tragické smrti své dcery absolvovat, zůstává rozum stát. Na druhou stranu - Anna Rodová nemusí nikdy odpovědět na otázku, zda si dokáže připustit, že svou dceru v některé části života neznala dokonale. Na to se Anetiny matky odvážil zeptat až Martin Veselovský.

Filmaři si ale na Annu Rodovou nachystali možná ještě těžší kalibr. Přímo před jejíma očima s figuranty rekonstruují všechny možné způsoby, jakými její dcera mohla přijít o život. Rodová se tak neúnavně bije za spravedlnost pro Anetu, že si o možnost přihlížet rekonstrukci dost možná řekla sama. Stejně se člověku při drásavé scéně dere na mysl divný pocit. Má to být katarze pro matku? Nebo pro platící diváky?

Není to bulvár ani pomluva, když připomenu, že Aneta je pořád především film. S kinodistribucí, rozpočtem, scénářem –⁠⁠⁠ s konkurencí v podobě jiných premiér. O každé maličkosti někdo rozhodoval, každá scéna má nějaký účel. Něco má přilákat diváky, něco zdůraznit pravděpodobnou verzi smrti. Třeba tu úzce spojenou s Ahmadem.

Naopak teorie sebevraždy, ke které se někteří odborníci později vracejí, vyznívá trochu do ztracena. Nakonec se, v potřebě silného závěru, tvůrci opět vrací k nejzáhadnější postavě případu –⁠⁠⁠ Ahmadovi. Není přitom nutné přímo vznést obvinění. Stačí se zeptat. Zkusit ho vyhledat. Drama na závěr zajištěno. Stejně tak série otázek, kterými režisér Sádek načechrává konec snímku. Proč s nimi vlastně vůbec nechtěl mluvit Anetin milenec Jakub? Kam zmizel?

Stačí takovou otázku prostě položit, nenabídnout žádné vysvětlení a ve vzduchu hned visí cosi podezřelého. Že by byl Jakub prostě jen traumatizovaný? Že by se mu jen nechtělo mluvit se štábem cizích filmařů? Spíš bude v něčem namočený, ne? Divák ať si rozhodne.

Aneta se nakonec jeví jako celkem typický představitel žánru, který využívá jeho přednosti, ale také opakuje jeho chyby. Ve svých nejlepších chvílích je vidět, že je poctivě vyrešeršovaný, jde do hloubky a ve stylu modernějších true crimů chce upozornit na chyby celého systému (i když tady by mohli tvůrci jít ještě dál). V těch nejhorších působí jako dílo lidí se spasitelským syndromem, kteří moc dobře vědí, jak z lidí dostat emoce. Jistě –⁠⁠⁠ můžete říct, že to přece dělají všichni filmaři. Budete mít pravdu. Ostatně, co si o filmu budete myslet vy, je jenom na vás.